Šumperák: Stejně ohavný jako doba, ve které se zrodil. Luxusní bydlení nabízí až do dnešní doby

Fenomén šumperáku neboli „rodinného domu typu V“ je neodmyslitelně spjatý s československou architekturou druhé poloviny 20. století. Tyto domy s charakteristickým vzhledem, odkazující na bruselský styl z československé expozice na Expo 58, se staly ikonou své doby. Šumperáky se staly hitem především mezi mladými rodinami, které nechtěly bydlet v paneláku a toužily po vlastním domě.

Šumperák, jak ho známe dnes, navrhl projektant Josef Vaněk (1932–1999). Tento muž s nezajímavým životopisem – vyučený zedník u Bati ve Zlíně s později dokončenou průmyslovkou – paradoxně významně ovlivnil podobu československého venkova. Vaněk pracoval jako zaměstnanec Okresního stavebního podniku v Šumperku, kde u rýsovacího prkna vytvořil návrh, který měl změnit životy tisíců rodin.

Málokdo však ví, že pravá historie šumperáku začíná už v roce 1959, kdy architekt Vladimír Kalivoda z Valašského Meziříčí navrhl reprezentativní vilu pro ředitele Brandýských strojíren Zdeňka Dobeše v Litovli. Tento tzv. „litovelák“ se stal inspirací pro další podobné domy. Zajímavostí je, že v roce 1963 Vaněk při své návštěvě stavby podobného domu v Topolanech u Olomouce pořídil fotokopie stavebních plánů, které následně upravil. Po úspěchu šumperáku ho stavebník z Topolan obvinil z kopírování Kalivodova projektu. Vaněk však argumentoval významným přepracováním původního návrhu a zásadními změnami v provedení.

První „skutečný“ šumperák vznikl překvapivě nikoli v Šumperku, ale v nedalekém Rapotíně. Vaněk si na stavebním úřadě počkal na manžele Kocúrkovy, kteří přišli vyřizovat povolení ke stavbě rodinného domu. Přesvědčil je, že jejich projekt není dobrý, a nabídl jim svůj vlastní návrh. Manželé souhlasili a Vaněk jim se stavbou dokonce pomáhal, čímž získával cenné zkušenosti a vylepšoval svůj projekt. Druhý dům stejného typu byl také postaven v Rapotíně, a teprve třetí exemplář vyrostl v Šumperku pro místního lékaře Arne Všetečku.

Co dělalo šumperák tak výjimečným? Jednalo se o jednopatrový dům s pultovou střechou, který měl jasně oddělené funkční zóny. Přízemí sloužilo jako technické zázemí – nacházela se zde garáž (fungující často také jako domácí dílna), prádelna, kotelna, sušárna, sklípek a samozřejmě schodiště do patra. První patro bylo vyhrazeno pro vlastní bydlení.

Charakteristickým znakem domu byla čelní strana opticky vystupujícího prvního patra, která byla bohatě prosklená a opatřená průběžným úzkým balkónem. Ten byl po obou stranách zakončen typickými šikminami s kulatými průzory, což dalo šumperáku další přezdívku – „televizor“.

Vnitřní uspořádání bylo překvapivě efektivní. Z centrální předsíně v patře byl přístup do všech místností – obývacího pokoje, ložnice (situovaných na stranu s balkónem), dětského pokoje, koupelny, samostatné toalety a kuchyně s jídelnou. Kuchyně byla často vybavena podávacím okénkem, které ji propojovalo s jídelním prostorem.

Popularita šumperáku vzrostla nečekaným tempem. Vaněk svůj produkt uměl prodat – plány nabízel za 842 korun s tvrzením, že stavba je natolik jednoduchá, že ji zvládne jeden zedník a dva pomocníci za pouhé dva měsíce. Sliboval, že celkové náklady nepřesáhnou 100 tisíc korun (na počátku 70. let byla hodnota stavby přibližně 120 tisíc Kčs).

Zájem o plány byl tak velký, že Vaňkovi s množením pomáhala celá rodina. Dokonce vydal třicetistránkovou propagační brožuru, kde uváděl svou adresu a telefonní číslo. Tento podnikatelský duch mu však přinesl problémy – v 70. letech ho nadřízení z okresního stavebního podniku zažalovali za nedovolené podnikání.

Paradoxně ve stejné době se šumperák objevoval na pohlednicích a plakátech jako příklad socialistického pokroku. Vaněk se ve své obhajobě hájil tím, že jen „chtěl vyplnit mezeru mezi potřebami stavebníků a produkcí státních projektových ústavů, které nevěnovaly výstavbě rodinných domků takovou pozornost“. Konflikt byl nakonec vyřešen šalamounsky – Vaněk vstoupil do družstva Kovostav, kde mohl plány legálně prodávat dál.

Oficiálně se prodalo přibližně pět tisíc plánů, ale skutečný počet postavených domů je odhadován až na dvacet tisíc. Plány se mezi lidmi přeprodávaly, kopírovaly a dále šířily. Do roku 1971 vyrostly po celé zemi asi dva tisíce šumperáků a dobové články je vychvalovaly za „vysokou kulturu bydlení“.

Přes svůj úspěch se šumperák nevyhnul kritice. Odborníci upozorňovali, že typové domy narušují charakter vesnic s tradičními hospodářskými usedlostmi a sedlovými střechami. Později se šumperák stal symbolem normalizace a komunistického nevkusu – jeho modernistický vzhled byl označován za jednotvárný a opakující se bez větších inovací.

Kritici poukazovali také na nešikovné vnitřní uspořádání, zejména na obytné místnosti v patře a špatné napojení na zahradu. Poslední šumperáky se stavěly kolem roku 1986, po revoluci jejich výstavba ustala úplně.

Je však třeba vnímat šumperák v kontextu své doby. Běžní lidé si tehdy nemohli najmout architekta – všichni projektanti byli zaměstnáni ve státních podnicích, kde navrhovali průmyslové a infrastrukturní stavby. Neexistovaly stavební firmy, takže zájemci o vlastní dům byli odkázáni na stavbu svépomocí, při níž často tápali. Šumperák nabízel jednoduchý plán, kterému rozuměl i laik, a jasný soupis potřebného materiálu.

Možná právě proto fascinuje fenomén šumperáku současné historiky a fotografy, jako je Tomáš Pospěch, který o tomto tématu napsal dvě knihy. Zvlášť zajímavým aspektem je individualizace typových domů – Pospěch zjistil, že prakticky neexistuje jediný šumperák, který by striktně dodržel původní projekt. Stavebníci, většinou mladí lidé bez zkušeností, si plány přizpůsobovali vlastním potřebám a dostupnému materiálu. Mnohé domy byly průběžně upravovány podle měnících se potřeb rodiny – jedna rodina dokonce ke svému šumperáku přistavěla menší verzi téhož domu, když očekávala dvojčata.

Dnes jsou šumperáky nedílnou součástí české kulturní krajiny. Najdeme je nejen v Česku a na Slovensku, ale také ve slezském Polsku, na území bývalého východního Německa, a jeden dokonce i v Lucembursku. Mnohé byly v průběhu let přestavěny či zbourány, ale velké množství jich přežilo až do dnešní doby.

Pro generaci, která v nich vyrůstala, představují šumperáky vzpomínku na dětství a mládí. Pro historiky architektury jsou dokladem své doby – éry, kdy byl vlastní dům snem mnoha rodin a kdy praktičnost a dostupnost převážila nad estetickými hledisky.

Ceny šumperáků na realitním trhu dnes začínají na pěti milionech korun, což dokazuje, že navzdory své kontroverzní pověsti mají tyto domy stále svou hodnotu. Možná právě v době, kdy se moderní architektura často odcizuje běžnému člověku a luxusní bydlení je pro mnohé nedostupné, můžeme ocenit šumperák jako příklad stavby, která byla navržena s ohledem na praktické potřeby a možnosti obyčejných lidí.

Šumperák, ať už ho milujeme nebo nenávidíme, zůstává svébytným fenoménem československé architektury, který stojí za bližší poznání. V jeho příběhu se odráží nejen historie jednoho typu domu, ale i širší společenské změny, touhy a sny lidí v druhé polovině 20. století. A možná i poučení o tom, že i zdánlivě obyčejná stavba může zanechat významnou stopu v kulturní paměti národa.

Zdroje: https://cs.wikipedia.org, www.novinky.cz , www.idnes.cz, autorský text