Dětství v socialismu: Časy, které dnešní děti nikdy nezažijí, byly v mnohém lepší než dnes

„Po příchodu ze školy jsem se převlékl do domácího úboru – tepláků a trička. Věci do školy jsem doma nosit nesměl. Byly jen do školy,“ vzpomíná pamětník Petr Rudolf na své dětství v socialistickém Československu. Tato prostá věta možná nejlépe vystihuje dětství v socialismu - jednoduché, skromné, ale bez pocitu nedostatku. Aspoň ne takového, který by děti dokázaly vnímat.

V dobách, kdy televizní program začínal až odpoledne a končil před půlnocí, byly ulice, parky a sídliště plné dětského křiku. Každé volné prostranství se měnilo v živé hřiště. „Nedostatek aut v ulicích umožňoval, aby je kluci celkem bez rizika proměňovali ve fotbalová hřiště,“ popisuje jedna ze vzpomínek v knize „Mé dětství v socialismu“.

Na Jižním Městě, největším pražském sídlišti, si děti našly vlastní způsob zábavy i v době, kdy chyběly chodníky a další infrastruktura. Právě nedokončené stavby, hromady písku a panely poskytovaly nekonečné možnosti dobrodružství. Jak vypráví historička Olga Šmejkalová, na největším pražském sídlišti Jižní Město vyrůstala a žije ráda, vychovává tam svoje děti a stalo se jí domovem.

Kdo by dnes uvěřil, že si děti dokázaly celé hodiny hrát s kusem provázku nebo několika kamínky? Guma na skákání natažená mezi stromy pohltila děvčata klidně na celé odpoledne. Kluci mezitím válčili s dřevěnými pistolemi nebo stavěli bunkry z větví a starých dek. Kdo byl šťastnější, měl autíčko Matchbox z Tuzexu nebo panenku ze západního Německa.

Hra „cukr-káva-limonáda“ nebo „krvavé koleno“ zněla na každém druhém dvoře. A což teprve „na schovku“ - to byla klasika, kterou hrály děti prakticky ve stejné podobě za první republiky, za socialismu i dnes. Jen rozdíl byl v tom, že tehdy se jí účastnilo klidně třicet dětí najednou.

Míčové hry byly kapitolou samy pro sebe - vybíjená, fotbal, přehazovaná. Za míč sloužilo cokoli od tenisáků po hadrák. A když pršelo? Potom nastoupily „Člověče, nezlob se“, karty nebo vystřihovánky z časopisu ABC.

„Když se podívám na fotky z mateřské školky, vypadáme tam všichni skoro stejně,“ směje se dnešní šedesátnice Věra Sýkorová a dodává, že typickým znakem pro všechny byla vytahaná kolena na béžových punčocháčích. Uniformita byla vidět na každém kroku, přesto si děti našly způsob, jak se odlišit.

Pro holčičky byly utrpením punčošky z krepsilonu, které sice hezky vypadaly, ale nemilosrdně kousaly. „Nosila jsem červené, modré a béžové. Měly takový jemný vzorek. Navléknout se do nich bylo náročné, ale mnohem horší byl kousavý materiál. Sice pevně držely, ale to byla jejich jediná přednost. Nesnášela jsem je,“ vzpomíná Věra Sýkorová.

Kluci zase chodili v tesilových kalhotách, které se leskly a šustily při každém pohybu. K zimním outfitům pak neodmyslitelně patřily pletené kamaše, které byly k dostání v různých barvách. „Ale nosili jsme je všichni. Já měla červené a brácha měl tmavě modré,“ vybavuje si paní Věra.

„Vždycky mě překvapuje, když dnes někdo spojuje pionýrskou organizaci s politikou, protože my jsme, odhlédnu-li od květnových čestných stráží u památníků padlých za druhé války, žádnou politiku na pionýrských schůzkách neprobírali. My jsme si normálně hráli, třeba na schovávanou v Kunratickém lese,“ vzpomíná Tomáš Poláček v knize „Mé dětství v socialismu“.

