Článek
Kdybyste šli okolo budovy nedaleko pražské zastávky Svépravice, asi byste si jí ani nevšimli. Modře natřená fasáda, žádné nápadné prvky. Mohla by to být sokolovna, klubovna, úřad. Ale není. Je to Sál království, kam chodí svědkové Jehovovi. V Česku dostali oficiální registraci v září 1993, ale jejich příběh u nás začal mnohem dřív. Za komunismu byli zakázaní. Když vejdete dovnitř, setkáte se s přátelskými lidmi, kteří vás rádi uvítají. Až po čase zjistíte, jak moc ovládá jejich životy přesvědčení, že brzy přijde Armagedon, a jak pevně je drží pravidla zasahující do všeho, co dělají.
„Byla jsem svědkyně Jehovova přes čtyřicet let,“ vypráví Marika, která společenství opustila před několika lety. Pro Refresher vyprávěla, jak vypadal její život v uzavřené komunitě. „Narodila jsem se do toho. Moje rodina patřila k pátému pokolení v této společnosti. Celé moje dětství provázela jedna velmi silná emoce, neustálý strach.“
Dětství mezi svědky Jehovovými
Už na základní škole věděla, že je jiná než ostatní děti. Neslavila Vánoce, neslavila narozeniny. V osmdesátých letech, když ostatní děti chodily do pionýra, Marika zůstávala stranou. V době komunistického režimu to znamenalo nejen konflikty se spolužáky, ale i s učiteli a pionýrskými vedoucími.
„Už od těch prvních let školní docházky jsem byla outsiderem. Celé to moje dětství provázela jedna velmi silná emoce a to byl vlastně neustále strach. Jednak to byl strach z toho komunistického režimu, ale zároveň to byl velmi intenzivní strach z toho okolního světa obecně, protože jsem byla neustále vyučována v tom, že je špatný, že je pod vlivem ďábla.“
Svědkové Jehovovi vznikli na konci 19. století v USA z biblického hnutí kolem Charlese Taze Russella; název používají od roku 1931. Staví na doslovném výkladu Bible, víře v blízký příchod Božího království a výrazném vymezení vůči jiným církvím. V českých zemích se „badatelé Bible“ objevují už před první světovou válkou; po roce 1939 následovaly zákazy a represálie, za komunismu pak procesy v letech 1952–55 a tresty za odmítání vojenské služby. Ilegální struktury přesto přežily; k legalizaci došlo až roku 1993, což vyvolalo i vnitřní spory o praxi a učení.
Svědkové Jehovovi žijí s přesvědčením, že od roku 1914 probíhají „poslední dny“ a že brzy nastane Armagedon, závěrečná bitva, po níž bude Zemi vládnout jen 144 tisíc vyvolených spolu s Kristem. Všichni ostatní, kteří neuctívají Jehovu, budou zničeni. Tato doktrína vytváří v dětech permanentní úzkost.
„Ta emoce toho strachu, těch neustálých úzkostí byla vlastně neustále přítomná. Satan bude mít radost a Bůh se bude na mě zlobit. Vlastně obecně jsou děti v tomhle duchu neustále vedeny, že se mají snažit, aby nezklamaly Boha.“
Vzpomíná si, jak jí na začátku devadesátých let, navzdory výborným studijním výsledkům, rodiče nedovolili jít na vysokou školu. „Já jsem to v tu dobu přijala, jako že to teda je v pořádku.“ Teprve později jí došlo, proč společenství vyšší vzdělání tak silně nedoporučuje.
Neviditelný tlak ke stále větším obětem
Zdeněk Vojtíšek, religionista zabývající se dlouhodobě novými náboženskými hnutími, poukazuje na to, že svědkové pracují s emocemi svých členů velmi precizně. Společenství u nich buduje především strach, vinu a pocit, že nikdy nejsou dost dobří.
„Není to tak, že by vám shora nařídili, prostě jsi dobrý, když uděláš tolik a tolik,“ vysvětluje Marika, jak funguje tlak uvnitř komunity. Nikdo přesně neřekne, co stačí, ale atmosféra neustále tlačí členy k větší aktivitě. „Člověk zcela přirozeně přijme tenhle vzorec, že vlastně já jsem tady takový malý hříšný člověk. Bůh je láska, ještěže tady je tahle skvělá organizace, která se o nás tak výborně stará, a proto já chci prostě pro to dělat víc.“
Celé společenství je řízené z jednoho centra v americkém Warwicku. Takzvaný vedoucí sbor určuje výklad Bible i pravidla každodenního života. Česká odbočka, stejně jako ostatní po světě, se řídí stejnými pokyny a používá jednotné tiskoviny. Časopisy Strážná věž a Probuďte se! nejsou jen prostředkem šíření víry, ale také součástí bohoslužeb, při nichž se z nich společně čte a vyučuje. Každý týden mají členové přesně stanovený program. V neděli se koná přednáška a studium Strážné věže, jeden večer v týdnu je vyhrazen sborovému studiu Bible, škole teokratické služby a služebnímu shromáždění. K tomu se přidávají hodiny evangelizace, kdy svědkové obcházejí domácnosti s tiskovinami, a také osobní studium náboženské literatury.
