Článek
První dubnové ráno roku 2025 v severních čtvrtích brazilského Ria de Janeira začínalo jako každé jiné. Samuel da Silva dos Santos společně s kolegy Andersonem Mendesem Nunesem a Jeffersonem Guedesem objížděli svou obvyklou trasu svozu odpadků. Kolem třetí ráno zastavili v ulici Rua Ouro Preto mezi čtvrtěmi Quintino a Cascadura. Samuel zahlédl na zemi krabici. V růžové dece bylo něco zabalené.
Když se sehnul a krabici odkryl, v prvních vteřinách byl přesvědčený, že našel vyhozenou hračku. „Zpočátku jsem si myslel, že je to panenka, ale když jsem přišel blíže, uvědomil jsem si, že je to skutečné miminko,“ vzpomínal devětatřicetiletý Samuel na okamžik, který mu navždy změnil život.
Panenka se pohnula a začala plakat
Samuel byl otcem tří dětí, za devatenáct let práce pro společnost Comlurb viděl leccos. „Sundal jsem z holčičky kartonovou krabici a myslel jsem, že je to Bebê Reborn. Už jsem přemýšlel, že ji dám dceři. Byla by o ni bitka s bratranci,“ vzpomínal. Když opatrně zvedl to, co považoval za realistickou panenku, poznal, že to nemůže být plast. „Vzal jsem její ručičku a byla příliš měkká,“ řekl.
Novorozeňátko mělo na sobě jen kabát, který byl příliš velký pro jeho drobné tělíčko. V tom okamžiku se dítě pohnulo, otevřelo oči a vydalo slabý pláč. „Zachvěla se jí nožička, nemohl jsem dělat nic jiného, ovládly mě emoce,“ popsal Samuel moment, kdy mu začalo bušit srdce a slzy se draly na povrch.
Pro muže, který každý den mechanicky přehazoval tuny odpadu, to byl šok. „Obvykle pracujeme s lopatami rychle. Házíme odpadky do náklaďáku. Mohlo to dopadnout mnohem hůře,“ vzpomínal Anderson, jeden z kolegů. Malé stvoření leželo mezi smetím, na místě, kde by ho mohl kdokoliv snadno přehlédnout.
„Byla uprostřed smetí, psi, krysy, zvířata ji mohla najít dřív než my. Díky Bohu jsme byli postaveni do její cesty,“ řekl Samuel.
Tentokrát pracovali pomaleji než obvykle
Toho dne však postupovali jinak. „Normálně začínáme tuto trasu úplně jinak,“ vysvětlil Samuel. Byli unavení, zbývalo jim ještě pět ulic, zastavovali častěji. Kdyby jeli standardním tempem, krabici by přehlédli.
Další věc, která holčičce zachránila život, byl nový pracovní postup. Společnost Comlurb nedávno zavedla pravidlo, že zaměstnanci mají důkladněji kontrolovat obsah kartonových krabic ještě před tím, než je vhodí do kompaktoru. Důvodem bylo nebezpečí ostrých předmětů a rostoucí počet případů vyhazování zvířat. Kdyby Samuel jen automaticky hodil krabici do vozu a stiskl páku kompaktoru, příběh by skončil tragicky.
Miminko skončilo v inkubátoru
Kolega ihned zavolal hasiče a sanitku. Malou holčičku okamžitě převezli do nemocnice v Madureira, kde lékaři potvrdili, že je ve stabilním stavu. Novorozeně bylo umístěno do inkubátoru, kde musela zůstat do doby, než nabere dostatečnou váhu pro propuštění. Tým pracovníků společnosti Comlurb ji pojmenoval Vitória – Vítězství. Jméno, které mělo symbolizovat, že přežila proti všem pravděpodobnostem.
„Je to bojovnice, už se narodila do boje, už se narodila k vítězství,“ řekl Samuel s obdivem v hlase. Video z místa nálezu, na kterém se Samuel neudrží a pláče, se bleskově rozšířilo na sociálních sítích. Ještě týž den po práci zamířil Samuel nejprve na bohoslužbu a teprve poté do nemocnice za Vitórií, aby zjistil, jak se jí daří. Když ho ujistili, že holčičce nehrozí bezprostřední nebezpečí, cítil úlevu.
Před osmnácti lety našel mrtvé miminko
Pro Samuela to však nebyla první zkušenost tohoto druhu. Už o osmnáct let dříve, když pracoval na trase poblíž Estrada do Portela v Madureira, našel mezi odpadky novorozenou holčičku. Ta už však byla mrtvá. „Nemohli jsme toho moc udělat. Tentokrát byly emoce silnější, protože dítě bylo živé,“ vzpomínal.
Manželka chtěla holčičku hned domů
Samuel žil v Nova Iguaçu v oblasti Baixada Fluminense se svou ženou, která si přivydělávala jako manikérka. Měli dva chlapce a jednu dívku ve věku od osmi do čtrnácti let. Když Samuel poslal manželce video z místa nálezu a vyprávěl jí, co se stalo, její reakce byla okamžitá: „Přines ji, postarám se,“ odpověděla.
Celá rodina byla nálezem nadšená. Samuelovy děti začaly dokonce upravovat jeden z pokojů v domě, aby byl připravený pro nového člena rodiny. „Manželka si myslela, že stačí přinést dítě domů, a já jsem jí musel vysvětlit, že to nejde bez soudu. ‚Budeme ji adoptovat?‘ zeptala se, ale vlastně mi to oznamovala,“ vzpomínal Samuel na manželčinu naivní představu, že stačí holčičku přivést domů a vše je vyřešeno.
Samuel však musel rodinu přibrzdit – věděl, že to tak jednoduché nebude. „Chci ji adoptovat, ale víme, jak to chodí. Je to celý proces. Musíme čekat. Chtěli bychom ji adoptovat, ale jsou před námi jiní lidé. Je to fronta, ale uvidíme, jestli se nám podaří ji mít blízko,“ vysvětlil realitu adopčního procesu.
Kolega se stal kmotrem
Nebyl v tom sám. Jeho kolega Anderson Mendes Nunes, třiačtyřicetiletý ženatý otec sedmnáctiletého syna, který žije v Paciência, také projevil zájem o adopci. S manželkou vždycky snili o dceři. Když našli Vitórii, oba muži v tom viděli osud.
Nakonec se dohodli – prioritu bude mít Samuel, protože právě on holčičku našel. Anderson však už měl vyhrazené místo – stane se jejím kmotrem. A nezávisle na tom, jaké datum narození uváděly úřední dokumenty, rozhodli se, že Vitória bude slavit narozeniny prvního dubna – v den, kdy ji popelář vytáhl z odpadků a dal jí druhou šanci. „Bude milovaná, ať už skončí v kterémkoliv domově,“ řekl Anderson.
Adopce znamená roky čekání
Realita brazilského systému péče o opuštěné děti byla komplikovaná. Soud pro mládež a děti v Riu vysvětlil: „Podle zákona je nutné před zahájením adopce vyčerpat všechny možnosti návratu do rodiny.“
Vitória musela nejprve být předána do zařízení pro péči o děti. Conselho Tutelar, což je úřad starající se o práva dětí a mladistvých, byl o případu informován a začal s hledáním rodinných příslušníků. Teprve pokud se nikdo neozve, může začít proces adopce.
Samuel si uvědomoval, že před ním je dlouhá cesta plná byrokracie. Přesto byl připravený čekat a udělat všechno potřebné. „Pro mě už je součástí rodiny, bez ohledu na to, co se stane,“ řekl. I kdyby Vitória nakonec zamířila k jiné rodině nebo k vzdáleným příbuzným, chtěl sledovat její osud.
Čestné uznání v městské radě
Devátého dubna, necelý týden po nálezu, se Samuel spolu se třemi kolegy z Comlurb dostavil do městské rady Ria de Janeira. Radní Leniel Borel z Progresivní strany inicioval udělení Moção de Louvor – čestného uznání za záchranu lidského života. „Toto je gesto lidskosti, které nás přiměje znovu uvěřit v člověka,“ prohlásil radní během slavnostního ceremoniálu.
Vedení společnosti Comlurb vyjádřilo lítost nad tím, co se dítěti stalo, a zároveň hrdost na své zaměstnance. Policie mezitím intenzivně pátrala po ženě, která dítě zanechala v odpadcích. Vyšetřovatelé si vyžádali záznamy z bezpečnostních kamer v okolí, případ byl zaregistrován na policejní stanici v Honório Gurgel a předán oddělení v Madureira, které pokračovalo ve vyšetřování.
„Už je součástí nás, našeho týmu, je naše drahá holčička,“ řekl Samuel s něhou v hlase.
