Článek
Silvestr roku 1948 měl být pro rodinu Indrákových poklidným večerem v jejich domě v Hlubočkách u Olomouce. Indrákovi žili nenápadně, stranili se lidí, do restaurací nechodili. Jejich strýc, zubař, jim odkázal značné množství zlatých šperků, které dostával od pacientů. Zpráva o rodinném zlatě se podle Jarmily rychle rozkřikla po okolí. Vzpomínala také, že u nich párkrát přespal nějaký cizí člověk, dala mu dokonce na jeho prosbu prázdnou tubu od zubní pasty. Tehdy ještě netušila, že jde o převaděče, agenta chodce, který tubu využije jako takzvanou mrtvou schránku pro předávání informací západním špionům.
Za tmy toho silvestrovského večera vtrhli do domu příslušníci Státní bezpečnosti. Rozespalé rodiče v nočních košilích společně se sedmnáctiletou dcerou Jarmilou skončili v rukou tajné policie. Jak později vzpomínala Jarmila Bočánková, rozená Indráková, estébáci při domovní prohlídce mířili přímo k úkrytu rodinných cenností. Během zatýkání zmizely zlaté šperky po strýci zubařovi. Jarmila se později domnívala, že šlo o obyčejnou policejní loupež, velezrada byla jen záminkou.
Jarmilu čekalo čtyřleté věznění, které ji navždy změnilo. O osudu Dadulky se už nikdy nic nedozvěděla. Nebyla to výjimka. Za zdmi československých věznic se odehrával daleko tragičtější příběh – stovky žen přicházely o své novorozené děti.
Mučení politických vězňů a odcizení dětí
Vazební cely v olomouckém podzemí představovaly první zastávku zatčených Indrákových. Sedmnáctiletá Jarmila se ocitla v prostoru, kde stála pouze vyvýšená pryčna s roztrhanou šedou dekou. V rohu místnosti byl kbelík sloužící jako záchod. „Šla jsem se vyčůrat a najednou se otevřelo ve dveřích okýnko a mužskej obličej se tam objevil. Takže to bylo takový opravdu moc krutý,“ vzpomínala později s chvějícím se hlasem.
Zatímco Jarmilu vyšetřovatelé fyzicky netýrali, její otec Jaroslav Indrák procházel brutálními výslechy. Z vedlejší cely pronikalo jeho sténání, během mučení přišel o sluch a utrpěl těžká zranění.
V červenci 1949 stanula Jarmila společně s přibližně dvacítkou obviněných před soudem. Obvinění se týkalo velezrady a vyzvědačství v souvislosti s údajnou pomocí západním špionům. Mladistvá Jarmila dostala dva roky vězení, její otec Jaroslav Indrák osm a matka Štěpánka sedm let. Součástí rozsudku byla konfiskace majetku a odebrání adoptované dcery Dadulky.
Indrákovi si ji vzali k sobě po smrti jejich sousedky, která zemřela při porodu. Dívku vychovávali jako vlastní. Jarmila se domnívala, že estébáci Dadulku anonymně předali na výchovu do nějaké komunistické rodiny. I přes dlouholeté pátrání se Jarmila nikdy nedozvěděla, co se s její nevlastní sestrou stalo. Už ji nikdy neviděla.
Kradené děti
Příběh Jarmily Bočánkové představuje pouze jednu z mnoha tragédií, které se v padesátých letech odehrávaly za zdmi československých věznic. Případ Dadulky nebyl ojedinělý. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu zjistil, že Státní bezpečnost odebírala ve věznicích matkám i jejich vlastní novorozené děti. Šlo přibližně o šest set případů, z nichž nejméně tři desítky se týkaly žen odsouzených z politických důvodů.
Vyšetřovatel Otakar Liška popsal, jak obtížné bylo tyto případy po letech rekonstruovat. Estébáci totiž důsledně ničili všechny dokumenty a zakrývali stopy, které by mohly vést k odcizeným dětem. Děti dostávaly nová jména a byly předávány k adopci do rodin příslušníků bezpečnostních složek nebo vězeňské služby. Jejich skutečné matky pak o osudu svých dětí nikdy nezjistily žádné informace.
Jediný zdokumentovaný případ, kdy se podařilo odhalit identitu takto zavlečeného dítěte, skončil tragicky. Sedmiměsíční syn ministerského úředníka Zdeňka Tomana, kterého StB v roce 1948 zatkla a obvinila z protistátní činnosti, se dostal do náhradní rodiny a vyrůstal pod jiným jménem. Jeho otec, kterému se z vazby podařilo uprchnout a emigrovat na Západ, se celá desetiletí bezvýsledně domáhal na československých úřadech informací o svém dítěti. Teprve po roce 1989 zjistil identitu chlapce, ten však již v šedesátých letech tragicky zahynul.
Šest set dětí vyrůstalo pod cizími jmény v náhradních rodinách. Mnohem horší osud čekal ty, které se ani nedožily prvních týdnů života.
Ďáblický hřbitov ukrývá desítky mrtvých dětí
Na Ďáblickém hřbitově v severní části Prahy se nachází místo, které po celá desetiletí zůstávalo v zapomnění. Dětské pohřebiště ukrývá náhrobky čtyřiceti tří dětí, které zemřely matkám v komunistických věznicích. Další neznámý počet dětských obětí je pohřben bez náhrobku v hromadném hrobě u severní zdi hřbitova.