„Je to neustálý boj v rodině o to, jak nějak zvládnout rozdělit ten čas, dát přednost dětem, jejich potřebám, současně se živit, ale zároveň dávat ze sebe to nejlepší, aby člověk podporoval tu komunitu.“
Marika dlouhá léta pracovala jen na částečný úvazek, aby mohla věnovat víc času společenství. „Já jsem si vybrala, že teda dám víc času na oltář té služby, myslím si, Bohu, náboženské společnosti,“ říká dnes s odstupem.
Vysoká škola jako místo nebezpečného kritického myšlení
Kromě časového tlaku funguje ve společenství i snaha izolovat členy od vnějšího světa. Svědkové budují pevnou hranici mezi sebou a ostatními. Vnější svět je zkažený, ovládaný satanem, plný pokušení. Uvnitř společenství je člověk v bezpečí.
Vysokoškolské studium patří k věcem, před nimiž společenství varovalo a stále varuje. Marika vzpomíná, jak jí rodiče nedovolili studovat, přestože měla výborné výsledky. Tehdy to považovala za správné.
„Vysoká škola je samozřejmě prostředím, kde se člověk trošku osvobodí od rodiny, ale zároveň se tam neskutečným způsobem rozšíří obzor. Člověk se setká najednou s velkým množstvím informací, kde logicky musí dojít ke konfrontaci toho vlastního životního přesvědčení s tím okolním světem. A na vysoké škole se člověk naučí kriticky myslet.“
To je přesně to, čeho se společenství obává. Kritické myšlení. Konfrontace s jinými názory. Možnost zpochybnit to, v co člověk věřil celý život. Svět je podle svědků rozdělen na dvě jasné skupiny. My versus oni. Uvnitř jsou ti vyvolení, které si Bůh vybral. Venku všichni ostatní, kteří žijí pod mocí satana. Tenhle pohled má obrovský vliv na to, s kým se členové stýkají, kam chodí, jak tráví čas. Pokud člověk celý život slyší, že má důvěřovat jen lidem uvnitř společenství, závislost na komunitě roste. Přátelství, vztahy, veškerý sociální život se odehrává uvnitř. Venku nikdo není.
A pak přijde nejtvrdší pravidlo. To, co se stane s tím, kdo odejde. Společenství to nazývá „stranění se“. „Jakmile se oznámí v tom sboru, že někdo už není svědkem Jehovovým, tak v ten okamžik všichni ostatní členové s ním přeruší kontakt. To se týká jak členů rodiny, kteří dál jsou svědky, to se týká všech přátel, všech známých.“
Je to sociální smrt. Kdo celý život neměl kontakty mimo společenství, ocitne se najednou úplně sám. „Druhý den půjdete do obchodu, potkáte někoho ze svých přátel, který by vás ještě den předtím pozdravil, objal a srdečně si s vámi popovídal. Teď se na vás raději nepodívá, otočí hlavu.“
Tohle pravidlo funguje jako jeden z nejsilnějších nástrojů kontroly. Strach ze ztráty všech blízkých lidí drží mnoho členů uvnitř společenství i tehdy, když už v něj nevěří.
Když blízký člověk svěřil sexuální zneužívání
Pro Mariku byl spouštěčem moment, kdy se jí blízký člen rodiny svěřil se sexuálním zneužíváním prožitým v dětství přímo v rámci komunity svědků. „Pro mě to byl v té době obrovský šok, protože jsem vůbec do té doby nepřipouštěla, že by něco takového se tam mohlo uvnitř konat v tomhle super skvělém společenství.“
Začala zkoumat, jak je možné, že k takovým věcem dochází ve společenství hlásajícím se k morálním principům. Zjistila, že problém je systémový. „Dítě si tudíž vlastně neosvojí takový ten úplně přirozený proces toho, kdy si načítá lidi a rozhoduje se, jestli s nimi chce být nebo nechce. Tady prostě je vytvořen vzorec, že uvnitř náboženské společnosti jsou všichni fajn a můžeme jim důvěřovat. Lidé kolem důvěřovat nemůžeme.“
Studovala soudní spisy z různých zemí, četla odbornou literaturu o traumatu, mluvila s oběťmi. Zjistila, že ve společenství často docházelo k situacím, kdy děti trávily čas s dospělými muži z jiných rodin při evangelizaci nebo výletech. Tam docházelo ke zneužívání. Když se oběti svěřily rodičům, ti se obraceli na starší sboru. Ti pak často dostali pokyny z ústředí, aby věc neřešili s policií, protože by to „pošpinilo Boží jméno a pověst sboru“.
Tato problematika se stala součástí sporu se státem. Ministerstvo kultury v září 2024 zaslalo svědkům Jehovovým oficiální výzvu k opuštění nezákonné činnosti, jak informoval iROZHLAS. Mezi pěti vytýkanými body je i obvinění, že společenství brání nezletilým přijmout odpovídající zdravotní péči a že poškozuje sociální vazby lidí a rodin.
