My děti ze stanice Zoo: Jak dnes žije nejslavnější narkomanka Christiane F., 47 let po vydání knihy

„Drogy a toxikomani budou zřejmě existovat vždy. Jde o to, aby předpokladů k tomu, že lidé drogám dlouhodobě podléhají, bylo co nejméně.“

„Rodiče by měli s dětmi opravdu být, všichni by měli dostat dobré informace o spojení člověk — droga. “

— PhDr. Ivan Douda, z předmluvy českého vydání knihy „My děti ze stanice ZOO“

Její příběh zná každý. Kniha „My děti ze stanice ZOO“ se stala kultovním dílem. Christiane F. se nedobrovolně stala tváří protidrogové prevence a symbolem zmařeného mládí. Zatímco její kniha sloužila jako varování pro celé generace dospívajících, skutečná Christiane bojovala se svými démony daleko od zájmu veřejnosti. Jak se změnil její život od dob, kdy jako čtrnáctiletá prodávala své tělo na berlínském nádraží? A podařilo se jí někdy skutečně uniknout ze začarovaného kruhu závislosti?

Vera Christiane Felscherinow se narodila 20. května 1962 v Hamburku. Její útlé dětství poznamenala konzumace alkoholu a agresivní chování otce. Po rozvodu rodičů se jako šestiletá přestěhovala s matkou do berlínského sídliště Gropiusstadt v Neuköllnu, což výrazně změnilo směr jejího života.

Realita nového domova byla v ostrém kontrastu s tím, co si představovala: „Rodiče nám nádherně vyprávěli o obrovském bytě se šesti pokojema. Matka říkala, že budeme mít celej jeden pokoj jen pro sebe.“ Skutečnost byla mnohem chmurnější – betonový labyrint, kde se cítila ztracená a osamělá.

Gropiusstadt byl světem plným přísných pravidel a sociálních bariér. „Zdálky to sídliště vypadalo docela nové a udržované. Ale zblízka, když člověk stál mezi těma domama, bylo cejtit, jak to tam páchne po moči.“ V této atmosféře se Christiane cítila jako cizinec: „Byla jsem mezi dětma na ulici ta hloupá z vesnice. Jinak oblečená, jinak jsem mluvila.“

Domov byl pro ni spíš místem utrpení než bezpečí. Nevlastní otec ji fyzicky trestal. „Když jsem dostala výprask, schovávala jsem se tam, kde mě nikdo nemohl najít,“ přiznala ve své knize. Postupně se stále více izolovala od okolního světa.

V tomto odcizeném prostředí betonových věžáků našla Christiane únik v experimentování s návykovými látkami. K prvním zkušenostem s konopím a alkoholem došlo už ve dvanácti letech. O rok později, ve třinácti, začala užívat heroin. Ve čtrnácti byla plně závislá a prodávala své tělo na berlínském nádraží Zoo, aby měla peníze na další dávku.

K drogám ji přivedl její tehdejší přítel Detlef, který byl sám závislý. Jejich vztah se stal tragickou symbiózou – společně užívali drogy, společně se prodávali a společně se pokoušeli dostat z bludného kruhu závislosti. Tyto pokusy však pravidelně selhávaly.

Christiane se několikrát pokusila abstinovat. Jednou z nadějnějších epizod byl pobyt u babičky mimo Berlín. I tam však podvědomě myslela na heroin: „Dostávala jsem od babičky kapesný. Tvrdě jsem šetřila. Až když jsem měla čtyřicet marek, bylo mi to jasný. Čtyřicítka bylo moje magický číslo - přesně tolik stálo jedno šlehnutí.“

Touha po droze a stesk po Detlefovi ji nakonec přiměly k návratu do Berlína: „Zavolala mi matka, jestli tam nechci zůstat dýl. Řekla jsem bez rozmýšlení ne… Chtěla jsem zpátky za Detlefem.“ Po návratu ji však čekala tragická zpráva – její blízký přítel Axel zemřel na předávkování. Smrt blízkého člověka ji zdrtila, ale paradoxně ji neodradila od dalšího užívání. Naopak, bolest ze ztráty přítele utopila v další dávce heroinu: „Říkala jsem si, že jedno mrňavý píchnutí mi nemůže uškodit… Tentokrát jsem najela na háčko mnohem rychleji než předtím.“

Osud Christiane nabral nečekaný směr v roce 1978, když jako 16letá vypovídala během soudního procesu. Dva reportéři časopisu Stern si všimli jejího svědectví a začali s ní pracovat na sérii rozhovorů, které později vyšly knižně pod názvem „My děti ze stanice ZOO“.

Kniha se stala okamžitou senzací. Autobiografie dívky, která se silnou upřímností popisovala drogovou scénu a dětskou prostituci, trůnila na vrcholu žebříčku bestsellerů neuvěřitelných 95 týdnů. Čtenáře šokovala otevřenost, s níž Christiane popisovala svůj pád do závislosti i marné pokusy se z ní vymanit.

„Zdá se, že feťáci se k sobě nějak přitahují. Možná proto, že žijeme ve světě, kterému nikdo jiný nerozumí,“ vysvětlovala v jednom z rozhovorů. Tato slova vystihovala, jak těžké je pro závislého člověka vymanit se z bludného kruhu.

Film natočený podle knihy v roce 1981 s hudbou Davida Bowieho jen prohloubil šok, který její příběh vyvolal. Realistické záběry ukázaly drogovou scénu tak syrově, že mnozí kritici tvůrce obviňovali z „glorifikace“ závislosti. Z Christiane se přes noc stala nechtěná celebrita, jejíž jméno se stalo synonymem pro nebezpečí drog.

Za tři roky mezi rozhovory pro časopis Stern a natáčením filmu zemřela většina jejích přátel ze stanice ZOO na předávkování nebo následky závislosti. Christiane jako by byla předurčena k přežití, aby mohla vydat svědectví.

Na počátku 80. let, kdy se Christiane snažila uniknout nálepce „narkomanka ze stanice ZOO“, objevila v sobě umělecké sklony. Zpočátku to byla hudba, která jí nabídla nový způsob sebevyjádření. Pod pseudonymem „Christiana“ se postavila na pódium s punkovou kapelou „Sentimentale Jugend“. Jejím spoluhráčem a partnerem byl tehdy Alexander Hacke, talentovaný hudebník z industriální formace „Einstürzende Neubauten“.

Paralelně s hudební kariérou se jí otevřel i svět filmu. Nejprve v roce 1981 přijala menší roli v experimentálním snímku „Neonstadt“, kde se objevila vedle etablovaných herců jako Axel Milberg a Michaela May. O dva roky později, v roce 1983, již ztvárnila hlavní postavu v avantgardním dramatu „Decoder“.

Život v Berlíně pro ni byl ale stále příliš svazující – kamkoliv přišla, lidé v ní viděli jen narkomanku, která kdysi prodávala své tělo u stanice ZOO. V roce 1987, ve svých pětadvaceti letech, proto učinila radikální krok – opustila Německo a vydala se do slunného Řecka.

Tam potkala Panagiotise, charismatického dobrodruha, který ji okouzlil svou bezstarostností a láskou k řeckým ostrovům. Jejich vztah, založený na svobodě a jednoduchém životě, jí konečně přinesl klid. Připojili se ke komunitě hippies a žili bez stálé adresy, práce i peněz – ale s pocitem svobody, který nikdy předtím nepoznala.

Idyla však trvala jen několik let. Panagiotis, podobně jako mnoho lidí v Christianině životě, postupně propadl drogám. Heroin se znovu stal součástí jejího života, následovaly zdravotní komplikace včetně jaterní cirhózy a návraty sebevražedných myšlenek. V roce 1993, po šesti letech řeckého úniku, se Christiane vrátila do Německa. Zlomená, nemocná, ale stále neochotná se vzdát.

Rok 1996 přinesl do Christianina života zásadní zlom - po návratu z Řecka se ve věku 34 let stala matkou syna Philippa. Otcem byl Alexander Hacke, spoluhráč experimentální kapely „Einstürzende Neubauten“. Porod v ní probudil dosud nepoznané pocity. „Když jsem se na něj podívala a on křičel, protože spatřil světlo světa, byla jsem ze všech nejšťastnější,“ vzpomínala později.

Mateřství pro ni představovalo novou naději. Několik let dokázala abstinovat a žila s malým Philippem nejprve v Berlíně a později v poklidném Teltowu na předměstí. Její život se stabilizoval, jako by přítomnost dítěte byla tou nejúčinnější terapií.

Bohužel, závislost se časem znovu přihlásila o slovo. S postupným návratem k drogám se její schopnost pečovat o syna zhoršovala. Stát zasáhl v roce 2008, kdy jí byl šestiletý Philipp odebrán a svěřen do péče sociálních služeb. Téhož roku přišla i o otce jejího dítěte Alexandera Hackeho, s nímž měla komplikovaný, ale dlouhodobý vztah.

Formálně získala opatrovnická práva zpět v roce 2010, ale syna si nevzala zpět do péče. Uvědomovala si, že léta závislosti ji poznamenala natolik, že by mu nedokázala poskytnout stabilní domov. Toto rozhodnutí, jakkoliv bolestné, bylo možná nejodpovědnějším činem jejího života.

