Hitlerovi chlapci: Navenek poslušná armáda, uvnitř uvolněná morálka, která vedla k zakázaným hrátkám

Letní vedro se podepisuje na tvářích nastoupených chlapců. Pot se jim perlí na čelech, ale i přes nesnesitelné horko žádný neporuší disciplínu a zůstává stát v pozoru. Je sobota roku 1938 a téměř devět milionů německých dětí právě absolvuje další den v organizaci, která změnila jejich životy, Hitlerjugend. Svaz, který začínal jako malý spolek nadšenců, se během pouhých několika let stal masivním nástrojem nacistické propagandy.

Málokdo by čekal, že myšlenka na vytvoření jedné z největších mládežnických organizací nacistického Německa vznikne v hlavě pouhého leštitele pian. Jak uvádějí historické prameny, v roce 1922 osmnáctiletý Gustav Adolf Lenk po dlouhém přemlouvání přesvědčil Adolfa Hitlera o potřebě vytvořit mládežnickou odnož NSDAP. Hitlerjugend tak byla druhou nejstarší nacistickou organizací (po Sturmabteilung – SA) a měla významný podíl na propagaci tehdejšího německého režimu.

„Výchova a vzdělávání mají být v nejobecnějším smyslu přípravou na pozdější vojenskou službu. Armáda pak nebude muset jako dosud vštěpovat mladým mužům základy výcviku a nejelementárnější pravidla….a raději se postará, aby se z těchto fyzicky zdatných jedinců stali vojáci,“ zdůrazňoval Adolf Hitler ve svém manifestu Mein Kampf.

Organizace tehdy nesla název „Svaz mládeže při Nacionálně socialistické německé dělnické straně“. Počáteční myšlenka vycházela z principů skautingu, pravidla však byla okamžitě přizpůsobena nacistické ideologii. Lenk zamýšlel spojit všechny mladé příznivce režimu, kteří kvůli nízkému věku nemohli vstoupit do jednotek SA. Skupina se za jeho velení rozšiřovala na území Rakouska a Bavorska.

Prvotní nadšení ovšem skončilo po neúspěšném „pivním puči“ v roce 1923, kdy musel být svaz, který tehdy čítal asi tisíc členů, rozpuštěn. K obnovení došlo v roce 1926 pod názvem „Hitlerova mládež, Svaz německé pracující mládeže“. Tato organizace byla mnohem více orientována na NSDAP a jejím říšským vedoucím byl jmenován třiadvacetiletý student práv, zakladatel Velkoněmeckého hnutí mládeže Kurt Gruber. S novým vedením přišla i propracovanější organizační struktura, která měla připravit základ pro budoucí masovou expanzi.

Organizační struktura Hitlerjugend byla přísně hierarchická. Základní jednotkou byl bann (organizační jednotka) o zhruba 6000 členech, který byl ekvivalentem vojenského pluku. Těchto bannů bylo přes 300 a každý měl svoji vlajku, která nesla symboliku nacistické ideologie - orla držícího v drápech bílý meč a černé kladivo. Meč reprezentoval nacionalismus a kladivo bylo symbolem socialismu.

Celou organizaci řídilo ústředí s německým názvem Reichsjugendführung. Pod tímto velitelstvím fungovaly regionální složky Gebiet (oblast), které se členily na menší správní jednotky Obergebiet (nad-oblast). Na opačném konci hierarchického žebříčku stál základní článek organizace - Kameradschaft (kamarádstvo), kolektiv přibližně patnácti chlapců. Mezi těmito krajními body existoval ještě systém mezistupňů zahrnující Schar (skupinu), Gefolgschaft (družinu), Unterbann (pod-prapor) a Bann (prapor), které tvořily ucelenou velitelskou strukturu.

Toto strukturální uspořádání přesně odráželo vojenskou organizaci a mělo chlapce připravit na budoucí roli ve wehrmachtu nebo jednotkách SS. Každý člen HJ znal své přesné místo v hierarchii a věděl, komu se zodpovídá a komu může rozkazovat.

Tato organizace měla za úkol vychovat mládež, která by byla zcela oddána myšlenkám nacistického Německa. Chlapci zde byli utvrzováni v ideji nadřazenosti árijské rasy a silného antisemitismu. Jako základní cíl, ke kterému měl mladý člověk směřovat, byl představován vstup do německé armády a NSDAP.

