Článek
Michal Dočolomanský se narodil 25. března 1942 v Niedzici. Tato vesnice se v době jeho narození nacházela na území, které bylo součástí Slovenska v rámci první Slovenské republiky (1939-1945). Po druhé světové válce toto území připadlo Polsku, kde se vesnice Niedzica nachází dodnes. Divadelní tradici založil v rodině otec Rudolf, učitel, který vedl amatérské divadlo. Když bylo Michalovi dvanáct let, jeho otec zemřel a rodinná situace se zkomplikovala. Pocházel z početné rodiny, kde život nebyl jednoduchý a jak sám herec vzpomínal, všichni museli pomáhat.
Vyučil se automechanikem, což se zdálo být daleko od divadelního světa. Cestu k profesionálnímu herectví mu otevřel herecký kurz na bratislavské VŠMU (Vysoká škola múzických umění), přístupný i pro uchazeče bez maturity. Jeho talent nezůstal nepovšimnut a brzy získal angažmá ve Slovenském národním divadle, kde působil od roku 1964 až do konce života.
Divadelní a filmová kariéra Michala Dočolomanského
Na divadelních prknech ztvárnil mnoho nezapomenutelných postav, od Cida po Sluhu dvou pánů. Na Slovensku ho nejvíce proslavila role Jánošíka v muzikálu Na skle maľované, který od roku 1974 dlouhá léta plnil hlediště SND a zajistil mu postavení skutečné divadelní hvězdy.
V roce 1976, kdy získal nabídku na dvojroli v komedii Adéla ještě nevečeřela, byl už etablovanou hvězdou slovenského divadla. Režisér Oldřich Lipský původně zamýšlel obsadit Roberta Redforda, symbol mužské elegance, ale kvůli jeho plnému diáři a nákladnému honoráři musel hledat náhradu. Jiří Kodet prošel kamerovými zkouškami, ale nepadly mu kostýmy, které už byly na Barrandově připraveny pro roli. V úvahu přicházel také Ladislav Štaidl nebo Jaromír Hanzlík. Lipský nakonec našel v Dočolomanském ideálního herce, který byl typově podobný Redfordovi a měl i odpovídající postavu.
Film Adéla ještě nevečeřela mu přinesl slávu, která překročila hranice Československa a přetrvala rozpad federace. V Česku se kromě Nicka Cartera zapsal do povědomí diváků také jako hrabě Felix Teleke z Tölökö v Tajemství hradu v Karpatech (1981). Přestože výborně mluvil česky, v obou rolích ho diváci slyšeli s hlasy jiných herců. Nicka Cartera namluvil František Němec a hraběte Telekeho Ladislav Županič.
Utajovaná stránka charismatického idolu
Charismatický Dočolomanský s mužným půvabem přitahoval pozornost mnoha žen. Jeho filmové postavy často představovaly neohrožené hrdiny nebo elegantní milovníky. Za touto veřejnou tváří se však skrývalo hluboké tajemství – ve skutečnosti dával přednost mužské společnosti. V době, kdy společnost nebyla k homosexualitě otevřená, pečlivě ukrýval svou skutečnou orientaci.
Po studiích se oženil se spolužačkou Martou z VŠMU, která studovala dramaturgii, a vychovávali spolu dvě děti - syna Michala a dceru Martu. Jejich manželství navenek působilo jako idylické rodinné soužití. Manželka Marta, kterou někteří popisovali jako ženu se „svatozáří“, stála při něm i v těžkých chvílích. Na otázky o manželově orientaci odpovídala jednoduše: „Mám ho pořád ráda. Vždyť máme spolu syna a dceru.“
Vrtačka odhalila Dočolomanského orientaci
Po dvaceti letech manželství přišel zlomový okamžik. Pečlivě střežené soukromí Michala Dočolomanského odhalila náhoda. Jeho kolega Olda Hlaváček si potřeboval půjčit vrtačku a zavolal Michalovi, který byl zrovna v divadle na představení. Domluvili se, že si pro ni Hlaváček zajde k němu domů, než Dočolomanský dohraje. Když zazvonil, otevřel mu „velmi populární zpěvák, o kterém se vědělo, že je jinak orientovaný“. Na Hlaváčkův překvapený dotaz, co tam dělá, dostal odpověď, že čeká na Míšu s večeří. Marta v té chvíli doma nebyla.
Toto nečekané odhalení Dočolomanského hluboce zasáhlo. Na nějakou dobu se stáhl z veřejnosti a izoloval se v bratislavském hotelu Devín a s nikým nechtěl mluvit. Hlaváček později ve své knize s autobiografickými prvky, kterou vydal až po smrti svého kamaráda a kolegy, vzpomínal: „Dokonce se říkalo, že si chtěl vzít život.“ Popisoval také bolestné setkání s přítelem: „Nevím, co se stalo, ale zřejmě u Míši nastal určitý zlom a vpadnul do toho, ani nevěděl jak. Říkám to proto, protože kvůli tomu měl jednou položenou hlavu na mém rameni a plakali jsme oba nad jeho neštěstím, že se mu přestaly líbit ženy.“
Dočolomanský svou orientaci vnímal jako problém natolik závažný, že vyhledal odbornou pomoc specializovaných lékařů. V době, kdy homosexualita byla společensky nepřijatelná, se pochopitelně obával, že by odhalení mohlo zničit jeho slibnou kariéru. Nakonec se však odhodlal ukončit své dvacetileté manželství s Martou. O důvodech rozchodu ani jeden z páru veřejně nemluvil, vše bylo zahaleno tajemstvím, což jen přiživovalo spekulace.
Poslední hercova léta a nemoc
V posledních letech života našel Michal Dočolomanský oporu v Alexandru „Šaňo“ Godovi, televizním technikovi. V roce 2004 u něj propukla rakovina plic, k níž nepochybně přispělo jeho dlouholeté kouření, které začalo už v raném věku. Kvůli zhoršujícímu se zdraví se postupně stahoval z veřejného života a podstupoval chemoterapie. O své nemoci se však rodině nesvěřil - syn Michal se o otcově diagnóze dozvěděl až z médií, když mu zavolala matka, která o tom četla v novinách.
I během nemoci udržoval s dětmi kontakt, i když méně častý. Na chatu ve Studience za otcem syn občas jezdil, ale jak sám podotkl, otec potřeboval klid.
Dočolomanského majetek
V médiích se po hercově smrti objevily informace o tom, že Dočolomanský vydědil své děti. Syn Michal však tyto zprávy veřejně vyvrátil. Podle jeho vyjádření se s otcem už dříve dohodli na majetkovém vyrovnání. „Otec bol ku mne vždy čestný a férový. Naše dohody vždy platili,“ uvedl později Michal Dočolomanský mladší. Společně navštívili právníka a podepsali dokumenty týkající se majetkového vyrovnání. Syn dokonce přiznal, že od otce dostal lukrativní nemovitost a finanční obnos.
Slavná chata ve Studience byla v posledních měsících hercova života darovací smlouvou převedena na osobu mimo rodinu, což však podle syna Michala bylo součástí jejich předchozí dohody. I po převodu majetku se syn s otcem na chatě nadále setkával.
Michal Dočolomanský zemřel 26. srpna 2008 v bratislavské nemocnici ve věku šestašedesáti let. Dodnes zůstávají jeho filmové role nesmrtelné - fanoušci stále citují hlášky detektiva Nicka Cartera a hraběte Telekeho, zatímco nové generace diváků objevují talent herce, jehož výkony patří ke zlatému fondu československé kinematografie.
