Článek
Na stole s bílým ubrusem leží mističky s vlašskými ořechy, měkké máslo, kousky sýra feta a teplé pity z trouby. Betty Mahmoody podává své dceři Mahtob snídani, jakou spolu jedí více než třicet let. Tradiční perskou snídani. Stejnou, jakou jedla malá Mahtob jako předškolačka v Michiganu, stejnou, jakou jedly během osmnácti měsíců v Íránu, odkud utekly přes zasněžené hory.
„Tohle je tradiční perská snídaně a děláme to pro sebe, ne jen pro návštěvy,“ vysvětluje Mahtob.
Po všem, co matka s dcerou prožily, si uchovali vztah k perské kultuře. Nenechaly otcovo násilí zničit vztah k zemi, odkud pocházel.
Dvoutýdenní dovolená, která trvala osmnáct měsíců
Betty Mahmoody pracovala jako personalistka v automobilovém průmyslu v Michiganu, když se v létě 1984 rozhodovala, jestli se svým íránským manželem Sayyedem a čtyřletou dcerou Mahtob odcestuje do Teheránu. Rodina Mahmoodyových se právě přestěhovala z Alpeny do oblasti Detroitu, pronajali dům v Southfieldu a plánovali postavit nový v Birminghamu. Mahtob měla v září začít docházet do Montessori školy. Ale její manžel Sayyed byl posedlý myšlenkou navštívit svou vlast po íránské revoluci z roku 1979, která změnila sekulární zemi na fundamentalistickou islámskou republiku.
Měla to být jen dvoutýdenní návštěva rodiny v Íránu. Mahtob později popsala, že její matka už tehdy měla obavy, že manžel může chtít obě v Teheránu zadržet. Zároveň se ale bála opačného scénáře, pokud by cestu odmítla, mohl by dceru odvézt do Íránu sám. Ještě před odletem se proto snažila zjistit, jaké má v takové situaci právní možnosti. Podle Mahtob jí však tehdy právníci řekli, že únosy dětí do zahraničí jedním z rodičů se prakticky neřeší a že na podobné případy neexistuje účinná ochrana.
Zpočátku všechno vypadalo přesně tak, jak bylo slíbeno. Rodina je přivítala srdečně, setkání s příbuznými provázely návštěvy, společná jídla a oslavy. Pak přišla noc před plánovaným návratem do Ameriky. Betty balila kufry, když do pokoje přišel její manžel Sayyed. Hovořilo se o pasech, o nějakých problémech s dokumenty, ale všechno se mělo vyřešit. Pak oznámil, že žádný návrat nebude. Řekl, že zůstávají v Íránu a že od této chvíle rozhoduje on. Jsou v jeho zemi a musí se řídit jeho pravidly.
„Pro mě v ten moment můj tatínek zemřel. Od té chvíle byl úplně změněný,“ vzpomíná dnes šestatřicetiletá Mahtob.
Ten moment rozdělil její dětství na dvě části.
Když tatínek začal bít mámu
Podle íránského práva měl Sayyed jako občan země automatickou a výlučnou péči o dceru. Betty byla uvězněna fyzicky i právně. Ženy nemohly volně cestovat, neměly vlastní pasy. A Sayyed se proměnil v násilného tyrana. Muž, kterého Betty znala jako laskavého lékaře a otce, začal na svou ženu útočit pěstmi. Mahtob si rychle osvojila jedinou dovednost, která jí v tom bytě dávala smysl, poznat včas, kdy se otec začíná měnit a kdy hrozí další výbuch. V takových chvílích zkoušela odvést jeho pozornost drobnostmi, které ho přinutily přerušit hádku. Řekla třeba, že musí na záchod. Věděl, že se tam bojí sama, takže šel s ní nebo aspoň stál za dveřmi a hlídal ji. Jindy si schválně vyvolala zvracení, strčila si prsty do krku a předstírala, že je jí špatně, jen aby se jeho pozornost stočila jinam. A když už násilí začalo, vběhla mezi ně. Ne proto, že by věřila, že ho zastaví, ale proto, že chtěla být první na ráně a odtáhnout údery od matky.
