Článek
Karel Kryl patří k hrstce umělců, které celý národ skutečně poslouchal. Říkali mu „básník s kytarou“ a srovnávali ho s Bobem Dylanem, protože v jeho textech se mísila poezie s politickou ostrostí. Zhudebnil okupaci, normalizaci i porevoluční rozčarování tak přesně, že jeho skladby dodnes vyvolávají mrazení v zádech. Pro některé byl největším českým folkovým zpěvákem. Pro jiné věčně nespokojeným kverulantem. Za necelých padesát let života ale změnil českou kulturu víc než většina jeho současníků. Muzikant Jiří Dědeček, který na Krylových nelegálních nahrávkách vyrostl, o něm řekl, že byl „autorem politických milostných písní, protože v nich byl kritický pohled na aspekty československého každodenního života, ale zároveň tam byl tento velmi něžný a velmi křehký pohled na lidské vztahy, jako je láska a přátelství“.
Dětství Karla Kryla, kterému komunisté zničili rodinu
Karel Kryl se narodil 12. dubna 1944 v Kroměříži do kulturní a křesťansky založené rodiny novojičínského tiskaře. Otec vlastnil v Novém Jičíně tiskárnu založenou Karlovým dědečkem a rodina se měla dobře. Když bylo chlapci šest let, komunisté podnik znárodnili, zavřeli a před zraky celé rodiny zničili veškeré vybavení včetně funkčních tiskařských strojů. Tiskařské řemeslo tak v rodině skončilo a mladý Karel si musel hledat jiný směr.
Chtěl být hrnčířem po pradědečkovi, a tak nastoupil na keramickou školu v Bechyni. Už během studia ho ale začala víc zajímat hudba a poezie. Po dokončení školy ho čekala povinná vojna. Ani v kasárnách ale nepřestal skládat a zpívat, jenže nadřízeným se jeho písně nelíbily. Označili je za protisocialistické a Kryla z armády vyhodili.
Z moravských klubů k legendární desce Bratříčku zavírej vrátka
Po vojně se Kryl pohyboval v prostředí malých divadel a klubů. V Olomouci si ho všiml rozhlasový redaktor Miloš Zapletal a pozval ho do ostravského studia nahrávat první písně. V roce 1967 ho v olomouckém Dex Klubu poprvé zachytily i televizní kamery. V lednu 1968 se přestěhoval do Prahy, přivydělával si jako kulisák u televizního pořadu Rodinná pošta a události pražského jara tak sledoval z první řady. Po večerech hrál po klubech satirické folky.
Zásadním se ukázalo setkání s hudebním kritikem Jiřím Černým, který měl v Československém rozhlasu populární hitparádový pořad Houpačka. Černý později vzpomínal, že Kryla zprvu znal jen jako „hlas přicházející ze severní Moravy“, který ho zaujal texty i melodiemi. Jenže publiku Houpačky se Krylovy písně zpočátku vůbec nezamlouvaly. „Jeho první čtyři skladby byly okamžitě vyřazeny. Ale ta pátá, Bratříčku, zavírej vrátka, která vyšla těsně po sovětské okupaci Československa, se okamžitě vyšvihla na vrchol hitparády,“ popsal Černý.
Na základě úspěchu navrhl Černý vydavatelství Supraphon, aby Krylovi nahrálo desku. Supraphon odmítl. Černý se tedy obrátil na Panton, specializovaný na klasickou hudbu, který pro neznámého písničkáře udělal výjimku. Deska Bratříčku, zavírej vrátka vyšla začátkem roku 1969 s fotografiemi Josefa Koudelky na obálce a Kryl se stal, jak sám později řekl, „národním tragédem“. Normalizační režim ale desku zakázal a zbývající náklad nechal rozřezat cirkulárkou. Šíření písní to nezabránilo.
