Komunismus změnil školy v šikanu: Děti nepřátel posílal k lopatě, nejhorší začínalo už u přijímaček

Ivan Havel, mladší bratr budoucího prezidenta, měl v deváté třídě samé jedničky. Na gymnázium ho ale nepustili. Kvůli třídnímu původu rodiny Havlů mu úředníci navrhli vyučit se kotlářem. „Zavolali si matku a oznámili jí: Váš syn sice má samé jedničky, ale s vaším třídním původem není možné, aby šel dál studovat. Máme tady návrh, aby se šel učit kotlářem. Matka přišla domů celá ubrečená.“ Rodina se ale nevzdala a přes síť známých z podobně zasažených rodin sehnala jinou možnost. Ivan Havel nakonec šel do učení na jemného mechanika. V Československu po roce 1948 se takové situace opakovaly tisíckrát. Vzdělávací systém se stal jedním z nejúčinnějších nástrojů, jimiž komunistická strana ovládala životy lidí od dětství až po dospělost.

Převrat v únoru 1948 zasáhl české školství okamžitě. Ještě v noci z 22. na 23. února proběhla razie Státní bezpečnosti zaměřená na studentské vůdce. Mezi zatčenými byl Zdeněk Felix Uhl, student lékařské fakulty a předseda Spolku českých mediků, později odsouzený na dvacet let. Jiný student, Emil Ransdorf ze spolku Všehrd na právnické fakultě, stihl být včas varován a uprchl i se standartou spolku za hranice.

Na vysokých školách se moci chopili sami studenti, konkrétně ti, kteří byli členy komunistické strany. Zakládali takzvané akční výbory a rozhodovali, kdo může zůstat a kdo musí pryč. Žádný zákon je k tomu neopravňoval, přesto vyhazovali spolužáky po desítkách. Historici tomu říkají „studentokracie“. Teprve v červenci 1948 přišel zákon, který jejich jednání dodatečně posvětil. Logika režimu byla prostá. Co akční výbory udělaly, bylo správné, protože chránily socialismus.

Masová vlna čistek přišla počátkem roku 1949. Na rozdíl od chaotického vylučování z jara 1948 šlo o centrálně řízenou operaci. Signál dal Rudolf Slánský na zasedání Ústředního výboru KSČ 17. listopadu 1948. „Nemilosrdně vyčistíme střední a vysoké školy od reakčních studentů a postaráme se o to, aby převážná část studujících středních a vysokých škol se rekrutovala z dělnických rodin.“ Během jediného měsíce na přelomu ledna a února 1949 prověrkové komise vyloučily přes devět tisíc nekomunistických studentů. Každý čtvrtý vysokoškolák musel odejít. Někteří se o vyloučení dozvěděli z cedule na nástěnce, jiní dostali dopis domů. Ze dne na den přišli o budoucnost, kterou si plánovali. Většina skončila u podřadných zaměstnání, v pomocných technických praporech na nucených pracích, nebo v komunistických pracovních táborech. Tři tisíce studentů raději uprchly ze země, než aby čekaly, až na ně dojde řada.

Po divokých čistkách z let 1948 a 1949 režim změnil taktiku. Místo náhodného vylučování zavedl promyšlený systém, který sledoval žáky od přihlášky na střední školu až po maturitu. V roce 1971 režim otevřeně přiznal, že výběr uchazečů o studium na středních školách má výrazně politický charakter.

Než se žák vůbec dostal k přijímačkám, musel shromáždit hromadu papírů. Doporučení od třídního učitele, posudek od uličního výboru, potvrzení, že rodiče jsou ve straně. Stačilo, aby někdo napsal, že rodina chodí do kostela nebo že dítě bylo ve Skautu, a dveře ke studiu se definitivně zavřely. V praxi třídní původ a politické aktivity rodičů převážily nad vším ostatním. Kdo prošel sítem posudků, musel ještě uspět u samotných zkoušek, které se skládaly z písemného testu a pohovoru na „světonázor“, tedy postoj ke komunistické straně.

Výzkumy potvrzují, že učitelé pro režim nebyli vzdělavatelé, ale nástroje. Jejich úkolem bylo vychovávat děti oddané straně a socialistickému zřízení.

Sílu kádrového systému poznala i Marta Jurková. Její otec František Přeučil byl poslanec, kterého odsoudili v procesu s Miladou Horákovou. Marta měla samé jedničky a učitelé ji posílali na olympiády. Věděli, že gymnázium pro ni nepřipadá v úvahu, a snažili se jí otevřít cestu alespoň na odbornou školu. Z ministerstva ale přišla odpověď, že nemá kádrové předpoklady. Přes známé se dostala na hospodářskou školu v Dušní ulici, jenže v září ji ředitel předvolal a sdělil jí, že dostal pokyn z ministerstva a nemůže ji nechat studovat. Matce navrhl alespoň odpolední kurz psaní na stroji.

Po roce 1968 přišla normalizace a s ní nová vlna represí. Tentokrát to odnesly hlavně rodiny těch, kdo se angažovali během Pražského jara, a později signatáři Charty 77. Otevřené násilí padesátých let vystřídaly rafinovanější metody, ale pro zasažené rodiny to znamenalo totéž. Jáchym Topol, jehož rodina patřila k chartistům, to zažil na vlastní kůži. Ve druhé polovině sedmdesátých let se na gymnáziu v pražském Radotíně sešlo několik dětí z rodin, které režim pronásledoval. „Milena Grůšová, Veronika Bartošková, David Pithart, já a bratr Filip a další a další dětičky z rodin, které režim zašlapával, jsme se dostali na jednu školu, kde jsme byli pod drobnohledem a kde jsme byli střežení.“ Ředitelka gymnázia o situaci věděla a do jisté míry žáky chránila, znamenalo to pro ni ale strpět ve škole pravidelné návštěvy Státní bezpečnosti.

