Zpověď chův miliardářů: Jak plní náročné požadavky mezi luxusními vilami, jachtami a tryskáči

Na fotkách to vypadá bezchybně. Soukromé vily, jachty, lety první třídou a plat, na který většina vysokoškoláků nikdy nedosáhne. Kdo tu práci dělá, popisuje mnohem méně pohlednicovou realitu, ve které je telefon téměř pořád zapnutý a den často nemá jasný konec.

Před vilou stojí černé SUV s řidičem, který čeká, až dostane ráno první pokyn. V garáži se nabíjejí dvě limuzíny, u brány se střídají členové ostrahy, v kuchyni chystá tým kuchařů snídani podle jídelníčku od výživového poradce. V domě, kde se rezervují letenky v první třídě stejně samozřejmě jako třídní schůzky, se děti probouzejí do dalšího dne. Luxus kolem berou jako něco, co tu bylo vždy.

Uprostřed toho všeho stojí chůva. Hlídá čas, aby děti stihly školu, kroužky, lékaře, doučování i večerní režim. V jedné rodině vozí děti mezi několika domy ve stejném městě, v jiné střídá hlavní dům, horskou rezidenci a byt v zahraničí. Cesty, které by jinde působily jako velká událost, patří pro chůvu k běžnému programu týdne. Tomu odpovídá i odměna. Agentury uvádějí, že u těchto pozic se roční příjem často pohybuje kolem 150 tisíc liber a u nejzkušenějších chův může být ještě vyšší.

Jenže nejde o práci, kde se zavřou dveře kanceláře a tím končí směna. Počítá se s tím, že telefon zvedne kdykoli. Jedno odpoledne tráví s dětmi doma, další den letí přes noc na jiný kontinent, protože se jejich rodičům změnil program.

Za to všechno dostává chůva nejen vysoký příjem, ale i zázemí, které by si sama jen těžko zaplatila. Většinou bydlí v domě nebo v blízkosti, jí společné jídlo, využívá zázemí domu a někdy má k dispozici i auto. Současně ale podřizuje vlastní život rozvrhu rodiny, která ji zaměstnává. Volno, dovolená i osobní plány se vždy odvíjejí od toho, co je v kalendáři dětí.

Cassidy O’Hagan je ve svých osmadvaceti letech typickým příkladem toho, jak se někdo dostane z korporátu do světa privátního servisu. Pochází z Colorada a několik let jezdila po Spojených státech jako obchodní zástupkyně firmy, která prodávala zdravotnickou techniku. V praxi to znamenalo nekonečné kilometry v autě, jednání v nemocnicích, tabulky a plán plnění. Postupně měla pocit, že její dny se točí hlavně kolem obchodních schůzek a plnění plánů, které se stále opakovaly. Výplata byla slušná, ale neviděla, kam se v takové práci může dál posunout. Když narazila na nabídku místa v domácnosti bohaté rodiny, nejdřív ji jen ze zvědavosti podrobněji pročetla a zjistila, že ji láká zkusit úplně jiné prostředí. Nakonec se přihlásila, prošla výběrem a od té doby mluví o tom, že se její pracovní život změnil od základu.

Teď bydlí přímo v domě rodiny, pro kterou pracuje jako chůva. Spí ve vlastním pokoji, jí jídlo od šéfkuchaře spolu s ostatními zaměstnanci a po městě se s dětmi pohybuje s řidičem. V domě je stálý tým lidí, včetně hospodyně a správce, takže se o každodenní chod domácnosti nestará sama.

O’Hagan mluví o tom, že její dřívější práce a ta současná se z hlediska jistoty a financí nedají srovnat. Vidí, jak děti rostou, co se naučily, kde se posunuly. Zároveň ale ví, že mnoho věcí nemá ve vlastních rukou. Rodiče často cestují kvůli práci, jejich program se mění podle schůzek a společenských akcí. Během dne tak musí mnohokrát předělat plán, přesunout lekce, řešit změněné lety a současně hlídat, aby děti měly čas na jídlo, odpočinek i obyčejné hraní.

Agentury, které shánějí chůvy do domácností s opravdu vysokými příjmy, staví podmínky jinak než u běžného hlídání. Počítají s tím, že uchazečka má za sebou několik let práce v rodinách, může doložit reference a ví, jak funguje dům, kde je od rána do večera plný program. V požadavcích se objevuje plynulá angličtina, často i další jazyk, kurz první pomoci, řidičský průkaz a zkušenost s jízdou v hustém městském provozu. Zároveň se bere jako samozřejmé, že se dokáže sebrat a odcestovat, když rodina změní plány na poslední chvíli. Z takto napsaných inzerátů je zřejmé, že nehledají brigádnici na hlídání, ale člověka, který převezme velkou část každodenní zodpovědnosti za děti i chod domácnosti.