Dokumentaristka Dagmar Průchová tyto tragédie znala z vlastní zkušenosti. Bylo jí pouhých dvanáct let, když prošla krutým výslechem ve věznici na Pankráci poté, co estébáci zavřeli její matku. Po letech natočila dokumentární film Nesmíš plakat, ve kterém zaznamenala osudy politických vězeňkyň. Jeden z příběhů vypráví o matce, které komunisté vzali téměř tříleté dítě. Když se žena ve vězení ptala, co se s jejím dítětem děje, estébáci jí odpověděli, ať se nestará, že o něj bude postaráno. Po čase jí suše oznámili jedinou větu: „Vaše dítě zemřelo.“ Proč a jak se už nikdy nedozvěděla.
Podmínky, ve kterých ženy rodily a ve kterých jejich děti umíraly, dokumentují zachované vzpomínky vězeňkyň. Podle svědectví z projektu Paměť národa docházelo k případům, kdy ženy rodily bez lékařské asistence. Novorozenci, kteří první dny přežili, pak často umírali na běžné infekce, protože jim byla odepřena základní zdravotní péče včetně antibiotik.
Ve vězeňských záznamech se u těchto úmrtí objevují formulace jako „zemřela při porodu“ nebo „přirozená smrt novorozence“. Podle historiků zabývajících se tímto tématem však nelze takovým záznamům věřit. Šlo o dokumenty, které psali pachatelé o vlastních činech, lze tedy předpokládat, že mnoho skutečností bylo zaznamenáno jinak, než se ve skutečnosti stalo. Řada informací nebyla zapsána vůbec nebo se později ztratila.
Ďablický dětský hřbitov
Zničené důkazy
V roce 1968, během pražského jara, vznikla vyšetřovací komise, která se měla zabývat hromadnými hroby na Ďáblickém hřbitově. Několik dní před začátkem vyšetřování však došlo za podivných okolností k požáru. Shořely při něm přesně ty hřbitovní knihy, ve kterých byly uložené záznamy z dané části hřbitova. Byly to přitom jediné záznamy, kterým by se dalo alespoň částečně věřit.
Po roce 1989 se očekávalo, že dojde k vyšetřování těchto zločinů a k odhalení osudů odcizených dětí. Trestní stíhání v souvislosti s odcizením dětí však nebylo nikdy zahájeno. Z právního hlediska není možné pátrat po nových jménech adoptovaných dětí, protože jejich adopce byly formálně legální a záznamy byly zničeny. Ženy, které přišly o děti na Pankráci a v dalších věznicích, tak zestárly se svou bolestí, aniž by se kdy dozvěděly, co se s jejich dětmi stalo.
Život Jarmily po vězení
Jarmila Bočánková prošla věznicemi na Pankráci, v Hradci Králové, Kostelci nad Orlicí a ve Lnářích, kde s dalšími odsouzenými dívkami pracovala v továrnách a na polích. Ve Lnářích navázala přátelství se sedmičlennou partou spoluvězeňkyň, jejichž přátelství vydrželo až do konce života.
Ve věznici pro mladistvé poznala také svého prvního manžela Cyrila Šollara, civilního zaměstnance, který dívkám nosil ovoce a dopisy. „Toho jsem nedbala. Po propuštění jsem za ním jela poděkovat mu za pomoc. Nebyl tam, ale jeho dědeček slíbil, že mu to vyřídí. Pak přijel za mnou a vzal mě na zmrzlinu, pak přijel podruhé a zase mě na zmrzlinu. A pak jsme se vzali, ale stále jsme si vykali,“ vzpomínala na svůj neromantický vztah, který navázala nikoliv z lásky, ale z beznaděje. Potřebovala pomoc, mít někoho na blízku, zatímco její rodiče stále seděli ve vězení.
Byt měli novomanželé přímo ve věznici pro mladistvé ve Lnářích. Během dvou let se jim narodily dvě děti. Po čtyřech letech manžel zemřel na infarkt a mladá vdova s nimi zůstala sama. Jako bývalá politická vězeňkyně měla velké obtíže při hledání práce. Nakonec ji za minimální plat vzali do olomoucké tiskárny.
Později se znovu provdala a odstěhovala se do Plzně. Pracovala jako uklízečka v nemocnici, postupně povýšila na sanitářku a po večerech dostudovala střední zdravotnickou školu. Jako zdravotní sestra pak jednadvacet let pracovala v psychiatrické léčebně v Dobřanech na oddělení gerontopsychiatrie, kde se starala o staré lidi s těžkými psychotickými stavy.
Přes všechno utrpení, které zažila, dokázala Jarmila Bočánková podle svých slov odpustit svým trýznitelům téměř vše. Až na jednu věc. „Neodpustí, že kvůli vězení nezažila romantickou lásku,“ zaznamenal projekt Paměť národa. Paní Bočánková byla členkou Konfederace politických vězňů v Plzni a zemřela v roce 2025.
Zločiny komunistů zůstaly nepotrestané
Tragédie Ďáblického hřbitova zůstala třicet let po sametové revoluci téměř neznámá. Když pozůstalí začali mluvit, setkávali se s popřením. Lidé říkali: to není možné, to se nemohlo stát, tomu nevěřím.
Chyběly viditelné důkazy. Hromadný hrob zůstal celá desetiletí utajený, dokumenty byly zničené. Uplynuly roky, život běžel dál a po sametové revoluci už málokdo chtěl otevírat staré rány.
Odcizené děti jsou dnes v důchodovém věku. Většina z nich žije v nevědomosti o svém původu. Jejich biologické matky zemřely, aniž by se dozvěděly, co se s jejich dětmi stalo. Na Ďáblickém hřbitově stojí pietní místa připomínající ty, které se ani nedožily prvních týdnů života.
Zdroje:
