Láska Češku odvedla do Sýrie: 40 let žila s muslimy, domů se vrátila bez majetku a pocitu soukromí

Pardubice v polovině šedesátých let nebyly místem, kde byste čekali příběh sahající až do Damašku. Jana tehdy dokončovala střední chemickou školu. Do Československa přijížděli studenti z Blízkého východu na technické obory a jednoho z nich, Syráčana, v Pardubicích poznala. Jiskra nepřeskočila ze dne na den. Chodili spolu, on jí ukazoval kus své kultury, ona jemu Pardubice, a postupně si začali rozumět. Po čase přišlo pozvání k jeho rodině do Sýrie a v roce 1966 se Jana vydala na první cestu.

První návštěva pro ni znamenala úplně jinou každodennost. Trhy, kde se smlouvá o ceně, ulice malých dílen a čtvrť Mídán, kam se později nastěhovali. V obchodě se běžně smlouvalo. Cenu určoval nejen výrobek, ale i čas, vztah se zákazníkem a ochota dohodnout se. Překvapilo ji přijetí sousedů. Zvali ji na kávu, přáli k Vánocům a Velikonocům a neřešili její krátké sukně ani tílka bez rukávů. Zůstala křesťankou, slavila křesťanské svátky a u rodiny manžela poznala atmosféru ramadánu a svátků Eid. Po návratu do Československa vztah pokračoval na dálku a po dalších krátkých pobytech v Sýrii se v roce 1973 přestěhovala natrvalo do Damašku.

Jana pracovala v laboratoři, manžel měl stálé zaměstnání a rodina se rozrostla o dva syny. Přátelství vznikala pozvolna mezi křesťany i muslimy, v práci i v sousedství. Navštěvovali se, společně jedli a řešili běžné starosti rodin s malými dětmi. Náboženství v jejich vztazích nehrálo zásadní roli.

„Jedna věc, kterou bych chtěla vyvrátit, je, že v Sýrii panovala nenávist mezi muslimy a křesťany. To je naprostý nesmysl. Absolutně nikdy jsem ji mezi nimi nezaznamenala,“ říká Jana. Vzpomíná na slova starší vzdělané přítelkyně „Jako malá měla za sousedy muslimy a židy a nikdy mezi sebou neměli problém kvůli náboženství. Ale potom politici udělali vše pro to, abychom se nenáviděli.“

V běžném životě šlo hlavně o to, aby věci fungovaly. Lidé respektovali svátky druhých a setkávali se bez ohledu na víru. Navenek vše fungovalo běžně, zároveň existovala témata, o nichž se nemluvilo. „Na ulici jste nikdy nebyli sami. Věděli jste to, i když jste nikoho neviděli,“ popisuje Jana realitu, ve které rodina žila. Mukhabarát fungoval jako samozřejmost. Většina lidí si na dohled bezpečnostních složek prostě zvykla. Kontakty s úřady se řešily opatrně a mnoho záležitostí se vyřizovalo přes známé.

S nástupem Háfize Asada k moci v listopadu 1970 a jeho zvolením prezidentem v roce 1971 se země začala měnit. Do vedení státu prosadil členy své náboženské skupiny, alávity, kteří do té doby patřili mezi opomíjené. Změna nebyla okamžitá, ale v průběhu let stále zřetelnější. „Předtím, než se dostal k moci otec Bašára Asada Háfiz, byli alávité opomíjení. Známá mi říkala, že žena nemůže být dáma, pokud patří k alávitům,“ vysvětluje Jana Burešová posun v mocenském uspořádání.

Zpočátku působili nově dosazení alávitští kádři umírněně. Problémy se objevily až u další generace lidí napojených na Baas a bezpečnostní aparát. „Pokud byli přednášející na univerzitě alávité, dostali od státu auto a benzín zdarma. Zdravotní sestry v nemocnicích, pokud patřily k alávitům, tak si dělaly, co chtěly, a lékaři jim nemohli nic přikázat,“ říká Jana Burešová.

Jana si pamatuje příběh lékaře, který podal stížnost na sestru, jež si v pracovní době čistila větší množství ryb. Nemocnice ji potrestala, ale její manžel z mukhabarátu lékaři začal vyhrožovat, takže nakonec odjel do Saúdské Arábie.

Kdo neměl konexe, k zakázkám se jen tak nedostal. Mnozí podnikatelé si proto brali za společníka alávitu. „Ale tím nechci říct, že všichni byli takoví. Měli jsme mezi nimi přátele, kteří byli slušní a odsuzovali takové chování,“ říká Jana. Problém nebyl v konkrétních lidech, spíš v tom, jak byla postavená moc.

V březnu 2011 ve městě Dará skupina třináctiletých chlapců napsala na školní zeď výzvu k odchodu prezidenta Asada. Ředitel to nahlásil tajné policii vedené blízkým příbuzným prezidenta. Chlapce zavřeli a mučili. Za chlapce se přišli přimluvit městští stařešinové, ale byli vyhnáni. Poté vyšlo do ulic celé město. „Od té chvíle začaly malé i větší demonstrace s heslem ‚Jdeme v míru‘, ale začali do nich střílet,“ popisuje Jana začátek dění, které během několika let přerostlo v celostátní konflikt.

Podle zjištění Human Rights Watch po roce 2011 přibývaly případy úmrtí a týrání zadržených. Analýza takzvaných Caesarových fotografií zdokumentovala tisíce těl z damaských zařízení se znaky násilí. Zprávy popisují i způsob evidence zemřelých, kdy těla procházela přes vojenské nemocnice v Damašku a byla označována číselnými kódy.

