Byla jsem asistentkou Hitlera: Zpověď ženy, jež milovala největšího zločince dějin

V roce 1941 složila jednadvacetiletá Traudl Humpsová z Mnichova talentovou zkoušku na tanečnici. Konečně se měla vymanit z kancelářské práce, z tísnivého bytu dědečka generála, kde vyrůstala bez otce, a z prostředí, které ji dusilo. Jenže zaměstnavatel jí výpověď odmítl přijmout. Za války platilo, že bez souhlasu nadřízeného nebylo možné změnit povolání. Místo na jeviště zamířila do Berlína, kde její sestra přes Alberta Bormanna, bratra Hitlerova tajemníka, zařídila úřední přeřazení do Říšského kancléřství. Pro Traudl to měla být především šance začít znovu. O tom, kam vlastně nastupuje a co se kolem ní děje, neměla nejmenší tušení. Politika pro ni nikdy neexistovala.

„Moje rodina byla bohužel naprosto nepolitická. Nikdo se o politiku nezajímal, nikdy se o ní nemluvilo. A pak tu byly ještě výchovné zásady: odříkání, oběti, ustupování.“

Na konci roku 1942 se Hitler rozzuřil, že mu žádná ze dvou stálých sekretářek, Johanna Wolfová a Christa Schroederová, není k dispozici, když potřebuje diktovat. Obě sloužily přes deset let a byly vyčerpané. Hitler si předvolal pobočníka Alberta Bormanna a nařídil mu sehnat mladší posily. Bormann uspořádal na Říšském kancléřství v Berlíně soutěžní kurz psaní na stroji a deset nejlepších dívek začátkem prosince poslal zvláštním vlakem do Vlčího doupěte ve Východním Prusku.

„Jedné noci nás pak vedli temným lesem do Führerova bunkru. V předsíni jsme se postavily do řady a čekaly. A pak přišel Hitler. Znala jsem ho jen z týdeníků a z veřejných vystoupení, s tím bojovným výrazem a vztyčenou paží. A najednou k nám přicházel vlídný, starší pán, přívětivý, s tichým hlasem, usmíval se, podával nám ruku.“

Po tomto prvním setkání musely kandidátky ještě několik dní čekat na vlastní zkušební diktát. Albert Bormann je posílal k Hitlerovi po jedné, protože při předchozím výběru sekretářek v mnichovském sídle strany se jedna z uchazeček nervově zhroutila přímo před ním a Bormann tentokrát nechtěl riskovat. Traudl šla jako poslední. Hitler ji přivítal přátelsky a řekl větu, která měla rozptýlit trému.

„Nebojte se, nemůžete udělat tolik chyb, kolik jich dělám já.“

Ukázal jí, kam si má sednout, a dokonce se zeptal, jestli jí nemá přinést malá elektrická kamínka, přestože sám teplo nesnášel a místnosti nechával studené. Pak začal diktovat.

„Začala jsem psát a najednou jsem cítila, jak se mi ruce tak třesou, že jsem netrefila ani jedinou klávesu. Zírala jsem na papír a vypadalo to jako čínština.“

Zachránil ji telefonát, který Hitlera přerušil v tu nejlepší chvíli. Zatímco hovořil, Traudl se uklidnila a zkomolený text stihla přepsat do srozumitelné němčiny. Zbytek diktátu už proběhl hladce. Hitler si ji vybral a ostatních devět dívek se druhý den vrátilo do Berlína. Když jí nabízel stálé místo, dodal s úsměvem, že má pokaždé potíže, když přijme mladé sekretářky, protože se mu pak vdají. Dvaadvacetiletá Traudl mu na to ve zmatku odpověděla, že se nemusí bát, protože celý život žije bez muže. Teprve později jí došlo, jak komicky to muselo znít.