Na penězích je to dobře vidět. U těchto pozic se běžně mluví o šesticiferných částkách v dolarech nebo librách, k nimž se navíc přidávají bonusy navázané na délku spolupráce a různá zvýhodnění. Součástí balíčku bývá ubytování, strava, zdravotní pojištění, někdy i služební auto nebo úhrada nájmu v drahé čtvrti.

Některé inzeráty otevírají pohled do světa, kde děti žijí způsobem daleko od běžného dětství. Jedna z nabídek, o níž se psalo, hledala soukromého učitele pro malého syna rodiny s obrovským jměním. V textu stálo, že úkolem pedagoga bude „provést ho prvními kroky k tomu, aby se z něj stal anglický gentleman“. Měl s dítětem poslouchat klasickou hudbu, seznamovat ho s uměním a připravovat ho na sporty, jako je kriket, tenis nebo ragby. Dítě mělo kolem jednoho roku, nástupní plat se pohyboval ve stovkách tisíc liber ročně.

K vysoké odměně ale patří i vysoké nároky. Chůvy popisují, že od nich rodiny očekávají, že budou mít přehled o tom, co se děje ve škole, jak se dětem daří po zdravotní stránce, jaké mají nálady. Do toho plánují cesty, školní prázdniny i přesuny mezi jednotlivými domy. Součástí práce je také mlčenlivost. Ve smlouvách bývají doložky, které zakazují mluvit o soukromí rodiny, zveřejňovat fotografie dětí nebo uvádět konkrétní jména. Mnoho situací, které chůvy zažily, tedy zůstává jen mezi nimi a domem, kde pracovaly. Řada z nich přiznává, že právě nemožnost otevřeně mluvit o práci bývá jednou z nejnáročnějších částí profese.

Joanne Barrow je profesionální chůva, která se o své zkušenosti nebojí mluvit veřejně. V různých velmi bohatých rodinách pracovala řadu let a za svou práci získala ocenění Nanny of the Year.

V jednom z rozhovorů to vyjádřila slovy: „Lidé by měli brát práci chůvy jako skutečnou profesní kariéru. Nejsme jen lepší hlídačky dětí. Jsme vnímány jako prodloužená ruka rodiče.“ Joanne Barrow vypráví, že jednu dobu pracovala v domácnosti otce samoživitele, který byl většinu dne pryč a počítal s tím, že chůva zajistí dětem školu, kroužky, návštěvy lékaře i běžný chod dne. Dodává, že nejtěžší pro ni byly momenty, kdy z takové rodiny odcházela, protože děti ji braly jako člověka, který je s nimi každý den, zatímco ona věděla, že po rozhodnutí rodičů a agentury může její místo kdykoli skončit. Popisuje třeba den, kdy po letech skládala svoje věci do kufru v pokoji, který dřív pro děti zařizovala, a uvědomovala si, že ráno na její místo nastoupí jiná chůva. Právě v takových situacích si podle ní člověk nejvíc uvědomí, jak blízko dětem je, a zároveň jak málo může ovlivnit, jak dlouho to bude trvat.

Nároky, které se popisují v souvislosti s americkými a britskými rodinami, se v posledních letech objevují i v dalších evropských zemích. Agentury nehledají jen studentky na krátkodobé pobyty, ale i zkušené chůvy pro majetnější klientelu. V inzerátech se opakují podobné požadavky. Reprezentativní vystupování, spolehlivá znalost cizích jazyků, schopnost fungovat v různých kulturních prostředích a ochota trávit s rodinou delší čas mimo domov. Chůvy popisují, že s dětmi střídají během roku několik míst. Několik měsíců tráví v horách, část roku v přímořském letovisku a zbytek ve městě, kde mají děti školu.

V popisech práce takzvaných superchův se opakují pozice se šesticifernými ročními příjmy, často doplněné tím, že rodina hradí i bydlení v drahé čtvrti. Kromě vysokého platu a zázemí ale hrají roli i další požadavky. V podmínkách se vedle jazyků a pedagogického vzdělání objevuje jízda na koni, znalost etikety nebo kurz sebeobrany. Pro některé uchazečky je právě tahle kombinace peněz, výhod a života v jiném prostředí hlavním důvodem, proč se do takové práce pustí.

Výpovědi chův, které se starají o děti v nejbohatších domácnostech, přinášejí detailní momenty z toho, jak vypadají jejich dny. Britská chůva Wendy Humphrey, která roky pracuje v bohatých čtvrtích Londýna, říká, že se často ocitá v prostředí, kde lidé s obrovským majetkem považují personál za něco, co k domu prostě patří. Jídelny, salonky a společenské prostory jsou vyhrazené pro hosty, personál má vlastní zázemí mimo hlavní dění.

Popisuje také, jak se rozdíly v postavení promítají i do drobných věcí. V restauraci sedí rodina u jednoho stolu, chůva někdy dostane místo opodál, přestože se stará o děti. Zároveň zažila i rodiny, které ji braly velmi vřele a v soukromí působily mnohem obyčejněji, než by odpovídalo jejich jménům a majetku.

Humphrey mluví i o tom, jak na ni působí děti, které vyrůstají v takovém prostředí. Některé z nich jí říkají, že nechtějí dělat stejnou práci jako jejich rodiče, protože vidí, jak málo jsou doma. Už v mladém věku dokážou přesně pojmenovat, že bohatství má i tuhle cenu.

V řadě výpovědí chův se opakují podobné obrazy. Soukromé letadlo, ve kterém stráví dvanáct hodin s malými dětmi. Apartmán v nejvyšších patrech mrakodrapu, kde se dá z balkonu vidět celé město. Jachta, na níž rodina tráví několik týdnů, zatímco děti mají dál svůj režim učení, hraní i večerních rituálů.

Na snímcích z dovolených působí všechno jako řada výjimečných zážitků. Chůvy ale říkají, že jejich úkol není užívat si luxus, ale postarat se, aby děti zvládly den v klidu a bezpečí. Sledují, jestli nejsou děti přetažené, přemýšlejí, kdy zařadit odpočinek, a v hlavě mají několik variant náhradního programu, kdyby se let zpozdil, počasí zkazilo nebo se změnily plány rodičů.

Jedna z chův vzpomínala na období, kdy měla pocit, že spí jen po krátkých úsecích. V několika týdnech vystřídala několik časových pásem, během dne mluvila různými jazyky a večer se snažila udržet si přehled o tom, kdy je ještě v práci a kdy už by měla mít volno. Právě v tom viděla největší nápor. Jakmile si člověk přestane hlídat hranici mezi službou a vlastním časem, začne se to promítat do nálady i trpělivosti.

Lidé, kteří se pro práci elitní chůvy rozhodnou, často mluví o kombinaci několika motivů. Jedním z nich jsou peníze. Začínající pozice v kancelářích běžně nenabízejí jistotu ani plat, který by dovolil rychle splatit dluhy nebo našetřit na bydlení. Šesticiferné částky v dolarech či librách působí v takovém srovnání velmi lákavě.

Další motiv představuje možnost vidět zblízka život rodin, o nichž se běžně píše jen v ekonomických rubrikách nebo lifestyle magazínech. Chůva tráví v takových domech celé dny, zažívá chvíle, které se nefotí ani nesdílí, a je přítomná i u rozhodnutí, jež zůstávají uvnitř rodiny. Cassidy O’Hagan říká, že pro ni bylo důležité vidět za svou prací konkrétní děti, ne jen splněné úkoly v systému. Z agentury odešla ve chvíli, kdy měla pocit, že celý den jen sleduje čísla v systému a za prací už nevidí lidi. Dnes má jistotu, že její energie směřuje k dětem, o které se stará. Zároveň ví, že pracovní volba, kterou udělala, zasahuje do všech jejích dalších plánů. Jiné chůvy zmiňují, že díky téhle práci poprvé v životě splatily studentské půjčky, dluhy nebo si vytvořily rezervu. Připouštějí ale, že cena za to je vysoká, a že jejich místo v rodině nikdy není úplně jisté. Rozhodnutí rodičů nebo změna situace může znamenat, že během pár dní balí kufr a začínají znovu jinde.

O svých vzpomínkách mluví chůvy spíš v detailech než v číslech. Vybavují si dítě, které bez nich nechtělo usnout, první školní den, který s ním absolvovaly místo rodičů, nebo telefonát pozdě večer, kdy rodina byla na druhém konci světa. Právě takové drobné momenty jsou pro ně tím, co téhle profesi dává smysl, ať v ní zůstaly roky, nebo jen omezenou dobu.

Když z takové práce odcházejí, většinou touží po něčem mnohem obyčejnějším. Chtějí mít svůj byt, volné víkendy, vlastní rodinu a denní režim, který si určí samy. Často ale říkají, že po těchto zkušenostech jinak vnímají dětství. Viděly děti, kterým materiálně nic nechybí, ale rodiče na ně mají málo času, a vědí, jak velkou roli v takovém světě hraje člověk, který je s nimi prostě přítomen.

Zdroje: theguardian.com, forbes.com, canadiannanny.ca, idnes.cz, ndependent.co.uk, dailymail.co.uk