Dvacet let v exilu za železnou oponou
Krylova popularita ale rostla ruku v ruce s tlakem režimu. Už od srpnové okupace v roce 1968 byl aktivně sledován a ubývalo mu míst, kde mohl hrát. Po sebeupálení Jana Palacha v lednu 1969 ještě stihl vystoupit během studentské stávky ve velké aule pražské Filozofické fakulty UK, v září 1969 pak odjel na písničkářský festival v západoněmeckém Waldecku. Po čtrnácti dnech si podal žádost o politický azyl. V Německu zůstal dalších dvacet let.
Rodičům tehdy napsal: „Žádnej strach, ve světě se neztratím. A hlavně klid, nic se neděje. Chleba je tu stejnej jako doma, lidi jsou dobří i zlí jako doma, snad se mi příliš nebude stýskat.“ Usadil se v Mnichově a začal spolupracovat s rádiem Svobodná Evropa, nejprve externě a od roku 1983 jako zaměstnanec. Poslechovost Svobodné Evropy v Československu ale omezovala státem vybudovaná síť rušiček, definitivně zrušená až koncem roku 1988.
Písničkářskou profesi Kryl nikdy neopustil. Skládal, psal poezii, některé knihy si sám ilustroval, koncertoval pro krajany v Evropě i v zámoří. Jeho desky se do normalizačního Československa pašovaly v klamných obalech; jedna sbírka se tvářila jako kompilace vídeňských valčíků, jiná jako „Klassiker modern frisiert“. Lidé doma nahrávky kopírovali na magnetofonech a mnohé skladby postupně zlidověly. Teprve v lednu 2019 norská televize zveřejnila dosud neznámé záběry z jeho prvního koncertu na Západě v roce 1969. Předseda Klubu Karla Kryla Vojtěch Klimt k tomu vysvětlil, že „většina záznamů z Československa se na začátku sedmdesátých let kvůli cenzorům smazala. Tyto záběry zůstaly díky tomu, že je Kryl natočil na Západě“. Kryl se tak v nepřítomnosti stal jedním z nejznámějších českých písničkářů, aniž by ho kdokoliv osobně znal. Osobní život v cizině ale tak hladce neplynul.
V roce 1973 se oženil s Evou Sedlářovou, manželství ale po dvou letech skončilo rozvodem. Od roku 1976 pak žil s Němkou Marlene Bronsert, kterou si později vzal. Po celou dobu exilu se nechtěl vzdát československého občanství, a proto nikdy nepožádal o německé.
Karel Kryl zpíval hymnu s Gottem
Do Československa se Karel Kryl vrátil 30. listopadu 1989 na pohřeb matky. Komunisté mu udělili humanitární vízum na pouhé dva dny, ale podařilo se mu ho prodloužit. V Praze se totiž právě odehrávala sametová revoluce a Kryl se okamžitě zapojil do dění, které proměňovalo celou zemi. O těch dnech později mluvil jako o nejhezčím týdnu svého života. Už 3. prosince zpíval na velkém pražském shromáždění nazvaném Koncert pro všechny slušný lidi, které patřilo k prvním veřejným akcím na podporu demokratických změn. O den později přišel nejslavnější moment. Na balkoně Melantrichu společně s Karlem Gottem zazpíval československou hymnu před obrovským davem na Václavském náměstí. Mělo jít o symbolické smíření disentu s většinovou společností. Gott totiž za normalizace bez problémů vystupoval a s režimem vycházel. Kryl tohoto vystoupení později litoval a zdůrazňoval, že Karel Gott zpíval s ním, nikoli naopak. Z Prahy zamířil na Moravu. Už 7. prosince zakončoval ostravské Folkfórum, přehlídku folkových a protestních písničkářů. Na závěr zazněla píseň Lásko!, ke které se na pódiu postupně přidávali všichni účinkující.
Na otázku, zda cítí nenávist k těm, kdo zavinili jeho vyhnanství, odpověděl krátce: „Hořkost ano. Nenávist mi zakazuje moje víra.“ Byl hluboce věřícím člověkem, i když sám tvrdil, že by ho asi z každé církve vyhodili. Křesťanská tradice ale prostupovala celou jeho tvorbou a formovala i jeho pohled na porevoluční dění.
