Láska k doživotně odsouzenému vrahovi: Intimní návštěvy bez kamer v malých pokojích českých věznic

Miloslav Širůček zavraždil tři lidi, vlastní rodiče a bratra. V listopadu roku 2004 vystřílel rodinný dům na Táborsku a od té chvíle žije ve vězení. Po letech za mřížemi ale pořád hledá někoho blízkého. Posílá ven dopisy a věří, že se jednou ozve žena, která dokáže přijmout jeho minulost. Není v tom sám, v českých věznicích mají desítky doživotně odsouzených navázané vztahy s partnery na svobodě.

Na jeho příběhu je vidět, jak se něco takového může stát. Některé ženy se zamilují do muže, který sedí za těžký zločin a možná už nikdy nevyjde na svobodu. Nezamilují se do rozsudku, ale do muže, kterého si postupně vykreslí z jeho dopisů, vlastních představ a potřeby být pro někoho důležitá.

Vztahy mezi ženami a odsouzenými vznikají různými způsoby. Napíšou jim dobrovolně po přečtení článku o konkrétním případu, jiné se s vězni seznámí prostřednictvím známých nebo charitativních aktivit. To, co začíná jako korespondence, se posléze může proměnit v něco hlubšího.

V rozhovorech a výzkumech o rodinách vězňů se opakovaně objevuje motiv žen, které mají silnou potřebu být někomu oporou. „Partnerky odsouzených často přebírají záchranářskou roli, ve které se snaží být oporou někomu, kdo je vyloučen ze společnosti.“ Vztah s vězněm nabízí jistotu, vězeň nemůže odejít, jeho život je kontrolovaný a žena má pocit, že nad vztahem má určitou míru kontroly, což pro ni může být velmi uklidňující.

Omezený kontakt z těchto vztahů dělá něco úplně jiného než běžné partnerství. Vězni posílají korespondenci plnou vyznání, při návštěvách jsou soustředění, zdvořilí, pozorní k poslednímu detailu. Na všední hádky kvůli neumy­tému nádobí, únavě nebo rozdílným představám o volném čase tu není místo. Vztah se odehrává v jakési „kontrolované realitě“, žije na papíře a v několika hodinách strávených v návštěvní místnosti, kde je všechno soustředěné jen do pár pečlivě naplánovaných okamžiků.

Sexualita je jednou z věcí, které jsou ve vězení neustále přítomné, i když má úplně jinou podobu než na svobodě. Vězení člověka připraví o volnost, ne o sexualitu. Ta se jen přesune do jiných forem, které odpovídají životu za mřížemi.

Muži žijí spolu na pár metrech čtverečních, bez skutečného soukromí, a tak si i tyhle chvíle musí „zařídit“ mezi ostatními. Intimita se odehrává ve sdíleném prostoru, za tenkými zdmi nebo o patro dál. Někdo si počká, až spoluvězni usnou, jiný využívá sprchy nebo chvíle, kdy je na cele méně lidí. Časem se z toho stane úplně běžná součást vězeňského dne, o které se nahlas moc nemluví, ale všichni o ní vědí. Sexuální touha totiž nezmizí ani v prostředí, kde člověk přijde o téměř všechno ostatní.

Ve vězení vznikají i vztahy mezi muži. Nemusí jít hned o jejich sexuální orientaci, často tím jen nahrazují blízkost, která jim jinak chybí. Do těchto vztahů se přimíchá i moc, závislost nebo potřeba mít vedle sebe někoho, kdo „drží záda“. Touha nebýt úplně sám, snaha někam patřit a zároveň boj o vlastní pozici tu jdou ruku v ruce. Pro jednoho je to způsob, jak přežít samotu a roky trestu, pro jiného spíš dohoda, která mu ve vězeňském prostředí něco přináší.

Psycholog Jiříček říká, že právě nedostatek intimity patří k tomu nejtěžšímu, co vězni prožívají. „Sexuální napětí má vliv na psychiku odsouzených a může vést k agresi nebo hlubokému prožívání ztráty,“ vysvětluje.

V českých věznicích existuje možnost intimních návštěv, která není v mnoha jiných zemích vůbec běžná. V určeném pokoji, kde nejsou kamery ani dozorci, může být odsouzený s partnerem či partnerkou úplně sám. Místnost připomíná malý byt: postel, stůl, sprcha, někdy i minikuchyňka. Na hodinu až tři se svět zúží jen na dva lidi, kteří spolu jinak žijí hlavně v dopisech. Na intimní návštěvu se nedostane každý. Odsouzený musí mít delší dobu čistý kázeňský rejstřík a vedení věznice mu musí důvěřovat natolik, aby mu ji povolilo. Využít ji mohou manželé, dlouhodobí partneři a další blízké osoby, v některých případech i snoubenky. Liga lidských práv připomíná, že nejde o automatické právo, ale o výsadu, která se vždy odvíjí od konkrétního chování vězně.

Psycholog Jiříček dodává, že tyto návštěvy nejsou jen o sexu. „Pomáhají snižovat napětí, stabilizují psychiku a dávají vztahu větší šanci přežít.“

V českém kontextu je tento systém poměrně liberální. Vězeňská služba České republiky uvádí, že intimní návštěvy jsou nástrojem humanizace vězeňství, který respektuje lidskou důstojnost a přirozené potřeby odsouzených.