K indoktrinaci mladých sloužily propracované metody, včetně speciálních učebnic a čítanek. Na pravidelných setkáních chlapci četli propagandistické tiskoviny a účastnili se přednášek o árijské rase a jejím poslání. Antisemitismus byl vštěpován systematicky - děti se učily rozpoznávat „židovské fyzické rysy“ a byly varovány před údajným „židovským spiknutím“.

Toto systematické ovlivňování vytvořilo půdu pro masovou expanzi organizace, která se v následujících letech stala jedním z hlavních pilířů nacistického režimu a nástrojem jeho politické konsolidace.

Za Gruberova vedení vzrostl v letech 1926–1929 počet poboček Hitlerjugend z 80 na téměř 450 a počet členů ze 700 na 13 000. Po jeho sporech s náčelníkem štábu SA Ernstem Röhmem byl Gruber donucen k rezignaci a v roce 1933 ho nahradil Baldur von Schirach, pod jehož vedením se členská základna zvětšila na více než 2 300 000 členů. Tento astronomický nárůst byl způsoben především násilným slučováním jiných mládežnických organizací s Hitlerjugend po Hitlerově jmenování kancléřem. Jen do konce roku 1933 bylo rozpuštěno dvacet nezávislých mládežnických organizací, včetně křesťanské mládeže a skautských oddílů, jejichž členové byli nuceni přejít do Hitlerjugend.

Zásadním zlomem se stal 1. prosinec 1936, kdy vstoupil v platnost zákon o Hitlerjugend, kterým se členství stalo povinným pro všechny chlapce i dívky ve věku 10-18 let.

„Stát musí zaměřit celou vzdělávací mašinérii nikoli na to, aby do dětí napumpovala co nejvíce vědomostí, ale na to, aby produkovala stoprocentně zdravá těla,“ hlásal Hitler ve svém programu pro výchovu mládeže.

Aktivitám Hitlerjugend byla v pracovním týdnu vymezena sobota. Jelikož sobota byla běžným pracovním dnem, byl na zaměstnavatele vyvíjen nátlak, aby mladistvé zaměstnance z Hitlerjugend uvolňovali v tento den z práce. Členové organizace se pak scházeli v táborech, kde se věnovali především sportu, ale také polovojenským aktivitám – učili se krýt při střelbě, cvičili se v zacházení se zbraněmi, věnovali se topografii.

Pro mnoho dětí i rodičů ale znamenala Hitlerjugend mnohem více. Poskytovala jistou formu ochrany dětí, když byli jejich rodiče často zaneprázdnění. Bohužel se ale často stávalo, že tvrdá výchova a pocit nadřazenosti měla na chlapce neblahý vliv. Byli velmi agresivní a mnohdy šikanovali ostatní děti, které se do Hitlerjugend nedostaly, především židovské děti.

Oficiální propaganda líčila situaci pozitivně, skutečný stav věcí však často ukazoval opačný obraz. BDM (Bund Deutscher Mädel), dívčí odnož založená v červnu 1930, získala mezi lidmi posměšnou přezdívku „Bund Deutscher Matratzen“ (Svaz německých matrací). Toto označení odráželo realitu, kdy společné akce obou organizací končily navazováním sexuálních vztahů.

Nejznámějším případem byl skandál během Norimberského shromáždění v roce 1936, kdy údajně otěhotnělo kolem 900 dívek, což vedlo k nuceným potratům u nezletilých. Nacistické vedení se s tímto problémem potýkalo po celou dobu existence organizace. Zvláště ke konci války, kdy kontrola slábla, vnímala mnohá děvčata službu jako čistě formální a jejich morálka se uvolňovala.

V táborech nespočívalo zocelení chlapců pouze ve fyzické přípravě. Vedoucí využívali také sofistikované psychologické metody. Nejúčinnější metodou, jak chlapce zocelit, spočíval v následující taktice: Velitelé dětem darovali na táboře králíčky. Šťastní chlapci se o nová zvířátka po celé tři týdny vzorně starali. Poté dostali krutý úkol – na konci pobytu museli své mazlíčky podříznout. Tak zřejmě v mladých mužích cíleně potlačovali jakýkoli soucit a citové vazby k živým tvorům.

Takové metody měly za cíl nejen potlačit citlivost a empatii, ale také naučit chlapce zvládat krutost ve jménu vyššího cíle - služby národu a vůdci. Emocionální vazby k čemukoli mimo nacistickou ideologii byly systematicky ničeny a nahrazovány bezvýhradnou oddaností Třetí říši.

