47 let od pohádky Princ a Večernice: Jak vypadá a co dělá princ Velen, který odmítá jít do důchodu

Když se v televizi objeví Princ a Večernice, mnoho diváků přesně ví, co bude následovat. Král, který si povzdechne nad leností svého syna, tajemná dívka z hvězdného nebe, tři kouzelní švagři a samozřejmě princ Velen, který během jediné noci provdá své tři sestry a tím si zadělá na potíže.

Pohádku natočil v roce 1978 režisér Václav Vorlíček, premiéru měla 1. října 1979. Scénář Jiřího Brdečky vycházel z motivů pohádky Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Natáčelo se na zámku Ploskovice, na Hrádku u Nechanic, na zřícenině hradu Krakovec, v Adršpašských skalách, v okolí Mostu i v Českém ráji. Úvodní píseň s textem Pavla Kopty a hudbou Svatopluka Havelky nazpíval Ondřej Havelka, kostýmy navrhl Theodor Pištěk.

Děj je jednoduchý, ale stále dobře funguje. Král svěří péči o království princi Velenovi. Ten se během noci seznámí s Večernicí a provdá sestry Helenku, Elenku a Lenku za Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka. Když se král vrátí a dozví se, co se stalo, rozzlobí se a Velen se vydá do světa, aby sestry a svou lásku našel. Na cestě potká čaroděje Mrakomora, pána všeho nečasu, a projde řadou zkoušek, v nichž se rozmazlený princ mění v dospělého muže, který ví, co chce a za čím jde.

Velkou část kouzla dělá výběr hereckého obsazení. Krále hraje Vladimír Menšík, Mrakomora Radoslav Brzobohatý, Večernici Libuše Šafránková. Princem Velenem se stal Juraj Ďurdiak, tehdy ještě málo známý slovenský herec. V české verzi ho nadaboval Petr Svojtka a právě spojení výrazné tváře a typického hlasu se mnoha divákům zapsalo do paměti na celý život.

Juraj Ďurdiak se narodil v roce 1952 v Bratislavě. Vystudoval herectví na VŠMU a také operní zpěv na bratislavské konzervatoři. Po škole nastoupil do trnavského Divadla pro děti a mládež. Soubor tehdy tvořil jeden ročník absolventů VŠMU doplněný o starší kolegy a šlo o období, kdy divadlo dosahovalo výrazných úspěchů. Původně přitom Ďurdiak mířil do činohry na bratislavskou Novou scénu.

Ještě před Princem a Večernicí se objevil v několika zahraničních projektech. Hrál v maďarském filmu Dlouhé čekání, následovaly další maďarské a německé tituly, včetně televizního filmu Julie odvedle. Pro české publikum se však stal „známým neznámým“ až ve chvíli, kdy oblékl kostým prince Velena.

K roli se nedostal přímočarou cestou. Podle vlastních vzpomínek se pražského konkurzu nejprve nechtěl zúčastnit, protože měl za sebou několik neúspěšných castingů a neviděl důvod si přidělávat další zklamání. Režisér Václav Vorlíček ovšem hledal tvář, která nebude spojená s jinými filmovými rolemi, a nakonec se za hercem vypravil až do Bratislavy. Juraj Ďurdiak to později řekl: „Už cestou na schůzku jsem se styděl. Ale dopadlo to dobře.“

Když dnes běží Princ a Večernice v televizi, jednotlivé scény vypadají, jako by na nich nebylo nic komplikovaného. Při natáčení ale herci i štáb často naráželi na velmi nepohodlné podmínky. V době vzniku se nepoužívaly digitální triky, takže většinu scén bylo nutné odehrát přímo na vlastní kůži. Juraj Ďurdiak a Radoslav Brzobohatý, představitel Mrakomora, se museli učit šerm, aby závěrečný souboj vypadal věrohodně. Choreografii nacvičovali každý zvlášť a až při ostrém natáčení se ukázalo, že Ďurdiak je levák. Instruktor s tím původně nepočítal, takže bylo nutné rychle upravit pohyb i postavení, aby před kamerou vše dobře fungovalo .

Své si užily i kostymérky. Theodor Pištěk navrhl pro Večernici i další postavy výpravné kostýmy, které nebyly jednoduché na výrobu ani na nošení. U šatů pro Večernici byla obtížná například drátěná výztuha límců, která se lámala a komplikovala práci. Zároveň bylo nutné hlídat, aby se honosné oděvy při natáčení nepoškodily. Proto se úvodní scéna, v níž se princ Velen se sestrami koupe v rybníku, točila až na samý závěr. Kostýmy byly drahé, náhradní verze neexistovaly a nikdo si nemohl dovolit, aby je zničil opakovaný pád do vody. Herci tak měli jedinou šanci. Jak vzpomínala Ivana Andrlová, která hrála jednu z princezen, bylo dopředu jasné, že se musí vše zvládnout na poprvé, a naštěstí se to podařilo. Dno rybníka bylo zanesené bahnem a jakmile do něj herci vstoupili, začali se bořit a voda nepříjemně zapáchala. Zápachu se podle vzpomínek dlouho nemohli zbavit, takže samotné natáčení bylo výrazně méně příjemné, než jak působí výsledná scéna na obrazovce.

Natáčení komplikovaly i zdravotní potíže Vladimíra Menšíka. Během práce trpěl silnými astmatickými záchvaty. Štáb proto dělal časté přestávky, aby si herec mohl aplikovat injekci. Únava, kterou je v některých záběrech cítit, má tedy i velmi praktické vysvětlení.

Exteriéry se vybíraly tak, aby podporovaly atmosféru příběhu. Mrakomorův hrad byl zasazen na zříceninu Krakovec, další záběry vznikaly v Adršpašských skalách, v okolí Mostu nebo na Kopicově statku v Českém ráji. Tvůrci si hráli i s drobnými detaily. V hostinci „U zemské koule“ má vývěsní štít kresbu Slunce, Měsíce a větru, což je nenápadná nápověda, že za zkouškami, jimiž Velen prochází, stojí jeho budoucí švagři.

Po úspěchu pohádky se Juraj Ďurdiak v československém prostoru objevoval v dalších filmech a televizních projektech, ale těžiště jeho práce se postupně přesunulo na jeviště. V roce 1983 nastoupil do Poetického souboru bratislavské Nové scény a právě s tímto divadlem je spojena velká část jeho kariéry. Později se stal i uměleckým šéfem a na Nové scéně dodnes hraje v muzikálových a operetních titulech. Kromě činohry se věnoval také opeře. Působil v Komorní opeře při Slovenské filharmonii a spolupracoval s Komorní operou Slovenského národního divadla. Divadelní práce mu umožnila využít jak herecké vzdělání, tak zkušenosti z operního zpěvu.

Do českého filmu se připomněl menší, ale výraznou rolí v romantické komedii Román pro ženy, kde hraje německého partnera postavy Simony Stašové. Objevoval se i v zahraničních projektech, například v německých a maďarských produkcích, takže se v jistém období pohyboval mezi několika prostředími najednou.

V devadesátých letech se rozhodl zkusit také podnikání. V centru Bratislavy otevřel kavárnu U anjelov, na kterou dodnes vzpomíná jako na místo se silnou atmosférou. Scházeli se tam herci, muzikanti, novináři i „obyčejní“ hosté a kavárna postupně získala pověst podniku, kde se dá mluvit, pracovat i jen sedět a dívat se kolem. Do kavárny mu hosté nosili andělské figurky z cest i z domova a sbírka se postupně rozrostla na více než tisíc kusů. Anděly si ponechal i po uzavření podniku. Dnes je má doma, část z nich čeká v krabicích na další umístění. Vzpomíná třeba na malé děvče, které za ním přijelo s maminkou z větší dálky jen proto, aby mu osobně předalo vlastnoručně nakresleného anděla. Takový dar se, jak říká, jednoduše nevyhazuje.

V rozhovorech připouští, že podnikání je velká zátěž. Jakmile se rozjede, není snadné ho ukončit, a to ani právně, ani z lidského hlediska. V době, kdy měl kolem sebe zhruba sto padesát zaměstnanců, vnímal odpovědnost za jejich životní situace velmi silně.

Juraj Ďurdiak dnes mluví o herectví s nadhledem člověka, který si vyzkoušel různé role na scéně i mimo ni. Sám profesi popisuje jako zvláštní kombinaci euforie a pochybností. „Herectvo je zmes sebavedomia a pocitu menejcennosti, túžby po sláve, neurózy zo slávy, že nechcete, aby vás ľudia obťažovali, a keď to nerobia, tak vás sakramentsky mrzí, že nie ste dostatočne slávny,“ říká.

Na jiném místě dodává, že herectví je povolání, které člověk jen málokdy opouští dobrovolně. „Je to také špeciálne povolanie. Len výnimočne sa stane, že niekto herectvo a pôsobenie na javisku dobrovoľne opustí. Znie to banálne a je to klišé, no naozaj je to ako droga.“ Neustálé hledání nové „pravdivosti“ postavy a snaha být příště lepší ho podle jeho slov ženou dál.

Otevřeně mluví i o tom, jaký význam má pro herce popularita. „Samozrejme. My herci sme závislí od popularity. Je to síce hrozné, ale je to tak,“ přiznává. Přidává i drobný detail, že když se za ním dva týdny nikdo na ulici neotočí, mrzí ho to, a když se naopak lidé otáčejí příliš, začne mu to lézt na nervy. Popularitu vnímá jako něco, s čím se musí naučit žít, ale zároveň ji potřebuje, aby ho producenti oslovovali k dalším rolím.