Náboženská společnost všechna obvinění kategoricky odmítá. David Kulla, ředitel oddělení komunikace svědků Jehovových, pro iROZHLAS uvedl, že „pro zrušení registrace svědků Jehovových neexistuje žádný právní ani doktrinální důvod. Takový krok by byl diskriminační, nezákonný.“
Téměř tři roky studia vlastního přesvědčení
„Já jsem potřebovala posbírat dostatek dat, protože jsem si říkala, že když odejdu, tak to nesmí být založeno na emocích. Protože pokud by to bylo jenom na těch emocích, tak prostě jsou tam fajn lidi, oni si vzájemně pomáhají, oni opravdu udržují velmi silné, intenzivní vztahy. Takže by bylo možné, že bych toho třeba litovala.“
Téměř tři roky studovala nejen oficiální literaturu svědků, ale i kritické zdroje, soudní spisy týkající se případů zneužívání dětí v různých zemích, analýzy bývalých členů. „Mně postupem času došlo, že velmi mnoho z těch věcí je založeno na velkém klamu. Že se velmi liší ten obraz té společnosti směrem dovnitř, tedy to, jak se prezentuje těm členům, a potom, jaká je směrem navenek, že opravdu navenek je to prostě korporace, která se snaží působit tak, jako že dodržuje zákony, lidská práva a podobně. Přitom směrem dovnitř jsou právě často ta základní práva potlačována.“
Odešla společně s celou rodinou. S manželem se na rozhodnutí shodli, dětem slíbila zachovat jejich soukromí. Ale zaplatila za to vysokou cenu, ztratila kontakt s rodiči. „Moji rodiče se se mnou hezky rozloučili, řekli mi, že mě mají rádi, že jsem dál jejich dcera, ale že abychom se mohli vídat, tak že bych se musela vrátit.“ Od té doby se neviděli.
Deprese a panické ataky po odchodu ze společenství
„Bylo to velmi náročné období. Na několik měsíců jsem upadla do depresí. Ráno jsem musela vždycky tak hodinu až dvě přesvědčovat, abych vůbec vstala z postele. Přešlo to až do intenzivních fyzických bolestí, kde bylo třeba těžké i jenom zvednout ruku.“
Pomohl jí sport. Běhání v přírodě umožňovalo vypouštět nahromaděné emoce. Vyhledala také psychoterapeutickou pomoc. „Měla jsem štěstí, že jsem našla terapeuta, ale je vždycky strašně těžké vůbec tomu vysvětlit, co člověk prožívá. Protože ty symptomy se podobají posttraumatické stresové poruše.“
Postupně se začala vzdělávat. Absolvovala kurzy neurolingvistického programování, komplexní krizové intervence. A přihlásila se na vysokou školu sociální práce, jež jí kdysi zakázali vystudovat. Vzdělávání jí pomohlo pochopit mechanismy manipulace, jimž byla vystavena, a získat nástroje k vlastnímu uzdravení.
S několika dalšími bývalými členy založila spolek Fénix RTR, kde zkratka RTR znamená Religious Trauma Recovery, zotavení z náboženského traumatu. „Nechceme jim brát víru, nechceme jejich víru nějak měnit, nebo je tahat do nějakých jiných náboženských nebo podobných skupin, ale spíš jim být oporou při té nejtěžší fázi, pomoct jim, aby sebrali svojí vlastní sílu, objevili ty zdroje, které v sobě mají.“
Podle odhadů každoročně opouští společenství svědků Jehovových v Česku 800 až 1000 lidí. Většina z nich se nevrací k žádné formě organizovaného náboženství. Podle posledního sčítání lidu z roku 2021 se ke svědkům Jehovovým hlásí 13 298 lidí, společenství samo hovoří o 30 000 členech a sympatizantech.
„Na druhou stranu netuším, jaký by byl můj život, když bych vyrostla v něčem jiném. To, kým jsem, tak jsem do velké míry tím, jak mě to tvarovalo. Že to bylo velmi tvrdé dětství, mi možná dodalo i na těch vlastnostech, jako byla ta síla a odvaha odejít. Takže ono asi nemá moc smysl se příliš utápět v nějakém smutku, ale fakt prostě jít dál.“
Ministerstvo kultury zatím nezahájilo správní řízení o zrušení registrace svědků Jehovových, ačkoli společenství ve stanovené tříměsíční lhůtě nezjednalo nápravu. Zákon přitom resortu na zahájení řízení nestanovuje žádnou časovou lhůtu. Podle mluvčí ministerstva kultury Jany Malíkové resort „pečlivě hodnotí dokumenty obdržené od členů NSSJ a důkladně zjišťuje stav, o němž nebudou důvodné pochybnosti.“
Pokud by k odnětí registrace došlo, šlo by o historicky první případ v České republice. Podobnou cestou však už prošli svědkové Jehovovi v Norsku, kde v roce 2022 ztratili církevní registraci právě kvůli praxi odloučení bývalých členů od rodin a přátel. Soudní spory o navrácení registrace tam pokračují dodnes.
Zdroje:
