Život skutečné Rose z Titanicu: Film odmítla, milovalo ji současně několik mužů, dožila se 105 let

Na přelomu století platila ve vyšší společnosti přísná pravidla. Mladé dámy měly být krásné, elegantní a poslušné. Beatricina matka ji proto roku 1912 poslala studovat malířství do Francie, samozřejmě s gardedámou. Škola ji však nenadchla, a tak se přestěhovala do Giverny, rodiště slavného Moneta, kam se sjížděli nadějní umělci z celého světa. Když její matka objevila, že bydlí v podkrovním pokoji, okamžitě ji odvezla zpět do Paříže.

Paříž ji změnila. V ulicích města umělců odložila strojenost vyšší společnosti a našla svůj vlastní styl. Místo upjatých společenských rób začala nosit volnější šaty bohémského střihu, její pohyby získaly novou lehkost. Byla to doba, kdy mladá Beatrice poutala pozornost svou přirozenou krásou. Nosila široké klobouky, které rámovaly její jemnou tvář s výraznýma očima plnýma odhodlání. Měla něco, co přitahovalo pohledy - nebyla to jen její světlá pleť či vlasy spadající kolem obličeje. Byl to především ten intenzivní, přímý pohled, ve kterém se mísila nevinnost s náznakem vzdoru. Pod zdánlivě křehkým zevnějškem mladé dámy se skrývala duše rebelky.

Setkání s Marcelem Duchampem znamenalo pro Beatrice Wood zásadní zlom. Kdosi jí řekl o osamělém muži v nemocnici, který by uvítal francouzsky mluvící společnost. Duchamp, skandální umělec, jehož obraz „Akt sestupující ze schodů“ před pár lety pohoršil celý umělecký svět, byl jiný, než čekala - okouzlující, vtipný, s neobyčejným pohledem.

Brzy k nim přibyl Henri-Pierre Roché, umělecký nadšenec a sběratel příběhů. Jejich vztah překračoval běžné společenské konvence. Byl plný vášně, uměleckých debat a touhy po svobodě. Jejich propojení bylo natolik výjimečné, že se později stalo přímou inspirací pro Rochého román „Jules a Jim“, který proslul díky filmovému zpracování Françoise Truffauta. Beatrice později přiznala, že to bylo jedno z nejintenzivnějších období jejího života.

Rok 1918 byl pro Beatrice zlomový. Po letech strávených v Paříži se vrátila do rodného New Yorku, kde ji však čekala stejná matčina kontrola jako dřív. Frustrovaná a toužící po svobodě uprchla do kanadského Montrealu. Chtěla začít nový život daleko od matčina vlivu. Její plány však vzaly rychlý konec - matka najala soukromého detektiva, který ji vypátral a přivezl zpět do New Yorku.

Zoufalá a zahnána do kouta, viděla Beatrice jediné východisko - sňatek. Provdala se za divadelního manažera Paula, muže, kterého nemilovala, ale který jí mohl poskytnout únik z matčiny kontroly. Toto chladné rozhodnutí se však ukázalo jako katastrofa. Paul byl hazardní hráč a brzy prohrál celé její věno. Zklamaná a bez prostředků se Beatrice vrátila do New Yorku, tentokrát ovšem sama a odhodlaná žít podle vlastních představ.

V New Yorku si ji umělecká scéna okamžitě zamilovala. Duchamp, který se tam také přestěhoval, nadále zůstával součástí jejího uměleckého kruhu. Slavný fotograf Man Ray ji musel mít před svým objektivem - její krása byla jako stvořená pro jeho umělecké portréty. Zamilovala se do britského herce a režiséra Reginalda Polea, ale i tento vztah skončil zklamáním. „Měla jsem mnoho lásek, ale umění bylo tou největší,“ napsala ve své autobiografii.

Keramika vstoupila do Beatricina života zadními vrátky, vlastně díky její umíněnosti. Ve třicátých letech, po všech těch bouřlivých vztazích a hledání sama sebe, toužila po něčem tak prostém, jako byla dokonalá čajová souprava. „Chtěla jsem si koupit čajovou soupravu, ale nemohla jsem najít tu pravou. Tak jsem se rozhodla, že si ji vyrobím sama,“ smála se později při vzpomínce na svůj typicky svéhlavý přístup k životu. První pokusy byly katastrofální - hlína se jí lepila na prsty, glazury se roztékaly všude možně, jen ne tam, kde měly. Ale právě v těch nezdarech našla své štěstí. Celé noci probděla v ateliéru, zkoušela nové postupy, míchala glazury. Když konečně vytáhla z pece první nádobu, věděla, že našla to, co celý život hledala. Její unikátní styl si brzy získal pozornost sběratelů.

V roce 1947 našla Beatrice svůj skutečný domov - údolí Ojai v Kalifornii. Na pozemku s výhledem na pohoří Topa Topa si postavila dům s prostorným ateliérem. Zde našla i hluboké duchovní přátelství s filozofem Krishnamurtim, který bydlel naproti. Jejich vztah se stal jedním z nejdůležitějších v jejím životě. Sdíleli společný zájem o východní filozofii a duchovní rozvoj, a Beatrice za ním dokonce cestovala do Evropy, aby slyšela jeho přednášky.

Ve svých osmdesáti letech, kdy většina lidí odpočívá v důchodu, Beatrice teprve rozjížděla svou spisovatelskou kariéru. S typickým humorem napsala svou první knihu „The Angel Who Wore Black Tights“. Následovala autobiografie s příznačným názvem „I Shock Myself“. Psaní se pro ni stalo další vášní - jednou rukou míchala čaj, druhou psala pod vtipným pseudonymem Countess Lola Screwvinsky.

O roli mladé Rose v Titanicu se ucházely ty největší hvězdy Hollywoodu - Drew Barrymore, Claire Danes, Jennifer Aniston, Nicole Kidman, dokonce i Madonna. Kate Winslet, tehdy poměrně neznámá herečka, po přečtení scénáře okamžitě věděla, že roli musí získat. Sehnala si Cameronovo číslo na mobilní telefon a zavolala mu přímo do auta. Řekla mu, že by byl blázen, kdyby ji neobsadil. Po konkurzu mu dokonce poslala kytici růží s lístkem „Od Vaší Rose“. Cameron totiž nehledal jen známou tvář - hledal herečku, která by dokázala zachytit tu stejnou jiskru vzdoru a vášně pro život, kterou viděl u Beatrice Wood.

Její ateliér v Ojai se stal místem, kde se setkávalo umění s životní moudrostí. Knihy ležely všude, kam se člověk podíval, popsané poznámkami jejím rukopisem. Ze zdí se usmívaly fotografie z jejího dlouhého života - vzpomínky na Paříž, na všechny ty životní lásky a dobrodružství.

Když jí James Cameron nabídl, že jí pustí Titanic, jen se zasmála a mávla rukou: „Na smutné příběhy už je trochu pozdě, drahoušku.“ A uprostřed svého tvůrčího chaosu seděla ona, s rukama věčně od hlíny a s úsměvem. „Umění je jako láska,“ říkávala často, „musíš mu dát úplně všechno, nebo to nemá cenu.“

Zdroje: en.wikipedia.org, artlark.org, discover.hubpages.com