Písničkář, kterého po revoluci nikdo nezval
Revoluční nadšení ale rychle vyprchalo a Kryl brzy zjistil, že dvacet let v zahraničí jako by neexistovalo. Média se zajímala jen o srpen 1968, a že v exilu natočil desítky desek, psal básně a koncertoval po celém světě, nikoho nezajímalo. Lidé v něm chtěli vidět hrdinu z roku 1968, ne člověka, který se za dvacet let v cizině změnil. Hudební publicista Josef Vlček na to vzpomínal: „Vlastně ani nevím, co jsme tehdy od Kryla očekávali. Čekali jsme, že v této kúře bude pokračovat i nadále. Jenže písničkář žil v úplně jiném světě za železnou oponou, řešil stále víc jiných, hlavně osobních problémů a zůstával v zajetí minulosti.“ A kdo se tehdy s Krylem setkal poprvé, byl překvapený. Jak ho zachytil publicista Bohumil Pečinka, před nimi stál drobný rtuťovitý muž s velkýma modrýma očima, prvorepublikovým knírkem a útočnou povahou.
Jenže Kryl nechtěl jen zpívat. Chtěl se aktivně zapojit do politického života. Jiří Černý popsal jedno klíčové setkání: „Když si ho Václav Havel pozval na Hrad, říkal mu Karel: Šéfe, co mám dělat? A Havel mu řekl, zpívej a jezdi po republice. To asi nebylo to pravé, co v tu chvíli chtěl.“ O českém sametu Kryl říkal, že povede jen k alibismu a k tomu, že komunisté pouze převléknou rudé pláště za modré. Psal ostře kritické skladby jako Demokracie. Jenže jak později řekl jeho bratr Jan, „najednou mu ubylo koncertů, najednou nebylo pořadatelů, kteří by ho chtěli pozvat, a Karel to strašně těžce nesl.“
Kryl se v roce 1991 přestěhoval do Waldkirchenu, malé německé obce nedaleko českých hranic, aby měl blíže do vlasti. O dva roky později ale přišlo rozdělení Československa a domov, ke kterému se chtěl přiblížit, přestal existovat.
Smrt v Mnichově a posmrtné ocenění
Karel Kryl zemřel 3. března 1994 v Mnichově na náhlý infarkt, pár týdnů před padesátými narozeninami. Ošetřující lékaři tvrdili, že měl velkou šanci přežít. Jenže jak později řekl jeho bratr Jan, „Karel už nechtěl žít.“
Pohřeb se konal v kostele sv. Markéty v Praze. Skladatel Petr Eben tam zahrál Krylovy melodie na varhany a Jiří Černý na to vzpomínal s tím, že „zněly jako Johann Sebastian Bach“. Karel Kryl je pochován na břevnovském hřbitově.
Velkého ocenění se dočkal až posmrtně. V roce 1995 byl zapsán do Síně slávy české Grammy, obdržel Cenu Františka Kriegla a medaili Za zásluhy. Jiří Dědeček, který s ním po revoluci navázal přátelství, ale přiznal, že Krylova pozdní tvorba ho zklamala. „Když se pokoušel psát čistě politické písně po revoluci, stal se velmi slabým autorem a básníkem. Byly to nesmírně dobře udělané věci, ale najednou v nich nebyla duše,“ řekl. Člověk, jehož slovní zásobu Jiří Černý označil za největší mezi všemi českými písničkáři a jehož melodie si lidé pamatovali na první poslech, odcházel ze světa ve chvíli, kdy se z jeho písní vytratilo právě to, co je dělalo výjimečnými.
Od jeho smrti uplynulo víc než třicet let, ale písně Karla Kryla stále zní z hospod, táboráků i koncertních sálů. Protože to, co napsal, platí dodnes.