Po letech relativního ústraní se Christiane v roce 2013 znovu objevila na veřejnosti. Na knižním veletrhu ve Frankfurtu představila svou novou autobiografii „Christiane F. – Můj druhý život“. Poprvé v ní odhalila své celé jméno: Vera Christiane Felscherinow.

„Mnoho z mých snů bylo zničeno… Ale ještě není konec,“ napsala v této knize, která upřímně popisuje její vzestupy a pády: opakované propadání drogám, nástupy na léčení, pobyt ve vězení, setkání s legendami amerického rocku, šťastná léta v Řecku i mateřství. Promluvila také o potratech, které během let závislosti podstoupila.

Zájem médií byl obrovský, ale Christiane záhy pochopila, že není připravena na takovou pozornost. Koncem roku 2013 oznámila: „Loučím se… jsem nemocná.“ Krátce před Vánocemi zrušila plánovanou show s moderátorem Markusem Lanzem. „Možná, někdy, až přijde jaro nebo moje starosti odejdou, o mně znovu uslyšíte.“

Poslední kapitola Christianina příběhu se už nepíše pod světly reflektorů. Dlouhá léta užívání heroinu si vybrala neúprosnou daň na jejím zdraví. Mezi roky 2013 a 2023 žila prakticky nepoznaná v jednom z berlínských útulků pro bezdomovce - žena, jejíž tvář kdysi znalo celé Německo.

Když v květnu 2023 jako jedenašedesátiletá opustila útulek, zdálo se, že konečně našla sílu změnit svůj osud. Mluvilo se o novém začátku někde na venkově, daleko od pokušení velkoměsta. Jenže cesta ze závislosti nikdy není přímá. Několik očitých svědků ji později zahlédlo v okolí Kottbusser Tor, oblasti nechvalně známé otevřenou drogovou scénou. Zda se skutečně vrátila k heroinu nebo jen nakrátko zavítala do míst, která kdysi formovala její život, zůstává otázkou.

Současná realita Christiane Felscherinow je zahalena nejistotou. Ve svých 63 letech žije pravděpodobně z honorářů za své knihy, které i po téměř pěti desetiletích stále nacházejí nové čtenáře. Pro veřejnost navždy zůstává „tou narkomankou ze stanice ZOO“, bez ohledu na to, kolikrát se pokusila tuto identitu setřást. Sama se k tomu vyjádřila, že ji unavují „stále stejné staré příběhy“ z médií, které jí nedovolují najít klid.

Berlín, který Christiane znala v 70. letech, dnes prakticky neexistuje. Oblast kolem nádraží Zoo, kde kdysi jako čtrnáctiletá prodávala své tělo za dávku heroinu, prošla radikální proměnou. Tam, kde bývala zpustlá prostranství plná narkomanů, dnes stojí pětihvězdičkový hotel Waldorf Astoria.

Tmavé uličky s blikajícími neony Fast Foodů a sexshopů, kde se odehrávala drogová dramata, zmizely. Nahradily je obchodní řetězce, předražené kavárny a designové butiky. Městská část, která byla synonymem pro společenské dno, se stala turistickou atrakcí a symbolem berlínské gentrifikace.

Samotné nádraží Zoo, epicentrum tehdejšího drogového světa, prošlo kompletní rekonstrukcí. Veřejné toalety, kde si Christiane a její přátelé aplikovali heroin, dnes hlídají bezpečnostní kamery a ochranka. Drogová scéna se přesunula do jiných částí města – především do okolí Kottbusser Tor v Kreuzbergu a stanice Warschauer Straße – ale také do anonymního prostředí internetu, kde probíhá obchod s drogami i prostituce diskrétněji a s menším rizikem.

Pro generaci, která vyrostla v 70. a 80. letech, zůstává Christiane F. mementem - varovným příběhem i symbolem toho, jak tenká je hranice mezi experimentováním a celoživotní závislostí. V roce 2021 byl její příběh znovu adaptován, tentokrát jako seriál na Amazon Prime, který v osmi epizodách představil její dramatický život nové generaci diváků. Nyní, v roce 2025, i čtyři roky po premiéře zůstává seriál jedním z nejsledovanějších titulů ve své kategorii.

V rozhovoru pro německý deník „Tagesspiegel“ o sobě kdysi řekla: „Mám tak skvělé geny! Ale musel jsem začít brát drogy.“ Tato věta možná nejlépe vystihuje tragédii jejího života – talent a potenciál, který byl promarněn v boji s démony závislosti.

Zdroje: https://cs.m.wikipedia.org, https://www.irishtimes.com, https://www.unsere-helden.com, https://www.desired.de/

Christiane V., HERMANN, Kai, RIECK, Horst. My děti ze stanice ZOO. Praha: OLDAG, 1995. ISBN 80-85954-03-4.