Skutečná Diana: Stačilo jí třicet vteřin, aby porazila Charlese, a jedna věta, aby zničila člověka

Navštěvovala nemocnice v Africe, objímala vážně nemocné děti a podávala ruku lidem s AIDS v době, kdy se jich jiní obávali dotknout. Veřejnost ji vnímala jako nejlidštější tvář britské monarchie. Její manželství s princem Charlesem však od počátku neodpovídalo představě harmonického svazku, kterou si mnozí spojovali s královskou svatbou. V soukromí se jejich vztah rychle vyhrocoval a postupně se přenesl i do veřejného prostoru. Diana ale ve vztahu nehrála jen roli oběti. Do sporů vstupovala vědomě a využívala média jako nástroj, kterým dokázala reagovat na kroky svého manžela i jeho okolí.

Problémy začaly dávno předtím, než se Diana stala světovou ikonou. Podle biografky Sally Bedell Smithové se manželství začalo rozpadat prakticky okamžitě. Diana byla přesvědčená, že ji palác chce ovládat a že Charles stále udržuje vztah se svou bývalou milenkou Camillou Parker Bowlesovou. Už cestou z druhé svatební zkoušky v létě 1981 Diana v autě propukla v pláč. Na líbánkách se vyhýbala společným večeřím s královskou rodinou, což dvůr považoval za porušení protokolu.

Charles se snažil svou mladou ženu uklidnit, opakovaně jí tvrdil, že vztah s Camillou Parker Bowlesovou je minulostí. „Co je teď zase, Diano? Co jsem teď řekl, že pláčeš?“ Jenže Dianiny prudké výkyvy nálad ho zaskočily svou intenzitou a náhlostí a on před nimi začal odjíždět na skotský venkov, kde trávil čas u malířského stojanu nebo s rybářským prutem, čímž se napětí mezi nimi ještě prohloubilo.

Královská rodina nechala povolat terapeuta, doktora Alana McGlashana. Diana ho odmítla. Nakonec to byl Charles, kdo k němu začal docházet, a pokračoval v tom čtrnáct let. Bedell Smithová zachytila, jak Diana svému muži vyčítala všechno, co měl rád. Jeho malování, zahradničení, polo, lásku k Shakespearovi. Při hádkách mu opakovaně říkala: „Nikdy nebudeš král.“ Vyhnala jeho přátele, zbavila se jeho psa Harveyho. A ve chvílích zuřivosti ho napadala, dokonce i když klečel u modlitby.

V roce 1991 se Diana rozhodla promluvit. Oslovila novináře Andrewa Mortona. Sama ve svém pokoji v Kensingtonském paláci si připnula mikrofon a na kazety nahrávala odpovědi na otázky, které jí Morton předem posílal písemně. Nahrané kazety pak přebíral Dianin dlouholetý přítel, doktor James Colthurst, a v aktovce připevněné na kole je převážel přes Londýn přímo k Mortonovi. Vše probíhalo v naprostém utajení, Diana a Morton se za celou dobu spolupráce ani jednou nesetkali tváří v tvář.

Morton později popsal okamžik, kdy poprvé zapnul starý magnetofon a uslyšel nezaměnitelný hlas princezny Diany. „Chrlila ze sebe bolest v nekonečném proudu myšlenek. Měl jsem pocit, že jsem se přenesl do paralelního vesmíru.“

Z šesti nahrávacích sezení vznikla v roce 1992 kniha Diana: Her True Story. Princezna v ní otevřeně mluvila o bulimii, pokusech o sebevraždu, o Charlesově nevěře s Camillou i o tom, jak se v královské rodině cítila naprosto sama. Královská rodina už v té době tušila, že Diana s Mortonem spolupracuje, princeznu to ale nezastavilo. Velká knihkupectví knihu zpočátku bojkotovala v přesvědčení, že jde o výmysly. Postupně se však ukázalo, že představuje Dianinu vlastní verzi událostí, a stala se celosvětovým bestsellerem přeloženým do více než pětatřiceti jazyků.

V prosinci 1992 premiér John Major oznámil v parlamentu formální rozluku prince Charlese a princezny Diany. Společný život skončil, boj o veřejné mínění ale teprve začínal.

Večer 29. června 1994 odvysílala ITV dokument o princi Charlesovi. Novinář Jonathan Dimbleby se ho před kamerou zeptal, zda byl své ženě věrný. „Ano, byl jsem,“ odpověděl Charles a dodal, že jen do chvíle, kdy manželství definitivně ztroskotalo. Před miliony diváků tím přiznal vztah s Camillou.

Diana o chystaném Charlesově přiznání věděla předem. Na večer vysílání dokumentu byla pozvána na charitativní gala v londýnské Serpentine Gallery pořádanou magazínem Vanity Fair. Pozvání původně odmítla. Několik dní před vysíláním ale obsah dokumentu unikl do médií a noviny zaplnily titulky o královské nevěře. Diana dva dny před gala své odmítnutí stáhla a pozvání přijala. Místo plánovaných šatů od Valentina vytáhla ze skříně provokativní černé minišaty od řecké návrhářky Christiny Stambolian. Ležely tam tři roky, protože je považovala za příliš odvážné. Návrhářka Stambolian k tomu později řekla: „Rozhodla se, že nebude hrát scénu jako Odetta, nevinná v bílém. Zahrála ji jako Odile. Byla zjevně rozzuřená.“ Odetta a Odile, bílá a černá labuť z Čajkovského baletu, nevinnost a svůdná pomsta. Dianina bývalá stylistka Anna Harveyová dodala: „Diana chtěla vypadat na milion. A taky tak vypadala.“

Příchod princezny k Serpentine Gallery trval pouhých třicet vteřin, ale fotografie toho večera obletěly svět a vytlačily Charlesovo přiznání z titulních stran. Spisovatelka Georgina Howellová později označila tyto šaty za „pravděpodobně nejstrategičtější šaty, jaké kdy žena v moderní době oblékla“.