Pro Janu a její rodinu to v Damašku na začátku znamenalo hlavně demonstrace, zatímco na jihu a východě se už bojovalo. Jana je přesvědčena, že kdyby stát potrestal viníky mučení a omluvil se, napětí by se dalo udržet na místní úrovni. Místo toho přišlo zpřísnění a postupně i zásahy vnějších hráčů. Jedni podporovali vládu, druzí ozbrojenou opozici. Během několika let z toho byla válka, která zasáhla celou zemi.

V lednu 2012 dorazili s manželem do Česka na krátkou návštěvu. Hned následující den si při procházce zlomila ruku, takže pobyt se protáhl na měsíc. K odletu měla vše připravené, když manžel zavolal, že se vrátí sám a její cestu posunou, dokud se situace nezklidní. To se nestalo.

Zatímco rodina čekala v Česku, někdo v Damašku sestavil na Janina manžela falešné obvinění. V záznamech mukhabarátu se najednou objevilo, že je proti režimu, terorista. „Byly to vyložené nesmysly. Napsal to někdo, kdo chtěl náš byt. Manžel do té doby nebyl proti Asadovi, takže ho to velmi ranilo,“ říká Jana. Úřady zablokovaly jejich bankovní účty a zajistily auto i byt. Bylo jasné, že se věci neřeší standardní cestou a že bez vlivu a peněz se k výsledku nedostanete. Známý, který odkoupil jejich auto, skončil ve vězení, kde ho bili a vyslýchali.

Když chtěli situaci vyřešit, rodina dostala zprávu, že pokud chtějí vše zpět, musí zaplatit sto tisíc dolarů. Zpočátku uvažovali, že se vrátí a vyřeší to na místě. Pochopili, že by manžel po překročení hranice skončil ve vězení kvůli vymyšleným obviněním. Zaplatili. Představitel režimu jim sdělil, že peníze půjdou na úplatky, aby byly záznamy smazány. Platba odešla, ale později se ukázalo, že původce falešných záznamů uprchl do Turecka a jeden z právníků skončil ve vězení.

Jana se s manželem na pět dnů vrátila do Damašku kvůli plné moci a vyzvednutí věcí. Po příjezdu se zavřeli ve svém bytě. „V Sýrii jsme byli celkem pět dnů, z toho tři jsme strávili v bytě, odkud jsme se báli vyjít. Bylo vidět, že v bytě někdo byl,“ říká.

O dva měsíce později přišel telefonát. Podle Jany jim neznámý muž oznámil, že byt převzal kupec s napojením na prezidentský palác. „Pod výhružkou zlikvidování celé rodiny jsme museli podepsat prodej za osminu ceny. A takových případů jsou stovky.“ Příběh tím neskončil. To, co se stalo jejich rodině, zapadá do širších pravidel, která po válce změnila nakládání s majetkem v mnoha čtvrtích.

Zákon č. 10 z roku 2018 dává úřadům právo označit celé oblasti k přestavbě a vyzvat obyvatele, aby během zhruba 30 dní předložili doklady o vlastnictví. Kdo to nestihne nebo se osobně nedostaví, může o byt nebo dům přijít. Oficiálně má zákon pomoci s poválečnou obnovou, v praxi ale podle Human Rights Watch dopadá hlavně na uprchlíky a lidi z někdejších opozičních čtvrtí a u soudu se nápravy domáhá těžko. Pro mnoho rodin je problém už jen dostat se na úřad, protože se bojí návratu do země nebo nemají platné papíry. Zastoupení plnou mocí navíc úřady často neuznávají, případně ho posuzují různě podle místa.

Dnes žije Jana v Česku, kde má dva syny a vnučku, která ve Spojených státech ve škole zorganizovala prodej domácích koláčů, aby pomohla syrským dětem. „Tady si někdy připadám jako cizinka, která nechápe, že někteří lidé jsou jiní, než jsem si čtyřicet let, kdy jsem zde nežila, myslela. Tím ale nechci říct, že zde nežijí i skvělí lidé,“ říká Jana.

Vztah Jany k Sýrii zůstal silný, mimo jiné kvůli přátelům a rodině. Zároveň mluví o tom, jak těžké je ze Sýrie odcházet. Její známá, Češka, která v zemi žila pětačtyřicet let, se při druhém návratu ze Sýrie do Česka svěřila, že by raději, aby letadlo spadlo.

V Sýrii založila rodinu, osvojila si arabštinu a přátelství jí zůstala dodnes. O byt i úspory ale přišla, s návratem nepočítá. Ze zkušenosti ví, jak snadno může stát rozhodnout o cizím majetku. O Sýrii mluví věcně a dodává, že se obává posunu země k afghánskému scénáři.

„Nůžky mezi chudými a bohatými se kvůli válce čím dál víc rozevírají. Ten, kdo nebude mít na chleba pro děti, se buď přidá k Islámskému státu, nebo se bude snažit utéct. Utéct kamkoliv.“

Na otázku, zda se mezi uprchlíky skrývají teroristé, odpovídá klidně „Ne, to si nemyslím, protože když někdo absolvuje takovou cestu, tak se na konci neodpálí. Teroristé jsou většinou nástrojem někoho, a tak spíš než na člunu poletí letadlem s platným vízem.“ Když mluví o integraci, je pragmatická „Mladí a vzdělaní se integrují brzo a dobře. Větší problém bude s lidmi bez vzdělání a bez řemesla a také těmi staršími. Jsou mezi nimi blbci, ale kde nejsou?“

V debatě o tom, zda uprchlíci zůstanou v Česku, říká „Spousta lidí si myslí, že tu uprchlíci zůstanou. To je hloupost. Lidé mají k Sýrii vztah.“

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, ct24.ceskatelevize.cz, hrw.org, hrw.org