Pionýrské tábory byly pro mnoho dětí vrcholem roku. Spaní v chatkách nebo stanech, koupání v rybnících, táboráky s opékáním buřtů, noční hry a první lásky - to vše za cenu, kterou si mohla dovolit každá rodina. „K dětství v dobách socialismu neodmyslitelně patří také pionýrské tábory. Bylo jich mnoho a většina dětí se těšila na zážitky, které je na táborech čekaly. V létě se koupaly v řekách a rybnících, přespávaly v chatkách nebo stanech a hrály různé táborové hry,“ píše se v jednom ze zdrojů.

Cena za účast na těchto akcích byla většinou spojena s povinností nosit pionýrský úbor. Pracovní verze tohoto oděvu zahrnovala zelenou košili, zatímco slavnostní verze byla laděna do bledě modré barvy. K tomu všemu rudý šátek. Dětem to ale nevadilo. Možná proto, že v té době nebyly takové možnosti, jako dnes. Tudíž povinnost oblékat se stejně nebyla nikomu proti srsti.

„Svým způsobem to pro rodiče i děti bylo jednodušší. Všechno bylo nalajnované, nikdo nemusel o ničem moc přemýšlet. Byla jedna učebnice, k ní metodická příručka,“ popisuje bývalá ředitelka školy Hana Vellánová začátky svého učitelského působení za socialismu.

Ve škole panovala jasná hierarchie a disciplína. Žáci při příchodu učitele vstávali, oslovovali jej „soudruhu učiteli“ nebo „soudružko učitelko“ a autoritu pedagogů nikdo nezpochybňoval. Přes přísná pravidla si však žáci našli způsob, jak si školní život zpestřit - taháky ukryté v rukávech, tajné dopisy pod lavicí nebo kreslené vtipy kolující po třídě.

Uniformita se projevovala i ve školních potřebách - všichni měli stejné sešity, stejná pera, stejné aktovky. „Do školy jsem chodil do Vestce. Byla tam jednotřídka a v ní splečně 5 ročníků a jeden řídící učitel. Je s podivem, jak toto nesourodé splečenství fungovalo. U tělocviku a zpěvu to bylo jasné. Ale v jiných předmětech se musel učitel věnovat postupně všem ročníkům a těm ostatním zadal písemnou práci,“ vzpomíná Petr Rudolf. „Do školy jsme chodili pěšky, bylo to asi 2 km. Obědy jsme měli doma, když bylo odpolední vyučování, měli jsme z domova vydatnější svačinu, např. 2 chleby s máslem a jablka.“

Jedním z nečekaných pozitiv této doby byl minimální rozdíl mezi dětmi z různých sociálních vrstev. V době, kdy neexistovaly statusové symboly jako značkové oblečení nebo nejnovější modely mobilních telefonů, se děti posuzovaly podle jiných měřítek - kdo lépe hraje fotbal, kdo umí vylézt na nejvyšší strom nebo kdo nejrychleji běhá.

„V době socialismu měli obyčejní lidé velmi omezené možnosti. Zboží ze zahraničí se do Československa dostávalo minimálně a když už, tak k jejich dostání měla přístup jen omezená skupina lidí,“ popisuje jeden ze zdrojů. „Jelikož byly obecně velmi omezené možnosti, ani děti mezi sebou nijak zvlášť nevnímaly žádnou velkou rozdílnost. A právě to bylo na této době kouzelné.“

Právě nedostatek běžného zboží paradoxně zvyšoval jeho hodnotu v očích dětí. Alexandr Mitrofanov s trochou humoru vzpomíná, jak v řeznictvích visela schémata prasečích trupů nad prázdnými regály. Tato bizarní situace mu zpětně připadá „jako předzvěst konceptualismu“. Když se v obchodech objevily vzácné sladkosti, jejich hodnota byla pro děti téměř magická. Obyčejné bonbony, které dnes nikdo zvlášť neocení, tehdy v dětských představách chutnaly jako z pohádky, protože byly k dostání jen výjimečně.

První silonky byly pro dospívající dívky vstupem do světa dospělých. „První silonky jsem dostala ve třetí třídě. Táta byl tehdy na služební cestě ve Francii a přivezl mi je. Byla jsem za hvězdu,“ vzpomíná Jana Jirásková.