„Cítila jsem odpovědnost a potřebu být ochránkyní, dělala jsem všechno pro to, abych se dostala mezi ně a ochránila matku před otcem. Když ji udeřil, skočila jsem mezi ně, snažila jsem se je od sebe odtlačit, a on mě zvedl a hodil přes pokoj.“
Pro dítě bylo horší sledovat, jak otec bije matku, než přijímat rány samo.
Betty se z Íránu snažila dostat celé měsíce. Hledala kohokoli, kdo by dokázal poradit, komu se dá věřit, kde má vůbec začít. Každý pokus nesl riziko, protože stačilo málo a manžel by se o tom dozvěděl. Teprve po osmnácti měsících narazila na člověka, který jí naznačil, že existuje cesta ven. Na trhu v Teheránu jí řekl, že zná lidi schopné dostat ji s dcerou k hranici. Nebyl to plán, který by šel řešit legálně nebo přes úřady. Řetězec kontaktů a domluvených přesunů jim nakonec umožnil zmizet.
Útěk přes hory do Turecka
Z domu odešly tak, aby to vypadalo jako obyčejná pochůzka. Pak už se věci děly v rychlém sledu. Kurýři je převáželi z jednoho auta do druhého směrem k turecké hranici. Mahtob si dodnes pamatuje hlavně náročný přechod hor a hlad, který se táhl celou cestou. Ve stodole, kde se na chvíli schovávaly, dostala slunečnicová semínka. Matka chtěla, aby je snědla všechna, Mahtob si je ale bokem ruky rozdělila na dvě hromádky.
„Nesnědla jsem ani jedno, dokud ona nejedla,“ vzpomíná. Šestiletá holčička věděla, že musí pečovat o matku stejně, jako matka pečovala o ni.
Pamatuje si také jejich pomocníka, člověka s konzolovou skříňkou, na které stály malé figurky. S těmi si hrála, zatímco dospělí mluvili. Byl pro ni symbolem bezpečí. Jména lidí, kteří jim s útěkem pomohli, Betty ani její dcera Mahtob nikdy nezveřejnily. Vědí, že by tím mohly ohrozit ty, kteří tehdy riskovali, aby je dostali z Íránu.
Když dorazily do Turecka a na americkou ambasádu, měly za sebou osmnáct měsíců v Íránu a útěk přes zasněžené hory. Po návratu do Michiganu se držely blízko rodiny, zároveň ale žily s vědomím, že Sayyed je může znovu hledat.
První roky po návratu a noční můry
Betty s dcerou se přestěhovaly do centrálního Michiganu poblíž města Owosso, kde žila Bettina rodina. Žily pod jiným jménem, protože se bály, že je Sayyed najde. Vyhrožoval, že si Mahtob vezme zpět, a změna jména byla způsob, jak ztížit jakékoli pátrání. V základní škole byla Mahtob známá jako Amanda Smith, teprve na střední škole si vzala zpět své rodné jméno, které v perštině znamená „měsíční svit“.
První roky trápily Mahtob paralyzující noční můry. Viděla v nich otce, jak ji pronásleduje. Nebylo klidu ani ve dne, ani v noci. Betty zapsala dceru do malé farní školy, později studovala na internátní střední škole. Učitelé v těchto školách pomohli děvčátku zpracovat trauma.
„Měla jsem tolik lidí, kteří mi pomohli tyto věci zpracovat, víc než jen matka. Pomohli mi odpustit otci a cítit se znovu v bezpečí.“
Její matka Betty mezitím vytahovala staré rodinné fotografie z doby před Íránem, aby dcera měla vzpomínky i na laskavého otce, ne jen na násilného muže, kterým se stal v Teheránu. Byla to jen jedna z mnoha věcí, které dělala pro druhé.