„K Hitlerovi jsem se vlastně dostala jako slepá k houslím, náhodou a lehkomyslností. Jako mladá dívka jsem neměla vůbec žádné jasné představy o tom, jak má můj život vypadat, čím chci být.“

O mnoho let později na celou situaci vzpomínala se směsí úžasu a rozčarování nad tím, jak naivní tehdy byla. O sobě mluvila rodným příjmením, jako by šlo o někoho cizího.

„Vůbec jsem nechápala, co se děje. Najednou tam seděla malá Humpsová, která to nikdy nechtěla, naproti Vůdci. A ten Vůdce, ať si o něm člověk myslí cokoli, byl tehdy velkou postavou své doby.“

Od prvního dne ve Vlčím doupěti Traudl prakticky neopustila Hitlerovo okolí. Jedla s ním, pracovala pro něj, trávila s ním večery. V prvních měsících se u společných jídel hodně mluvilo. Hitler rád vyprávěl o budoucnosti Německa, o svých plánech na přestavbu Lince, kde se chtěl jednou usadit, o galeriích a architektuře. Sekretářky ho bavily klepy a filmovými novinkami. Atmosféra připomínala spíš uzavřenou domácnost než vojenský hlavní stan.

Po porážce u Stalingradu v únoru 1943 se nálada znatelně změnila. Hitler si zvykl jíst v ještě užším kruhu svých sekretářek, které ho na rozdíl od generálů netížily zprávami z fronty. Fungoval přitom jakýsi rozpis. Dvě sekretářky s ním vždy obědvaly a po večeři s ním ještě seděly u čaje dlouho do noci, další dvě ho doprovázely k večeři. Za zavřenými dveřmi se choval úplně jinak než na veřejnosti. Jeho hlas byl tlumený, klidný, s jemným rakouským přízvukem.

Traudl strávila v jeho blízkosti dva a půl roku. Přepisovala na tichých psacích strojích značky Silenta výhradně veřejné projevy, soukromé dopisy a osobní korespondenci. K žádným politickým ani vojenským dokumentům se nikdy nedostala. Její svět se tak zúžil na Hitlerovu každodenní rutinu. Pro dívku, která celé dětství postrádala otce, se postupně stal někým blízkým, téměř rodinným.

„Už jako dítě jsem Hitlera vnímala jako cosi velkého. A když jsem se s ním později osobně setkala, sehrála roli i ta otcovská pozornost, která mi tolik chyběla. Nikdy jsem nezažila ten pocit bezpečí z fungující rodiny.“

A právě v tom spočívalo nebezpečí, které si tehdy nedokázala připustit.

V červnu 1943 se Traudl provdala za Hanse Jungeho, Hitlerova komorníka. Hans patřil mezi diktátorovy oblíbence, ale na rozdíl od ostatních si uvědomoval, co pobyt v Hitlerově blízkosti s člověkem dělá. Hitlerovy myšlenky podle něj na okolí působily tak silně, že člověk časem přestal rozeznávat, co si myslí sám a co mu bylo vnuknuto. Hans chtěl získat zpátky vlastní úsudek. Opakovaně žádal o přeřazení na frontu, pokaždé mu to zamítli s tím, že je nenahraditelný. Teprve svatba mu nakonec otevřela cestu ven.

Líbánky u Bodamského jezera trvaly pouhé čtyři týdny. Pak Hans nastoupil k armádě a Traudl se vrátila ke svému psacímu stroji. O necelý rok později, třináctého srpna 1944, Hans zahynul při náletu poblíž francouzského městečka Dreux v Normandii. Hitler se o Hansově smrti dozvěděl o den dříve než Traudl. Hans byl jeden z jeho oblíbenců, člověk, kterému důvěřoval. A přesto nenašel odvahu jí to říct sám. Muž, který denně podepisoval rozkazy posílající tisíce vojáků na smrt, poslal místo sebe důstojníka Hermanna Fegelina.

Po Hansově smrti Traudl ve službě zůstala. Neměla kam jít, neměla důvod odejít a svět mimo Hitlerův hlavní stan pro ni v tu chvíli prakticky neexistoval. Válka se blížila ke konci, ale uvnitř hlavního stanu to vypadalo, jako by se nic nedělo.

