Článek
Odpoledne 19. května 1993 se Admira Ismićová a Boško Brkić vydali přes most Vrbanja nad řekou Miljackou. Bylo jim čtyřiadvacet a pětadvacet let a chtěli projít na srbskou stranu, odkud doufali v cestu dál do Srbska. Když vstoupili na most, ozvala se střelba. Kulka zasáhla Boška, který padl na místě. Admira utrpěla těžké zranění, ale ještě se dokázala doplazit k jeho tělu a obejmout ho. V jeho náruči vydechla naposledy.
Láska z předválečného Sarajeva
Admira Ismićová a Boško Brkić se seznámili, když jim bylo šestnáct. Do Sarajeva tehdy mířil svět kvůli zimní olympiádě a město žilo sportem i oslavami. V osmdesátých letech tu lidé různých národností a vyznání běžně sdíleli sousedství, smíšená manželství byla častá a nikomu to nepřipadalo zvláštní. Na dvojici později vzpomínala jejich kamarádka Tanja Bogdanovićová. Podle ní se lišili povahou, ale právě to je k sobě přitahovalo. Admira byla odvážná, zajímaly ji motorky a nebála se pustit ani do práce na autě. Boško byl spíš tišší a vyrovnaný, měl ale cit pro humor a uměl pobavit ostatní.
Boškova matka Radmila Brkićová později novinářům řekla: „Vychovávala jsem děti bez ohledu na náboženství nebo národnost. Nikdy jsem neříkala: Vy jste Srbové, oni jsou muslimové nebo Chorvaté. Admiru jsem vůbec nevnímala jako muslimku, viděla jsem v ní přítelkyni mého syna, kterou z celého srdce miloval a kterou jsme měla ráda i já.“
Admirin otec Ziho Ismić pocházel z rodiny, kde smíšená manželství nebyla ničím neobvyklým. „Dvě mé tety jsou vdané za Srby. Mají děti, které jsou mými příbuznými, takže nemohu vidět rozdíl. A žili jsme tak celou dobu před válkou. Všichni jsme - nebo bych měl říct většina z nás - posuzovali lidi jako lidi, ne podle národnosti,“ vysvětloval pro dokumentární film Romeo a Julie v Sarajevu z roku 1994.
Když Boško v roce 1986 narukoval na povinnou vojenskou službu, komunikovali spolu přes dopisy. Po návratu z vojny založil Boško malý obchod s kuchyňským zbožím.
Začátek konfliktu
Pátého dubna 1992 vyšli lidé v Sarajevu do ulic demonstrovat za nezávislou a multietnickou Bosnu. V davu stáli vedle sebe muslimové, Srbové i Chorvati. Protest byl zpočátku poklidný, dokud z okolních budov nezačaly padat výstřely. Střelci napojení na bosenské Srby zamířili přímo do shromáždění a na místě zůstalo několik mrtvých i desítky zraněných. Od té chvíle se Sarajevo ocitlo v obklíčení srbských jednotek, které trvalo téměř čtyři roky.
Boškova matka Radmila a jeho starší bratr odešli do Srbska ještě před vypuknutím bojů. Boško v Sarajevu zůstal. „Neměl tu nikoho, jen Admiru. Boško zůstal v Sarajevu kvůli ní. Admira chtěla oplátit jeho věrnost tím, že s ním do Srbska odejde,“ vysvětlovala později Admirina matka Nedreta Ismićová.
Boško a Admira se i během obléhání každý den scházeli. Překonávali několik kilometrů ostřelovanými ulicemi, jen aby mohli být spolu. V létě 1992 zasáhl granát Boškův byt na Kosevském návrší. Přestěhoval se s matkou do vedlejší budovy, ale za dva týdny další granát zničil i tu. Boškova matka Radmila se nakonec rozhodla opustit Kosevské návrší a přestěhovala se dočasně k Admirině rodině. Po měsíci nejintenzivnějšího bombardování ale nemohla vydržet déle. Opustila Sarajevo a odešla do Srbska za starším synem. Před odchodem požádala Admiru: „Postarej se o mého Boška.“
Tlak na Boška rostl
Boško tehdy zasáhla zpráva o útěku jeho blízkého přítele Misy Ćuka. Sloužil stejně jako on v bosenské armádě a do té doby zůstával ve městě. Pak ale přešel na srbskou stranu fronty a odnesl si zbraň, vysílačku i kódy své jednotky. Boško zůstal v městě, ale jako přítel zrádce se okamžitě dostal pod podezření. Muslimští vojáci a sousedé ho začali obviňovat ze spolupráce s Ćukem. Podle pozdějších vzpomínek na něj vojáci útočili, někdy i fyzicky. „Tlak na Boška začal. Někteří vojáci z naší armády ho začali napadat. Jeden po něm hodil kámen. Kdyby ho nikdo nechránil, zabili by ho.“
Sousedé se na Boška dívali čím dál nedůvěřivěji. Jednou ve frontě na chléb koupil poslední bochník. Žena za ním se ohradila, že jídlo dostal Srb a ona ne. Boško jí ho podal a domů se vrátil s prázdnýma rukama.