Provokativní výstup na gala ale nebyl posledním Dianiným tahem proti Charlesovi. Diana vedla dlouhodobou ofenzivu v médiích, ve které výrazně převyšovala tým svého manžela. Jak moc, ukázaly až diplomatické dokumenty z roku 1995, které irský Národní archiv odtajnil v roce 2025.

Zachycují rozhovor irského diplomata Joe Hayese se Sandy Henneyovou, tehdejší zástupkyní tiskového mluvčího prince Charlese. Princ právě absolvoval návštěvu Irska, která mu vynesla pozitivní ohlas v tisku. Henneyová ale diplomata varovala, že kdykoli se Charlesovi podaří získat příznivé zprávy, Dianin tábor se okamžitě postará o to, aby je překryl. „Bral jsem to jako vtip, dokud to nezopakovala a neujistila mě, že v bitvě mezi těmi dvěma je princezna zdaleka agresivnější a obratnější a její tým věnuje značné množství času hledání způsobů, jak zastínit St. James's Palace,“ zapsal Hayes do diplomatické zprávy.

Diana si kolem sebe vybudovala okruh důvěryhodných novinářů. Jedním z nejbližších byl Richard Kay z Daily Mail. Podle jeho vlastních slov spolu mluvili i pětkrát až šestkrát denně a Diana mu osobně prozrazovala podrobnosti o Charlesových víkendech s Camillou. Právě Kay také popsal, jak princezna sama vyzradila tisku rozchod své švagrové Sarah Fergusonové a prince Andrewa, jen aby odvedla pozornost od vlastních manželských problémů.

Vztahy s novináři jako Kay ale nebyly jedinou zbraní. Do Kensingtonského paláce se pod záminkou instalace nového Hi-Fi systému podařilo propašovat kameru i techniku, a Diana v listopadu 1995 natočila rozhovor s Martinem Bashirem pro pořad BBC Panorama. Když ho 20. listopadu odvysílali, sledovalo ho téměř 23 milionů Britů a odhadem dvě stě milionů lidí po celém světě. Diana před kamerou pronesla větu, která se zapsala do dějin: „Byli jsme v tom manželství tři, takže tam bylo trochu těsno.“

Podle publicisty Simona Heffera šlo o to „bezohledně manipulovat veřejným míněním a způsobit co největší škody svému manželovi a jeho rodině“. Spisovatelka Tina Brownová ve své biografii The Diana Chronicles doplnila, že cílem bylo „představit se britské veřejnosti jako podvedená žena před stále nevyhnutelnějším rozvodem“.

Okolnosti, za nichž rozhovor vznikl, však vyšly plně najevo až o mnoho let později. Bashir si před natáčením získal Dianinu důvěru pomocí padělaných dokumentů. Předložil jí zfalšované bankovní výpisy, které měly naznačovat, že lidé z jejího okolí jsou placeni za poskytování informací médiím. Tvrdil také, že je sledována a že proti ní pracuje vlastní prostředí. Součástí těchto tvrzení byla i nepravdivá informace o Tiggy Legge-Bourkeové, chůvě princů Williama a Harryho. Na základě těchto přesvědčení Diana s rozhovorem souhlasila.

A právě tato lež měla brzy reálné následky. Na vánočním večírku pro královské zaměstnance 14. prosince 1995, necelý měsíc po odvysílání rozhovoru pro Panoramu, Diana podle deníku The Sun přistoupila k Legge-Bourkeové a se sladkým úsměvem řekla: „Tak mě to mrzí, to s tím miminkem.“ Legge-Bourkeová okamžitě pochopila, na co Diana naráží, a před očima kolegů se rozplakala. Být veřejně obviněna princeznou z potratu Charlesova dítěte bylo ponižující, o to víc, že na celé historce nebylo ani slovo pravdy.

Královna Alžběta II. byla pobouřena a plně se postavila na stranu chůvy. Legge-Bourkeová si s královniným souhlasem najala právníka, aby od Diany požadoval omluvu. Dianin osobní tajemník Patrick Jephson v lednu 1996 na aféru reagoval rezignací a později napsal, že Diana neměla sebemenší výčitky a z ponížení Legge-Bourkeové měla očividnou radost. Celá pravda o Bashirových metodách vyšla najevo až o čtvrtstoletí později. Nezávislé vyšetřování lorda Dysona v roce 2021 vše potvrdilo a BBC musela zaplatit Legge-Bourkeové odškodné ve výši dvou set tisíc liber.

Souboj mezi manželi skončil rozvodem v srpnu 1996. O rok později, 31. srpna 1997, Diana zahynula při automobilové nehodě v Paříži. Bylo jí šestatřicet let. Po její smrti převládl obraz zranitelné princezny, které ublížila necitlivá královská rodina. Biografka Sally Bedell Smithová však ve své práci popsala i jinou stránku její osobnosti. „Dianu trápily pocity prázdnoty a odtrženosti. Měla strach z opuštění, těžko udržovala vztahy a držela své nejbližší v neustálém napětí. Nakonec ji z frustrace opustili.“

Její otec, earl Spencer, ji možná vystihl lépe než jakékoli novinové titulky. „Diana je skutečně velmi odhodlaná a vždycky si prosadí své. Myslím, že princ Charles už to o ní dobře ví.“

Zdroje: dailymail.co.uk, marieclaire.com, en.wikipedia.org/wiki, wikipedia.org/wiki, en.wikipedia.org, townandcountrymag.com