Mahtob o matce říká: „Nepamatuji si jediný den, kdy by se nezaměřovala na pomoc druhým. Vždy přemýšlí, co může udělat pro někoho jiného, a je frustrovaná, že nemůže udělat víc.“
Betty mění zákony
Zatímco Betty pomáhala dceři vyrovnat se s traumatem, sama začala bojovat za změnu zákonů. Brzy po návratu zjistila, že ačkoliv bylo proti zákonu převézt dítě přes státní hranice bez souhlasu druhého rodiče, neexistovaly žádné zákony zakazující odvezení dítěte do zahraničí. Mezinárodní únos dítěte nebyl trestným činem.
Už v roce 1987, tedy rok po útěku, Betty napsala knihu o svém zážitku pod názvem „Not Without My Daughter“ (Bez dcerky neodejdu). Kniha se stala celosvětovým bestsellerem a v roce 1991 podle ní vznikl film se Sally Field v hlavní roli. Betty díky knize cestovala po celém světě na autogramiády a přednášky, především ji ale dala možnost pomáhat dalším rodinám v podobné situaci.
V následujících letech založila organizaci One World For Children, která se věnuje podpoře porozumění mezi kulturami a ochraně dětí z bikulturních manželství. Svědčila před Kongresem a požadovala, aby byl mezinárodní únos dětí prohlášen za zločin. V Michiganu prosadila změnu zákona, která umožňuje podat žádost o rozvod v jiném okrese, než kde člověk bydlí. Díky tomu nemusí uvést svou skutečnou adresu ve veřejných dokumentech, což chrání před bývalými partnery, kteří by je mohli ohrozit.
Betty sama čekala pět let od útěku, než se cítila dost bezpečně využít tuto novou možnost a podat žádost o rozvod. Dříve by musela uvést svou adresu veřejně v soudních spisech, což by bývalému manželovi usnadnilo, aby ji našel.
Mahtobina cesta k odpuštění
Mahtob se s otcem vyrovnávala dlouho. Po útěku ho nenáviděla a nenáviděla všechno, co s ním spojovala. Pak přišly lekce o odpuštění od učitelů, o Boží milosti a lásce, o tom, že je důležité pustit nenávist.
Mahtob vzpomíná: „Odpuštění je složitá věc a myslím, že je to proces. Měla jsem úžasné učitele, kteří mě učili důležitost odpuštění, a máma mě učila pamatovat si, jakou jsme měli milující rodinu.“
Otec Mahtob, Sayyed, se několikrát pokusil dceru kontaktovat. Když bylo Mahtob šestnáct, dal rozhovor turecké televizi. Nemluvil v něm o lásce ani stesku po dceři, ale o kontrole. Chtěl ji kontrolovat, ne o ni pečovat. Nejděsivější moment přišel, když Mahtob studovala psychologii na Michigan State University. Její otec Sayyed spolupracoval v Íránu s finským filmařem, který chtěl natočit scénu shledání otce s dcerou. Mahtob omylem zaškrtla špatné políčko na univerzitním formuláři, což vedlo k zveřejnění jejich domácího telefonního čísla v adresáři studentů. Jednoho dne Betty zvedla telefon a po šestnácti letech uslyšela hlas Sayyeda. Řekla, že má špatné číslo. Hlas na druhé straně odpověděl:"Vím, kde jste."
Betty zavěsila telefon. Šok z toho, že po všech těch letech uslyšela jeho hlas, ji rozrušil až k nevolnosti. Finský filmař dokonce najal studenta z MSU, aby se přiblížil k Mahtob a zorganizoval setkání s otcem. Časem ale hrozba vyprchala.
Betty nikdy nebránila dceři v tom, aby komunikovala s otcem, pokud by to chtěla. Několikrát dokonce zmínila pozitivní důvody pro smíření, třeba kvůli získání informací o rodinné zdravotní historii.
Mahtob vysvětluje: „Je velký rozdíl mezi odpuštěním a důvěrou. Odpustila jsem otci velmi brzy, během prvního či druhého roku po útěku. A pak pokaždé, když se znovu objevil v mém životě, musela jsem zpracovat ty emoce a odpustit mu znovu.“
Otec Sayyed Mahmoody zemřel v roce 2009. Mahtob ho od útěku nikdy nespatřila.
Když přišla další tragédie
Ve třinácti letech přišla pro Mahtob další rána. Lékaři u ní diagnostikovali lupus, vážné autoimunitní onemocnění. Žádný z nich nevěřil, že to zvládne. Experimentální léčba ji ale zachránila. Když se jí ptali, proč ji diagnóza nezdrtila po všem, co už prožila, odpověděla: „Myslím, že jsem se v mladém věku naučila, že život může být těžký. […] Experimentální léčba byla zázrak, cítím, kdybych ji neměla, pravděpodobně bych v té době zemřela.“
Po studiích pracovala, dokud ji lupus nedonutil vzít si pracovní volno a stejně jako matka se stala věrnou členkou luteránské církve.
Vlastní verze příběhu
V roce 2015, více než třicet let po útěku z Íránu, Mahtob vydala vlastní knihu „My Name is Mahtob“ (Jmenuji se Mahtob). Napsala ji především jako poděkování německé editorce Anji, kterou nazývala svým strážným andělem a čestnou babičkou. Anja vždycky doufala, že Mahtob napíše svou verzi událostí, a když Anja zestárla a prodělala několik mrtvic, Mahtob věděla, že je poslední šance to pro ni udělat.
Mahtob nečetla matčinu knihu „Not Without My Daughter“ (Bez dcerky neodejdu) až do doby, než napsala svou vlastní. Anja jí řekla, aby to nedělala, protože přijde den, kdy napíše svou vlastní knihu, a chtěla, aby to byly Mahtobiny vlastní vzpomínky, ne máminy. Knihu vytvořila ze vzpomínek, které si psala na lepící lístky a lepila je na zeď jako „mapu momentů svého života.“ Mahtob vysvětluje: „Tyto zážitky mohu stále prožívat v mysli. Jsou věci, které vím. Když něco napíšu, opravdu jsem to zažila a pamatovala si.“
Kniha se stala bestsellerem v Evropě a vyšla v němčině, francouzštině a dalších jazycích ještě před americkým vydáním. Mahtob říká: „Je dojemné, že po všech těch letech si lidé stále pamatují náš příběh a záleží jim na něm.“
Hledání krásy v íránském dědictví
Betty zvládla něco obtížného - pomohla dceři najít krásu a hodnotu v její íránské identitě, ačkoliv ta mohla znamenat jen bolest a strach.
Mahtob říká: „Máma dokázala najít dobré v mém perském dědictví, když jsem na čas nenáviděla cokoli, co mi připomínalo otce. Uvědomila si, že bez tohoto bych nenáviděla část sebe.“
Mahtob a Betty slaví perský Nový rok, jedí tradiční jídlo, ctí kulturu, ze které přišla polovina Mahtobiny rodiny. Když se Mahtob zeptali na kritiku filmu „Not Without My Daughter“ (Bez dcerky neodejdu), který někteří označili za rasistický s negativními stereotypy muslimských mužů, odpověděla: „Byl to můj otec. Jeho jednání, jeho rozhodnutí. Nebezpeční jsou všichni, kdo jdou do extrému, bez ohledu na to, v co věří.“
Mahtob věří, že otec podlehl politickému hnutí, které odsuzovalo americkou společnost. Myslel si, že bere dceru do Íránu, jaký pamatoval z mládí. Ten ale už neexistoval. Šlo víc o politiku než o náboženství. V roce 2015, kdy Mahtob vydala svou knihu, žila v Grand Rapids v Michiganu, nedaleko od matky. Betty se roky věnovala práci expertní svědkyně v případech týkajících se péče o děti a pomáhala vládám po celém světě vracet unesené děti.
Betty podává dceři další teplou pitu, Mahtob si bere kousek sýra feta. Stejné jídlo jako v Teheránu, ale tentokrát v klidu a bez strachu. Jen matka a dcera, doma v Michiganu.
Zdroje: eu.freep.com, kuer.org, deseret.com, abc.net.au, en.wikipedia.org