Začátkem května 1993 dostal Boško předvolání k výslechu na muslimskou policejní stanici. Měl tři dny na to, aby se dostavil, jinak by následovalo zatčení. Rozhodl se utéct z města. Admira chtěla jít s ním. Rodina se ji snažila přesvědčit, aby zůstala. Admirina babička Sadika ji prosila: „Prosila jsem Boška, ať ji s sebou nebere. Říkala jsem mu: Jdi sám. Prosila jsem je oba, ať nikam neodcházejí. Vždyť jste spolu vydrželi až dosud, můžete tak pokračovat.“
Když se Admira chystala na odchod, její matka Nedreta se ji snažila od záměru odradit. Dcera jí ale odpověděla otázkou: „Mami, víš, co ode mě žádáš? Vrať se o třicet let zpátky. Šla bys tehdy s tátou?“
Nedreta věděla, že nemůže dceru přesvědčit. „Nemohla jsem lhát. Šla bych s ním na konec světa. Ale tady šlo o válku.“
Poslední den
19. května 1993 oslavila Admira pětadvacáté narozeniny. Rodina upekla dort z dostupných surovin. Admira napsala matce dopis, který jí nechala u kočičího krmiva: „Drahá mami, zdá se, že konečně dnes večer odcházíme, a ať se stane cokoliv, je to Boží vůle. Zavolám ti, jakmile budeme v bezpečí na druhé straně. Nejvíc se starám o tebe a o mého malého Yellowa (kočku). Boško a já jsme mluvili o tom, že až válka skončí, vrátíme se do Sarajeva. Všechno bude v pořádku, jako by se válka nikdy nestala. Nestrachuj se o mě. Mysli na sebe. Pro mě to bude mnohem snazší. Tolik tě miluji. Tvoje Admira.“
Celo Bajramović zorganizoval průchod frontovou linií. Dohodl s oběma stranami, že mladý pár smí projít. Oblast kolem mostu Vrbanja byla v té době ničí zemí kontrolovanou několika různými jednotkami - muslimskými, chorvatskými a srbskými.
Jak to viděli svědci
Americký fotograf Mark Milstein byl toho odpoledne poblíž mostu s japonským kameramanem a americkým novinářem. Později popsal: „Náhle se dvě stě metrů před námi objevil srbský tank a vystřelil nad naše hlavy. Vyběhli jsme do nejbližšího domu a ocitli jsme se tam se skupinou bosenských vojáků. Jeden z vojáků na mě křikl, abych se podíval z okna, ukazoval na mladou dívku a chlapce běžící na vzdálené straně mostu. Chytil jsem fotoaparát, ale bylo už pozdě. Chlapec a dívka byli zastřeleni.“
Dino Kapin, velitel chorvatské jednotky, která bojovala po boku muslimské armády, měl rozhled na most ze střechy budovy: „Bylo pěkné odpoledne. Kolem páté hodiny se od našeho kontrolního bodu přiblížil muž a žena s taškami směrem k liniím. Jakmile prošli kolem mostu Vrbanja, srbští vojáci začali střílet. Muž byl, pokud jsem mohl vidět, zabit okamžitě a dívka byla zraněná. Křičela a začala se k němu plazit. Pak ho objala. A pak už nebylo vidět žádnou známku života.“
Srđan Bogdanović čekal na Boška na srbské straně. Byl jedním z organizátorů útěku: „Zavolal jsem na Boška a zapískal. On odpověděl píšťalou. Jinak jsem ho nemohl upozornit na sebe, byl jsem schovaný a nemohl zamávat. Pak jsem je viděl, jak jdou a poskakují. Když došli ke křižovatce, uslyšel jsem výstřel. Ránu ze snajperky. V první chvíli jsem tomu nevěřil. Nemohl jsem uvěřit, že jsou mrtví.“
Most Vrbanja
Čtyři dny v ničí zemi
Těla Boška a Admiry ležela na mostě čtyři dny. Srbové obviňovali z výstřelů muslimskou stranu, muslimové obviňovali Srby. Síly OSN odmítly zasáhnout s odůvodněním, že jde o místní záležitost.
Admirina matka Nedreta vzpomínala: „Myslela jsem, že zešílíme. Několik dní leželi na ulici. Bylo to v květnu a v Sarajevu bylo velmi horko. Na ulicích se toulali hladoví psi a kočky, ale oni byli uprostřed centra. Jen asi dvě stě metrů od hotelu Holiday Inn. V tom horku, na ulici, a my jsme nemohli nic dělat. Snažili jsme se přes naši armádu, přes prezidentství, přes UNPROFOR.“
Admirin otec Ziho Ismić se pokusil dostat k silám OSN. Nabídl, že sám půjde pro těla, aby nemuseli riskovat jejich vojáci. Dostal by je do obrněného vozidla. OSN ale odmítla. Podle Ismićových pozdějších vzpomínek byli natolik nezúčastnění, že to působilo, jako by lidé v Sarajevu existovali kvůli UNPROFOR, a ne UNPROFOR kvůli nim.
Osmého dne večer poslala srbská armáda pro těla muslimské zajatce. Ti je pomocí lan odvlekli z mostu. Srbové následně oznámili, že těla zachránili jejich vojáci. Později se ale ukázala pravda. Těla odvlekli muslimští vězni, které Srbové k této práci donutili.
Pohřeb a reakce
Srbové odmítli těla vrátit do Sarajeva. Boško a Admira byli pohřbeni vedle sebe na vojenském hřbitově ve východním Sarajevu. Pohřeb se konal společně s pohřbem jednoho srbského vojáka. Pravoslavný kaplan vedl obřad za Boška, za Admiru jako muslimku modlitby nebyly konány. Boškova matka Radmila přijela na pohřeb a na hrob položila svetr, který upletla pro Admiru.
Admirina rodina dostala od Srbů nabídku bezpečného průjezdu na pohřeb, ale odmítla. Považovali to za srbskou propagandu. Admirin otec Ziho sledoval obřad v televizi. Později řekl: „Dokonce i ti, kdo je zabili, je pohřbili vedle sebe. Nemohli je rozdělit. To je osud.“
Příběh, který sledoval celý svět
23. května 1993 napsal Kurt Schork z agentury Reuters reportáž, kterou nazval Romeo a Julie v Sarajevu. „Dva milenci leží mrtví na březích sarajevské řeky Miljacky, spoutáni v posledním objetí,“ začínal jeho text. Média po celém světě ho okamžitě převzala. Příběh mladého páru z obléhaného Sarajeva se stal symbolem bosenskohercegovské tragédie.
Smrt Boška Brkiće a Admiry Ismićové nikdo nevyšetřoval. Nikdo nebyl obviněn, nikdo postaven před soud. Boškova matka Radmila řekla: „Vůbec nepřemýšlím o tom, kdo je zabil. Ale kdyby se ten člověk ocitl přede mnou, zeptala bych se ho jen: Člověče, proč jsi to udělal? Nic víc.“
Admirina matka Nedreta dodala: „Pořád nemohu uvěřit, že jsou pryč. Slíbili mi, že se vrátí. Když jsem se s Admirou loučila, řekla jsem jí: Budu počítat dny, až se vrátíš. A já je počítám pořád, jeden za druhým. Vím ale, že to nikdy neskončí.“
Admirin otec Ziho Ismić slíbil: „Zbytek života budu usilovat o to, aby vrahy Boška a Admiry postavili před soud a potrestali, jak si zaslouží.“ Zemřel bez odpovědi na otázku, kdo jeho dceru zabil.
Po válce převezli těla na hřbitov Lev v Sarajevu. Hrob má náhrobek ve tvaru srdce s černobílou fotografií páru. Vedle nich leží polovina popela Kurta Schorka. Americký reportér zahynul v roce 2000 v Sierra Leone a podle svého přání byl pohřben u Boška a Admiry.
Sarajevská kapela Zabranjeno pušenje věnovala v roce 2013 Boškovi a Admirě píseň. Bosenskohercegovský sociolog Slavo Kukić o jejich příběhu později řekl: „Dnes je příběh Boška a Admiry balzámem na rány mladých lidí, kteří dávají svou lásku na zkoušku kvůli stereotypům vnuceným starší generací.“
Příběh Boška Brkiće a Admiry Ismićové se stal součástí dějin bosenské války. V Sarajevu se na ně nezapomíná. Na jejich hrob lidé stále nosí květiny a most Vrbanja je s jejich jmény pevně spjatý.
Zdroje: www.rferl.org, balkaninsight.com, pbs.org, idnes.cz, cnj.it