Ženy, které mají partnera ve vězení, žijí podle jiných pravidel. Počítají dny do další návštěvy, čekají na dopis, sledují čas, kdy má přijít telefonát. Budoucnost je nejistá, což vyčerpává úplně jiným způsobem než běžné vztahy. Do toho přichází reakce okolí. Kritika, nepochopení, někdy i úplné odmítnutí. Mnohé z nich slyší, že dělají chybu, že ničí svůj život, a přesto zůstávají. Často jsou k těmto vztahům připoutané silnou, někdy až bolestnou loajalitou. Pro osamělou ženu může být pocit, že je pro někoho jediná opora, nečekaně silný.

Tato blízkost se odehrává hlavně na papíře. Telefon zazvoní vždycky jen v přesnou chvíli, dopisy přicházejí skoro rituálně a každá návštěva se plánuje týdny dopředu. Žádné spontánní večery u televize, žádné „zajdeme zítra na večeři“. Tyhle vztahy mohou být mimořádně intenzivní, ale stojí na realitě, která má de facto jen málo společného s běžným životem venku. K tomu se přidává sociální izolace. Přátelé se posléze odtahují, rodina ovšem nesouhlasí často velmi hlasitě. Žena pak stojí sama, ještě pevněji připoutaná k člověku, kterého všichni ostatní dávno odepsali.

Den, kdy Širůček zabil celou svou rodinu, začal podle jeho slov obyčejně. Doma byla dlouhodobě napjatá atmosféra. Otec na něj tlačil, aby se odstěhoval, ale zároveň po něm chtěl, aby dál sháněl kradená auta. Partnerka ho opustila, byla těhotná a potřebovala peníze.

„Táta v jednu chvíli řekl, že všeho má dost a že všechny zastřelí včetně sebe,“ napsal později v dopise. „Tehdy se poprvé rozbrečel, co jsem si pamatoval.“

V den činu došlo k další hádce. Otec odešel do práce, Širůček vzal zbraň, zastřelil matku, bratra a nakonec i otce, když se vrátil domů. Po činu seděl vedle těla své matky. „Chytil jsem ji za ruku a prosil o odpuštění. Věděl jsem, co udělám dál, zavolám policii,“ píše. Dnes říká, že toho, co udělal, upřímně lituje. Píše ven a doufá, že jednou narazí na ženu, která jeho minulost unese. „Chci partnerku, která pochopí, že jsem udělal hroznou chybu, ale že jsem se změnil,“ říká ve svých dopisech i rozhovorech.

Některé ženy mu věří. Píšou mu, navštěvují ho. Důvody bývají různé – touha pomoct člověku, kterého svět odmítl, fascinace tabu, ale často i obyčejná potřeba být pro někoho opravdu důležitá.

Tyto vztahy jsou neustále pod tlakem obou partnerů. Žárlivost je tu častým hostem. Vězeň si jen domýšlí, co se děje venku. Partnerka zase nikdy přesně neví, jak vypadá jeho každodenní život za mřížemi. Strachy a nejistoty pak snadno pracují proti nim.

Velkým tématem je i manipulace. „Vězni někdy využívají vztahy k tomu, aby získali výhody – peníze, dárky nebo pomoc s kontakty ven,“ uvádějí studie. Ne každý vztah je založený na lásce, což může být pro partnerku bolestivá zkušenost.

Otázkou je, co se stane, až se brána věznice jednou opravdu zavře za jeho zády a on se ocitne na svobodě. Většina vztahů náraz do reality neustojí. Muž, který žil roky v přesně daném režimu, musí najednou fungovat sám, vydělávat, řešit konflikty, dělat rozhodnutí. Žena, která si jeho osobnost roky skládala z dopisů, pak stojí před skutečným člověkem se zlozvyky, náladami, slabostmi. Psycholog Jiříček říká, že muži po dlouhém trestu často postrádají úplně základní partnerské dovednosti. To bývá po propuštění jedna z největších překážek.

Láska k člověku, který sedí za vraždu, nutně otevírá otázku, co všechno ještě nazýváme vztahem. Je cit skutečný, když vyrůstá v náhradní realitě dopisů, omezených návštěv a společně strávených hodin za dveřmi malého pokoje bez kamer, kde se svět na chvíli zúží doslova jen na dva lidi? Intimní návštěvy dávají partnerům prostor, kde na chvíli zmizí mříže i dozorci. Jenže je to jen krátký únik, malá pauza od reality. Po něm se oba vracejí do dvou odlišných světů.

Pro některé ženy je vztah s vězněm spíš únikem z vlastního života. Jiné se v takovém vztahu ujišťují, že jsou pro někoho doslova nenahraditelné, že na ně někdo každý den myslí. Taková láska žije v dopisech a představách o budoucnosti. A mnozí lidé na to ovšem nahlížejí s nepochopením. Proč by někdo hledal lásku zrovna za mřížemi?

Vztahy s odsouzenými vrahy nejsou jednoduché. Mísí se v nich touha po blízkosti, silné emoce, představy o „lepší“ verzi toho druhého i pocit, že nad vlastním životem nemáme úplně ve všem kontrolu. Je to svět s tvrdými pravidly, kde se každý citový krok počítá tak trochu dvakrát.

Zdroje: extra.cz, extra.cz, ct24.ceskatelevize.cz, naos-be.zcu.cz, is.muni.cz, iksp.gov.cz