Nejsledovanější případ 21. st.: Bohumil Kulínský zneužíval 20 let mladé sboristky, skončil tragicky

Letos v září uplyne sedm let od chvíle, kdy česká kulturní scéna přišla o jednu ze svých nejkontroverznějších postav. Bohumil Kulínský, dlouholetý sbormistr Bambini di Praga, zemřel 15. září 2018 ve svém pražském bytě za okolností, které dodnes vyvolávají otázky. Jeho život by mohl posloužit jako námět pro dramatický film – talent, úspěch, moc a pád.

Hudební prostředí mu bylo dáno do vínku. Narodil se 5. května 1959 v Praze hudebníkům Blance a Bohumilu Kulínským. Když v roce 1973 jeho rodiče založili dětský pěvecký sbor Bambini di Praga, mladý Bohumil už projevoval mimořádné nadání. V šestnácti letech převzal vedení přípravného sboru Bimbi di Praga a o pouhé dva roky později stanul v čele hlavního tělesa.

Vystudoval dirigování na Pražské konzervatoři a na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Jeho dirigentská kariéra nabrala rychlý spád – stal se stálým dirigentem Komorní filharmonie Pardubice, spolupracoval se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK a v letech 1997-2002 působil jako šéfdirigent Orchestru opery Národního divadla. Od roku 1995 pravidelně hostoval u Tokyo Philharmonic Orchestra a od roku 1997 také u Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu.

V roce 1990 rozšířil své aktivity založením soukromé školy sborového zpěvu při Bambini di Praga, čímž ještě posílil svůj vliv v hudebním světě.

Za úspěšnou fasádou sbormistra se skrývaly překvapivé skutečnosti. Kulínský vytvořil ve svém sboru specifickou atmosféru, v níž byl jeho vliv téměř absolutní. Jitka Škápíková, která s ním později spolupracovala na knize, to viděla zblízka.

„To pro ně nebyl nějaký strejda z parku, to byl bůh Bohumil Kulínský. Pan dirigent, pan sbormistr, pan showman, jejich šéf. Jejich boss, který se prostě poslouchal, a tečka,“ popisuje Škápíková postavení, jaké měl u svých svěřenkyň.

V takovém prostředí se snadno stírají hranice. Pro dospívající dívky může být těžké rozlišit, kde končí legitimní autorita a kde začíná něco jiného. „Přesně tak, odlišit pro 12-13letou holku, zda má stejně poslouchat odborné instrukce o zpěvu nebo třeba to, že má jít do sauny, protože to řekl ON, to je hrozně těžký…“ vysvětluje Škápíková.

Zajímavé je, že sám Kulínský možná ani nevnímal, že by něco dělal špatně. „Jsem naprosto přesvědčená o tom, že si Bohumil neuvědomoval, že překračuje hranice. Byla to po všech stránkách výjimečná osobnost, která si byla své výjimečnosti vědoma, a okolí ji v tom vědomí podporovalo a utvrzovalo,“ míní Škápíková.

Kulínského osobní život naznačoval jisté vzorce. Jeho první manželka Margita byla bývalou členkou sboru, vztah s ní měl od začátku 80. let. Po rozvodu si v roce 1998 vzal Lindu Vágnerovou, další bývalou sboristku, s níž měl vztah od jejích šestnácti let. I toto manželství skončilo rozvodem v roce 2006, v době jeho trestního stíhání. Linda se poté provdala za zpěváka Michala Hrůzu.

Kromě problematických vztahů se u Kulínského projevovaly i problémy s návykovými látkami. Během vazby v roce 2005 byly v jeho moči nalezeny stopy pervitinu. „Bohoušek si občas něco dal. Nejen v posledních letech, ale i dříve,“ potvrdil později jeden z jeho přátel.

Navzdory svým stinným stránkám byl Kulínský bezesporu vynikajícím hudebníkem a organizátorem. Pod jeho vedením dosáhl sbor Bambini di Praga mezinárodního věhlasu a stal se významným reprezentantem české kultury v zahraničí. „Byl to výborný muzikant i manažer, to možná ještě lepší. Protože dovedl svou práci prodat,“ uznává i Škápíková.

Zatčení 25. listopadu 2004 nebylo tak nečekané, jak by se mohlo zdát. „Myslím, že už to tušil, protože už od konce prázdnin začaly chodit sboristkám obsílky na policii. I nám přišla. Takže to se vědělo, ale jak moc byl připravený na to, že si pro něho přijdou, to nevím,“ vzpomíná Škápíková.