„Nikdy jsem neměla pocit, že by vědomě sledoval zločinné cíle. Pro něj to byly ideály, pro něj to byly velké cíle. A kvůli nim šel přes mrtvoly. Jenže mně to došlo až zpětně.“

Jungeová po celou dobu služby tvrdila, že o systematickém vyvražďování Židů nevěděla. Slovo Žid se v rozhovorech uvnitř Hitlerova nejbližšího okolí prakticky neobjevovalo. Jedinou výjimkou byl incident s manželkou říšského místodržícího Baldura von Schiracha. Ta se jednou na Berghofu obrátila přímo na Hitlera a řekla mu, že zacházení s Židy v Amsterdamu je strašné, že je tam vlečou do vlaků. Hitler se na ni zuřivě obořil, vstal od stolu a odešel. Paní von Schirachová už nikdy pozvání na Berghof nedostala. Pro Jungeovou to byl jeden z mála momentů, kdy jí došlo, že před Hitlerem se nesmí otevírat témata, která nechtěl slyšet.

Teprve s odstupem let dokázala pojmenovat, v jaké pozici se vlastně celou dobu nacházela.

„V jeho blízkosti, v jeho soukromém prostoru jsem byla tak odstřižená od megalomanských projektů i od barbarských opatření. Myslela jsem si, že jsem u zdroje informací. A přitom jsem byla v mrtvém úhlu. Je to jako při výbuchu, existuje bod, kde panuje ticho. A to byla ta velká iluze, ne zklamání, ale velká lež, kterou jsem si sama vystavěla.“

Když se po letech ohlížela zpátky, snažila se pochopit, co ji i miliony dalších Němců udržovalo v poslušnosti. Jungeová přiznala, že Hitlerovým slibům o lepším světě skutečně věřila. Přijala za své i jeho tvrzení, že bolševismus ohrožuje celou západní civilizaci a že jedině Německo mu dokáže čelit. Hitler podle ní lidem neustále opakoval, že si nemusejí dělat starosti, stačí dělat, co jim říká, a veškerou odpovědnost bere na sebe. Tím je zbavoval potřeby přemýšlet a pochybovat. Její manžel Hans to pochopil mnohem dříve než ona a proto tak zoufale toužil odejít na frontu. Traudl to tehdy nechápala, ale po válce si uvědomila, že Hans měl pravdu.

„Svědomí lze zostřit, ale také uspávat nebo manipulovat.“

V lednu 1945 se Jungeová spolu s Hitlerovým personálem přesunula do Führerbunkru pod Berlínem. Když bylo jasné, že konec se blíží, Traudl požádala Hitlera o kyanidovou kapsli. Dostal ji každý z jeho nejbližšího okolí. Ona sama o ní později mluvila jako o rozlučkovém dárku. V noci z 28. na 29. dubna se Hitler narychlo oženil s Evou Braunovou a hned poté nadiktoval Traudl svou poslední soukromou i politickou závěť. Eva Braunová se s Jungeovou rozloučila slovy, ať se pokusí dostat ven a vyřídí pozdravy Bavorsku.

Třicátého dubna odpoledne si Traudl hrála s šesti dětmi Josepha a Magdy Goebbelsových v chodbě bunkru. Najednou se ozvala rána tak hlasitá a tak blízká, že všichni ztichli. Ozvěna se nesla místnostmi. Malý Helmut Goebbels, který si myslel, že někdo střílí na terč, vykřikl, že to byla trefa do černého. Netušil, jak moc má pravdu. Hitler byl mrtvý. Zastřelil se ve svém pokoji, Eva vedle něj spolkla kyanid.

„Všichni jsme byli ve stavu šoku, jako stroje.“

O den později Magda Goebbelsová otrávila kyanidem všech šest dětí, protože si nedovedla představit, že by žily ve světě bez nacionálního socialismu.

„Na okamžik se mi zastaví srdce. Nemohu se ubránit myšlenkám na děti.“

Prvního května 1945 Traudl opustila bunkr se skupinou vedenou generálem SS Wilhelmem Mohnkem. Proplížili se přes Wilhelmsplatz a tunelem metra se dostali až ke stanici Friedrichstraße.

„Tady tunel končí a začíná peklo.“

Na povrchu je čekaly ulice plné trosek a těl. Traudl dva a půl roku žila v hermeticky uzavřeném světě Hitlerova hlavního stanu a teprve teď viděla na vlastní oči, co válka napáchala.

„Jestli jsem předtím nikdy neviděla mrtvé lidi, teď jsem je viděla všude.“

Devátého července 1945 ji Sověti v Berlíně zadrželi a kapsli jí zabavili.

„Když se za mnou zavřely dveře cely, už jsem neměla ani svůj jed… Přesto jsem byla stále naživu.“

Vyslýchali ji pět měsíců a na konci roku propustili.

V lednu 1946 těžce onemocněla diftérií a skončila v nemocnici. Po uzdravení se vrátila do Mnichova, kde začala pracovat jako vedoucí sekretariátu v redakci týdeníku Quick. Své vzpomínky sepsala už v roce 1947, ale k jejich vydání došlo až o více než padesát let později.

Zlomový okamžik přišel na mnichovské Franz-Joseph-Straße. Jungeová se tam jednoho dne zastavila u pamětní desky Sophie Schollové. Jednadvacetiletá studentka, která sama prošla Hitlerjugend, ale na rozdíl od Traudl rychle prohlédla, s jakým režimem má co do činění. Spolu s bratrem Hansem a skupinou Bílá růže rozšiřovala na mnichovské univerzitě protinacistické letáky. V únoru 1943 ji zatklo gestapo a o čtyři dny později ji popravili gilotinou. Soudci před rozsudkem řekla: „Někdo s tím přece musel začít.“ Jungeová si u té pamětní desky uvědomila, že Schollová se narodila téměř ve stejném roce jako ona a že ji popravili ve stejném roce, kdy Traudl nastoupila do Hitlerových služeb. Dvě stejně mladé ženy, dvě naprosto odlišná rozhodnutí. Tehdy pochopila, že mládí nemůže být omluvou.

„Mám pocit, že se na to dítě, na to dětinské mladé děvče, musím zlobit, nebo že mu nedokážu odpustit, že ty hrůzy, to monstrum nepoznalo včas, že neprohlédlo, do čeho se to vlastně dostalo. A především, že jsem tak bez rozmyslu řekla ano.“

Od poloviny šedesátých let na ni tíha minulosti doléhala víc a víc. Přečetla si deníky Victora Klemperera a poprvé tak zblízka pocítila, čím si Židé procházeli už v prvních letech nacistické vlády, kdy pro ně začaly přinejmenším šikany.

„Čím déle a čím starší jsem byla, tím víc na mě doléhala tahle zátěž, ten pocit viny, že jsem pracovala pro muže, který způsobil tohle strašné utrpení, a navíc ho měla ráda.“

V roce 2002 vyšla její kniha Do posledního okamžiku a krátce nato měl na Berlinale premiéru dokumentární film V mrtvém úhlu. Šestadvacet hodin rozhovorů sestříhaných na devadesát minut, jedna stárnoucí žena před kamerou, bez hudby, bez archivních záběrů, bez čehokoli, co by odvádělo pozornost. Traudl Jungeová zemřela na rakovinu 10. února 2002 v Mnichově, den po premiéře filmu. Bylo jí jednaosmdesát let.

Režiséru Othmaru Schmidererovi krátce před smrtí řekla poslední větu, která uzavřela šedesát let trvající vnitřní zápas.

„Teď, když jsem se zbavila svého příběhu, můžu se zbavit i svého života.“

Zdroje:

partacus-educational.com, salon.com, hebeaconinstitute.com, novinky.cz, securitymagazin.cz, youtube.com