Ideologický tlak na žáky měl mnoho podob. Uvědomělí učitelé hlídali nejen prospěch, ale i vzhled a oblečení studentů. Sledovali délku vlasů, anglické a německé nápisy na penálech i tričkách. Jedna učitelka přímo ve vyučování nůžkami vypárala školačce zúžení na kalhotách, které se jí zdály příliš těsné, jiné zase ostříhala dlouhou ofinu. Žáci, kteří se odvážili chodit na náboženství, museli jít před tabuli a celé třídě vysvětlovat, proč věří v Boha.

Jeden z pamětníků nastoupil v šedesátých letech na pilotní osmiletý gymnaziální program a snil o studiu medicíny. Po nástupu normalizace ale projekt zrušili a při přijímacích zkouškách do vyšších ročníků mu zavřeli cestu. „V naší třídě byli čtyři lidi, kteří se na pokračovací studium nedostali. Mezi nimi já, protože můj táta se angažoval v obrození z Pražského jara. Pochopitelně ho sledovali, estébáci nám stáli před dvorem. Tátu zavřeli zrovna v době, kdy jsem měl jít k těm druhým přijímacím zkouškám.“ Místo vysněné medicíny se musel vyučit soustružníkem. Na vysokou se nakonec dostal, ale jen na technický obor. O medicíně si mohl nechat zdát.

V osmdesátých letech se systém začal měnit. Ideologie sice oficiálně platila dál, ale v praxi už rozhodovaly známosti a peníze. I po splnění všech podmínek existovaly obory, kde bylo potřeba mít kontakt v komisi nebo předat obálku. Stranická příslušnost rodičů už nebyla zárukou přijetí, rozhodovaly spíše konexe a protekce. Jak hluboce byl systém prolezlý, ukázalo až srovnání. Kamila Novotná nastoupila na vysokou v roce 1985. „Zhruba ve třetím roce studia nám diskrétně řekli, že jsme byli po mnoha letech první ročník, u kterého se seznam studentů úspěšných u přijímacích zkoušek skutečně shodoval se seznamem studentů schválených k nástupu na vysokou školu.“ Jiná pamětnice Lenka Svobodová se na filozofickou fakultu dostala díky otci, který znal vedení fakulty. „Měla jsem z toho hodně dlouho hodně blbý pocit a nikdy jsem se s tím úplně nesrovnala.“

Ideologický tlak nekončil u přijímaček. Prostupoval celou školou, od sboroven po učebnice. Jaroslava Hlavsová, která na přelomu padesátých a šedesátých let učila na mělnickém gymnáziu, vzpomíná na atmosféru mezi pedagogy. „Sborovna byla velká a komunisté i nekomunisté tam seděli pohromadě. Vzájemně jsme si zdvořile říkali ‚dobrý den‘. Ale takové ty kádrové věci se řešily šeptem. My, kteří jsme nebyli straníci, jsme si navzájem dávali rady. Šli jsme do rohu a tam jsem se třeba dozvěděla: ‚Ta Nováková to má špatné, má to polepené od nějakého strejčka.‘ Nebo: ‚Na toho a toho studenta dej pozor, bude proti němu velký politický tlak od inspektora‘.“

Děti byly od útlého věku vystaveny propagandě. „Když soudružka učitelka odjela do lázní a nahradila ji jistá kovaná soudružka učitelka důchodkyně, museli jsme ráno před vyučováním hromadně skandovat ‚Nechceme válku, my chceme mír‘,“ vzpomíná pamětník na své dětství v osmdesátých letech.

Vědci z brněnské Mendelovy univerzity nasbírali desítky vzpomínek pamětníků. Všechny potvrzují totéž. Režim měl školy pevně v rukou a kontroloval, jestli učitelé plní, co se od nich čeká. Učitelé se přitom ocitali v nezáviděníhodné pozici. Například učitel dějepisu musel po roce 1968 vykládat žákům normalizační verzi událostí, ačkoli sám věděl, že říká nepravdu. Kdyby žákům sdělil svůj skutečný postoj, ohrozil by kariéru i rodinu.

V roce 1970 mělo v Československu vysokoškolský diplom pouhých 3,4 procenta obyvatel, zatímco polovina populace dosáhla pouze základního vzdělání. Za těmito čísly se skrývají tisíce konkrétních osudů.

Ivan Havel, kterému úředníci navrhovali vyučit se kotlářem, se nakonec stal uznávaným vědcem a po revoluci ředitelem Centra pro teoretická studia. Marta Jurková, dcera popraveného politika, která místo gymnázia dostala jen kurz psaní na stroji, strávila mládí s nálepkou třídního nepřítele. Syn aktivisty z Pražského jara, který místo vysněné medicíny musel k soustruhu, nakonec vystudoval alespoň technickou vysokou školu. Jáchym Topol, sledovaný na gymnáziu Státní bezpečností, se stal jedním z nejvýznamnějších českých spisovatelů.

Těmto lidem se podařilo navzdory překážkám prosadit. Kolik dalších takové štěstí nemělo, se už nikdy nedozvíme.

Zdroje: pametnaroda.cz, memoryofnations.eu, vysokeskoly.cz, vysokeskoly.cz, cs.wikipedia.org, pak48.cz, mendelu.cz, hlidacipes.org, e15.cz, ucitelske-listy.cz, irozhlas.cz