Podle jeho slov navíc žijeme dobu, kdy je známost tváře klíčová pro obsazení. Televize se řídí sledovaností a počet projektů, v nichž se herec objeví, nemusí vždy odpovídat kvalitě jeho výkonu. „Jednoducho, kto je slávny, ten veľa hrá,“ shrnuje.

Dnes, téměř o půl století později, Juraj Ďurdiak stále pracuje. Hraje na Nové scéně, učí šanson na konzervatoři a má za sebou výrazné televizní role. V seriálu Nemocnica ztvárnil profesora Srnčíka, muže s Alzheimerovou chorobou. Na postavu se připravoval pečlivě. Sledoval dokumenty, četl odborné texty a radil se s psychiatry a psychology, kteří mu popisovali, jak nemoc působí navenek. Zdůrazňovali mu, že pacient nemá žádné viditelné tělesné projevy, žádný třes nebo tik, jen se v určité chvíli neorientuje v čase a prostoru a nepoznává blízké lidi. Přenést takový stav na obrazovku považuje za náročné a pokud diváci vnímají jeho výkon jako přesvědčivý, bere to jako potvrzení, že se mu podařilo najít správnou polohu.

V dalším seriálu Ranč hraje kněze, který není jednoznačně kladnou postavou. Duchovní, s nimiž se v běžném životě setkává, mu posloužili jako východisko, ale výsledná role je spíše nevrlá a komplikovaná. Právě takové typy postav ho podle vlastních slov baví, protože dávají prostor hledat drobné nuance.

Velkou roli v jeho životě hraje domov a zahrada. Žije v domě, který si upravil podle svých představ. Zahradu navrhl tak, aby nevyžadovala neustálou péči, ale zároveň mu dělala radost. „Milujem to. Záhradka síce nie je veľká, ale páči sa mi. Vymyslel som si ju tak, že sa o ňu nemusím veľa starať. Len ju strihám a občas vyčistím. Som v nej doma,“ popisuje.

Domov vnímá jako základní jistotu. „Domov považujem za najdôležitejšiu vec v živote. Keď má človek domov, tak môže uvažovať o vzťahoch aj o práci a o všetkom ostatnom,“ říká. Dodává, že většina lidí domů přichází, zatímco on odchází z domova za prací nebo za zábavou a vrací se do prostředí, které si vysnil. Andělé z někdejší kavárny U anjelov jsou součástí tohoto světa, i když jsou nyní uložené v krabicích. Vzpomínky na období podnikání, na hosty, kteří přinášeli své dárky, i na atmosféru místa pro něj tím nezmizely.

Volný čas tráví, pokud to práce dovolí, s knihami. Sám sebe označuje za knihomola, který dokáže strávit u čtení celé hodiny. Dnes mu sice často vstupují do hry scénáře a texty, které se musí naučit, ale chuť otevírat nové příběhy a témata mu zůstává. K otázce odchodu do důchodu přistupuje s lehkým humorem. „Samozrejme, že nie. Herec ide do dôchodku až vtedy, keď si nič nepamätá a mne našťastie ešte pamäť slúži. Takže dôchodok u mňa zatiaľ nehrozí,“ říká.

Juraj Ďurdiak dnes patří k hercům, kteří mají za sebou desítky rolí v divadle, televizi i filmu. Přesto se k němu veřejnost často vrací právě jako k princi Velenovi. Sám říká, že ho tato postava provází celý profesní život. Není to pro něj stigma, ale připomínka jedné etapy, kdy stál na place vedle lidí, kterých si vážil.

Na natáčení Princ a Večernice vzpomíná s velkou úctou k tehdejším kolegům. „Čo si však určite nesiem so sebou celý profesionálny život, je nesmierna pokora a úcta voči spolutvorcom ako Menšík, Filipovský, Lohniský, Vorlíček, Pištěk. Uvedomil som si, že aj s nákladom schopností a slávy sa dá normálne komunikovať a pracovať. Snažím sa o to celý život,“ říká.

Pohádka, která vznikla před sedmačtyřiceti lety, tak pro něj není jen jedním z mnoha titulů ve filmografii. Je součástí toho, jak o sobě přemýšlí jako o herci i jako o člověku. Stejně jako pro diváky, kteří se k příběhu o princi Velenovi a Večernici vracejí každé Vánoce, je i pro něj jedním z míst, kde se protíná minulost s přítomností.

Zdroje: cs.wikipedia.org, csfd.cz, csfd.cz, super.cz, sme.sk, zenskyweb.sk, zena.pluska.sk