Dnešní rodiče by se zhrozili při představě, že by jejich děti samy cestovaly městskou hromadnou dopravou, trávily celé dny bez dozoru venku nebo se vracely domů až za tmy. V socialistickém Československu to byl standard.

„Od 6. třídy jsem chodil do školy na Hořičky, kam jsme ráno jezdili autobusem. Tenkrát existovaly žákovské jízdenky, takže jsme jezdili za pár korun. Domů jsme chodili buď pěšky (byly to 3 km), nebo při odpoledním vyučování opět autobusem. Chodili jsme lukama. Dodnes cítím vůni rozkvetlé louky se spoustou různých motýlů a jiného hmyzu. Na cestu nám cvrkalii cvrčci nebo vrzaly kobylky. A vůně posečené louky? Neznám lepší vůni,“ vypráví Petr Rudolf o svém dětství na venkově.

Hranice mezi domovem a venkovním světem byly prostupné. Děti běhaly do bytů kamarádů, jejich rodiče se znali navzájem a všichni dospělí v okolí měli přirozenou autoritu.

Přestože socialistický režim měl své stinné stránky, děti žily v mnohem bezpečnějším prostředí, alespoň co se týče každodenních nebezpečí. „Měli jsme více volnosti, bylo méně nebezpečí. Aut jezdilo málo, nemuseli jsme se bát únosů ani pedofilů,“ popisuje Petr Rudolf.

Jedním z paradoxů tehdejší doby bylo, že navzdory všem omezením měly děti větší volnost pohybu a méně obav. „Když teď vidím mladou generaci, jak se hrbí a civí do tabletů a počítačů, jí hranolky, solené brambůrky, pije Colu, tak si myslím, že je něco špatně. A přičtu-li k tomu požívání alkoholu mladistvými, užívání drog, nevázaný sex a hrubost a násilí odkoukané z laciných amerických filmů, tak nevím. Naše generace také dělala různé klukoviny, ale bylo to tak nějak v normě,“ dodává Rudolf k současnému stavu.

Ačkoli to zní paradoxně, děti pociťovaly ve světě bez neustálého dohledu kamer, mobilů a rodičovských aplikací větší svobodu. Neměly sice tolik možností jako dnešní děti, ale měly méně omezení v běžném životě.

Děti si dokázaly hrát s minimem prostředků a vytvářet si vlastní světy. Ivan Adamovič v tomto smyslu tvrdí, že jeho dobový zájem o sci-fi nebyl útěkem od politického režimu, prostě mu vadila všednost a obyčejnost, což byl „stav duše bez ohledu na okolní stav věcí“.

Z pohledu dítěte mohl být nedostatek hraček a podnětů vnímán jako prostor pro vlastní kreativitu. Klukovské skupiny si vytvářely klubovny v opuštěných kůlnách, holky zase vyráběly panenky z toho, co bylo po ruce. V létě jsme na nedělní procházku chodili „na skálu“, vzpomíná Karel Peterka. „Byl to takový částečně zalesněný kopec nade vsí a seděli jsme tam ve stínu na dece. Maminka měla v tašce vždycky nějakou sváču a proti žízni jsme s sebou měli bandičku na mléko se šťávou. To byla voda s ovocným sirupem a v ní trochu vymačkané citronové šťávy pro chuť.“

Možná právě tato schopnost zabavit se s minimem prostředků a radovat se z maličkostí je něco, co současné přesycené generaci chybí.

Nostalgie po socialistickém dětství není nostalgií po režimu samotném, ale po světě, který byl paradoxně v některých ohledech svobodnější než dnešní doba. Světě, kde děti prožívaly skutečná dobrodružství, kde se hrály hry tváří v tvář a kde přátelství vznikala na základě společných zážitků.

Jak poznamenává Petr Rudolf: „Nelze vše vidět jen jednobarevně, vychvalovat, nebo odsuzovat. Já jsem ale v podstatě, přes všechny problémy, prožil hezké a bezstarostné dětství na vesnici, byť v zalátaných teplákách, keckách a s chlebem s máslem.“

Zdroje: www.detstvivsocialismu.cz, ct24.ceskatelevize.cz, www.iliteratura.cz, www.prozeny.cz, www.heroine.cz, autorský článek