Článek
Všechno začalo obyčejnou dovolenou. Corinne Hofmannová odjela v roce 1986 do Keni s přítelem, ale domů se vrátila úplně jiná. V Mombase potkala samburského válečníka Lketingu a zamilovala se tak silně, že zanechala práci, přátele i pohodlí a následovala ho do africké divočiny.
Čtyři a půl roku žila v chýši ze dřeva a hadrů, kterou držel pohromadě kravský trus. Bez elektřiny, bez tekoucí vody. Naučila se místní jazyk, přijala cizí zvyky. Malárií onemocněla několikrát, přesto zůstávala. Byla rozhodnutá vydržet.
V roce 1989 se jim narodila dcera Napirai. Lketinga byl nejdřív šťastný, ale postupně se změnil. Začal být stále žárlivější. Obviňoval Corinne z nevěry, a nakonec dokonce tvrdil, že Napirai není jeho dítě. Corinne to dál nemohla snášet. V říjnu 1990 se rozhodla odejít. Vzala s sebou patnáctiměsíční Napirai. „Příliš mnoho jsem prožila - záchvaty malárie během těhotenství, porod v buši a naši izolaci během nakažlivé hepatitidy. Ne, svou holčičku už nevydám. A chci žít - pro ni!“ napsala později.
Corinne finančně podporovala Lketingu a jeho rodinu, čímž si udržela kontakt s Afrikou, o který nechtěla přijít. Nejvěrnějším spojencem se jí stal James, Lketingův mladší bratr. Jediný z celé rodiny, který uměl číst a psát.
„Corinne, jsi součástí naší rodiny, ať jsi kdekoli. Nikdy nezapomeneme na tebe, na tvou rodinu a na naši milovanou sestru Napirai,“ psal James. Právě díky jeho dopisům zůstala Corinne s africkou rodinou v kontaktu.
Světová sláva Bílé Masajky
Knihu „Bílá Masajka“ vydala Corinne v roce 1998. Čekala nějaký ohlas, realita ji však překvapila. Kniha se stala hitem. Vydavatelé z 33 zemí si kupovali překladová práva a Hollywood na její základě natočil film. Následovaly další díly: „Zurück aus Afrika“ (Zpět z Afriky), „Wiedersehen in Barsaloi“ (Shledání v Barsaloi) a „Afrika, meine Passion“ (Afrika, má vášeň).
„Odhaduji, že si jich lidé koupili kolem pěti milionů. Češi mají již přes 230 tisíc svazků,“ počítala později.
Pro Napirai to znamenalo vyrůstat ve stínu slavné matky. Ve škole ji všichni znali jako dceru „té spisovatelky“. Spolužáci se neustále vyptávali na Afriku, na otce, kterého si nepamatovala. Corinne jí vyprávěla o Lketingovi, o životě v Keni, ale pro dceru to byly jen cizí vzpomínky.
Hledání samburu kořenů
Napirai vyrostla jako každá jiná švýcarská dívka. Vyučila se kadeřnicí a kosmetičkou, našla si práci, partnera. Žila normální život. Přesto v ní, jak vzpomíná matka, zůstávala nevyřešená otázka vlastní identity a zvědavost na otce, kterého si nepamatovala.
Odpovědi na své otázky začala hledat až později. Začala si číst dopisy, které James posílal matce, a našla v nich to, co potřebovala vědět. Dozvídala se z nich o životě africké rodiny, o tom, jak všichni v Barsaloi na ni vzpomínají. James často psal, jak by rád poznal svou neteř.
Čím více se z dopisů dozvídala, tím silnější byla její touha poznat otce osobně.
Návrat do Afriky
Rozhodování však trvalo roky. Musela se na cestu pečlivě připravit nejen prakticky, ale i psychicky. Corinne později vzpomínala, jak dlouho trvalo, než Napirai překonala stydlivost a obavy ohledně první cesty do Afriky. Konečný impulz přišel v podobě obzvlášť dojemného dopisu od Jamese. Psal, že celá rodina touží po setkání s ní a jak moc by pro ně její návštěva znamenala.
Napirai se konečně rozhodla. V roce 2010, po dvaceti letech od útěku, se vrátila do země svého narození.
Setkání s Lketingou v Maralalu bylo nezvyklé. Jak se zdraví s otcem, kterého si nepamatujete? Co si říct po tolika letech? Přesto se podle matky jejich první schůzka povedla. „První setkání s otcem v Maralalu bylo dojemné a následná cesta do Barsaloi jí umožnila přiblížit se skutečné Africe. Její objetí s babičkou byl nepopsatelný okamžik velkého pohnutí,“ popisuje Corinne dcerinu cestu.
V Barsaloi Napirai poznala celou širokou rodinu. Čtyři nevlastní sestry, nevlastního bratra, strýce, tety, bratrance. Najednou měla příbuzné, o kterých celý život pouze slyšela. Jak později hodnotila Corinne, Napiraiina pouta k nim a ke Keni se stala silnějšími a nerozlučnými.
Cesta do Keni však Napirai ukázala, že její skutečný domov je ve Švýcarsku. „Ona by to neustála. Špínu přímo nesnáší,“ říká o dceři Corinne. Poznala své africké kořeny a navázala vztahy s otcovou rodinou, uvědomila si však, že patří do Evropy.
Současný život
Napirai má dnes svůj salon na curyšském letišti. Pracuje jako kadeřnice a kosmetička. Každý den k ní přicházejí ženy před odletem na svatby, důležité schůzky nebo na dovolenou. Netuší, že je obsluhuje dcera slavné spisovatelky.
Partner ví o její africké minulosti, Afrika pro něj zůstává vzdálenou historií, ne součástí jejich každodenního života.
Podpora na dálku
Corinne posílá peníze do Keni už více než třicet let. „Dělám to ráda, ze svobodné vůle. Exmanžel má další potomky a já jim pomáhám. Vždyť on je otcem mé dcery!“ vysvětluje Corinne.
Pomáhá nejen Lketingovi, ale i jeho dalším dětem z druhého manželství. Jak říká, vždy dobře vycházela s jeho matkou, svou tchyní, a chce jim usnadnit životy. V Keni lidé nemají tolik možností, jak si přilepšit.
Mezitím se Lketinga vrátil do Barsaloi, kde znovu otevřel obchod s potravinami. Pomáhá mu v něm jedna z jeho dcer z druhého manželství.
Dva různé přístupy k životu
Když se Corinne v osmdesátých letech zamilovala do Lketingy, byla ochotna obětovat všechno. Napirai vyrostla jinak. Má vzdělání, certifikáty, stabilní zaměstnání. Jak poznamenává matka, je zvyklá na své pohodlí a vyznává švýcarský pořádek.
Dcera sice poznala svého otce a africkou rodinu, ale návštěvy Keni postupně ztratily svůj význam. Napirai byla v zemi svého narození celkem dvakrát a plánovala i třetí cestu. Smrt Lketingovy matky před několika lety však všechno změnila. Babička byla pro ni klíčová postava a bez ní už další návštěvy neměly původní smysl.
Zatímco Corinne zůstává veřejně aktivní a žije v italské části Švýcarska u Lugana, kde provozuje penzion, Napirai si vybrala opačnou cestu. Podle matky má jasno: Švýcarsko místo Keni, anonymitu místo slávy, každodenní práci místo dobrodružství. Dvacet let po útěku z Afriky má konečně doma tam, kde vyrůstala.