Policie Kulínského obvinila ze 49 případů pohlavního zneužívání a ohrožování mravní výchovy mládeže, k nimž mělo docházet v letech 1984 až 2004. Ve vazbě strávil sedm měsíců, od zatčení do 1. července 2005.

Případ vyvolal velkou mediální pozornost. Veřejnost se rozdělila na ty, kteří věřili v Kulínského nevinu, a ty, kteří ho okamžitě odsoudili. Faktem zůstává, že po tak dlouhou dobu – dvě dekády – žádná z dívek nepromluvila. Proč?

„U těch holek totiž může nastoupit moment studu a říkají si: ‚Já jsem byla taková kráva, že jsem mu na to skočila… Já hlupačka, zavčas jsem nepoznala, že si toho člověka nesmím pustit blíž. Udělala jsem kravinu. To přece nemohu nikomu říct, stydím se sama před sebou,‘“ nabízí Škápíková možné vysvětlení.

Je také třeba zdůraznit, že podle výpovědí Kulínský nikdy nepoužíval fyzické násilí. „Fyzickým násilím rozhodně nikoho nenutil. Ale co psychologická manipulace, která může být ještě mnohem ďábelštější?!“ ptá se Škápíková.

Soudní proces se táhl několik let a procházel různými peripetiemi. V případě dvou dívek byl Kulínský dvakrát osvobozen Krajským soudem v Hradci Králové (v srpnu 2006 a květnu 2007), ale Vrchní soud v Praze oba rozsudky zrušil. Zbývající případy nebyly kvůli průtahům a rozdělení kauzy projednány. Nakonec byly všechny sloučeny do jednoho hlavního líčení, které začalo v říjnu 2007.

V březnu 2008, ještě před konečným rozsudkem, vydal Kulínský knihu „Volný pád“ (spoluautorka Jitka Škápíková), v níž se zabývá i svým stíháním a zveřejňuje dopisy, které psal z vazby.

V dubnu 2008 padl rozsudek – soud ho uznal vinným z pohlavního zneužívání 23 dívek a útisku 19 dalších. Dostal tříletý podmíněný trest a desetiletý zákaz pedagogické činnosti s dětmi. S tímto verdiktem však nebyla spokojena ani obžaloba, ani obhajoba, a obě strany se odvolaly.

Odvolací soud v lednu 2009 trest zpřísnil na 5,5 roku nepodmíněně. Soudce Karel Vrzáň tehdy odmítl argument, že by Kulínského zásluhy měly hrát roli při posuzování jeho činů. „Není možné souhlasit s tím, že zásluhy ve společenském přínosu pro českou společnost snižují nebezpečnost činu,“ prohlásil.

Státní zástupkyně Renata Brabencová považovala trest za odpovídající: „Trest určitě lépe vystihuje stupeň společenské nebezpečnosti a odpovídá spíše tomu, co jsme navrhovali v písemném odvolání.“

Kulínského obhájce Tomáš Sokol komentoval verdikt pragmaticky: „S ohledem na to, jak vypadala obžaloba na začátku, nemůže být tento výsledek překvapením. To bych nebyl profesionál. Samozřejmě není potěšující, ale na druhé straně je zřejmé, že to také mohlo dopadnout i hůř.“

Do vězení Kulínský nastoupil 6. dubna 2009. Po odpykání poloviny trestu byl v červnu 2011 podmíněně propuštěn na svobodu. Krátce poté ukončil sbor Bambini di Praga, vedený od roku 2005 jeho matkou Blankou, svou činnost. Oficiální důvody nebyly zveřejněny, ale spekulovalo se o problémech s náborem nových členů – přímém důsledku Kulínského kauzy.

Po návratu z vězení měl Kulínský problém najít práci ve svém oboru. Vystřídal několik zaměstnání – pracoval jako druhý sbormistr Pražského filharmonického sboru, archivář partitur v Pražské komorní filharmonii, asistent kamery a nakonec jako řidič taxislužby.

Podle Škápíkové udržoval i po propuštění kontakt s některými bývalými sboristkami: „Rozhodně s některými bývalými členkami sboru byl ve styku i pak.“

Jeho život skončil za nejasných okolností. Dne 15. září 2018 byl nalezen mrtvý ve svém bytě v centru Prahy. Den předtím odešel na vlastní žádost z nemocnice, přestože lékaři s tím nesouhlasili. Podepsal reverz – převzetí odpovědnosti za případné následky. Příčinou smrti bylo selhání ledvin, bylo mu 59 let.

Zdroje: www.blesk.cz, cesky.radio.cz, cs.wikipedia.org