Mládež se shromažďovala také v tzv. akademiích, které je připravovaly pro budoucí vedení nacistické strany. Tyto školy byly určeny výhradně pro nejoddanější členy, kteří měli sloužit jako vzor ostatním. Paralelně existovaly speciální sbory pro chlapce, kteří aspirovali na důstojnické pozice ve wehrmachtu.

Elitní výchovné instituce fungovaly jako filtr, vybírající ty nejradikálnější a nejvěrnější stoupence nacistické ideologie, které pak cíleně připravovaly na vedoucí pozice ve straně a armádě. Výuka zde byla mnohem intenzivnější a ideologicky radikálnější než v běžných oddílech Hitlerjugend. Absolventi akademií měli zajištěnu přímou cestu k vyšším pozicím v NSDAP a později i ve státní správě.

Překvapivým faktem zůstává, že ačkoli byli členové Hitlerjugend vychováváni k bezmezné loajalitě a poslušnosti vůči nacistickému režimu, častý byl jejich naprostý nedostatek respektu k jiným autoritám. Příslušníci Hitlerjugend byli totiž vyhlášení svou neúctou ke všem autoritám stojícím mimo jejich organizaci, často se hrubě chovali především k učitelům a vlastním rodičům. Důstojníci armády proto Hitlerjugend opovrhovali a považovali nacistickou mládež za bandu nevychovaných výrostků.

V průběhu války docházelo v jejich řadách k mnoha projevům nedisciplinovanosti. Toho se nacisté děsili, proto se k jejich potlačení využívaly zvláštní trestné oddíly, zvané Sonderstreifen, které pro tento účel speciálně zřídil Heinrich Himmler. Ten ze strachu z vypuknutí anarchistického povstání omezoval osobní svobodu mladých Němců. Například vydal nařízení, že mladiství do 16 let nesmějí navštěvovat taneční zábavy. V roce 1942 vydal Artur Axmann příkaz, který zakazoval taneční zábavy všem příslušníkům Hitlerjugend.

Zajímavým protikladem je skutečnost, že právě tato nedisciplinovanost, drzost a nerespektování zavedených pořádků se s postupem války změnila v agresivní fanatismus, který z dětí vychovaných Hitlerjugend učinil jedny z nejobávanějších bojovníků druhé světové války.

I přes počáteční odpor armády se Hitlerjugend nakonec zapojila přímo do bojů druhé světové války. V roce 1943 vznikla pod velením SS 12. obrněná granátnická divize „Hitlerjugend“, které velel SS-Brigadeführer Fritz Witt a tvořili ji hlavně chlapci ve věku 16–18 let.

Tato jednotka se ukázala být mimořádně bojeschopná a zúčastnila se významných operací, včetně bojů po vylodění Spojenců v Normandii a později bitvy v Ardenách. Jak nacistické vedení, tak i spojenečtí vojáci považovali tyto mladé bojovníky za jedny z nejfanatičtějších obránců nacistického režimu.

V bitvě o Berlín tvořila skupina Hitlerjugend poslední linii obrany hlavního města. Podle sovětského demografa Borise Cezareviče Urlanise v závěrečných bojích zahynulo téměř čtyřicet tisíc těchto mladých bojovníků. Jejich oddanost Hitlerovi byla tak hluboká, že mnozí z nich obětovali své životy i v situaci, kdy bylo všem jasné, že válka je definitivně prohrána.

Po porážce nacistického Německa byla Hitlerjugend rozpuštěna jako součást zakázané NSDAP. V Norimberském procesu však nebyla prohlášena za zločineckou. Soudci dospěli k politicky motivovanému rozhodnutí, že by nebylo správné označit celou německou mládež za členy zločinecké organizace.

S vedoucími představiteli však bylo zacházeno přísněji. Baldur von Schirach, hlavní architekt masové indoktrinace německé mládeže, byl odsouzen k dvaceti letům vězení. Jeho nástupce Artur Axmann však vyvázl s pouhým tříletým trestem. Ten byl dokonce v roce 1958 odsouzen berlínským soudem k finanční pokutě 35 000 německých marek za podněcování mládeže k nenávisti. Bývalý vůdce Hitlerjugend zůstal věrný nacistické ideologii i třináct let po válce. Nacistické myšlenky mu v mládí tak silně zakořenily, že své postoje nezměnil ani v poválečném demokratickém Německu.

Zdroje: dspace.cuni.cz, www.reflex.cz, cs.wikipedia.org, epochaplus.cz, cs.wikipedia.org