Článek
Když přijedete do jihoindického Saundatti, uvidíte je stát na místním tržišti. Přicházejí každé úterý a pátek, ve dnech zasvěcených bohyni Yellammě, aby v rámci starobylého rituálu prosily poutníky o almužnu. S posvátnými nádobami na hlavách zpívají náboženské písně a pro věřící je povinností jim přispět, protože devadásí v tyto dny zosobňují samotnou bohyni. Tento rituál pro ně dnes představuje jednu z mála možností, jak si v chudobě obstarat peníze na přežití. Ve zbývající dny žijí v domech v okolí chrámu. Jsou to devadásí, ženy provdané za boha. Jejich dcery zdědily stejný osud, jejich matky ho zdědily po svých matkách, a tento koloběh se opakuje tak dlouho, že se zdá být nekonečný.
Spisovatel William Dalrymple přijel do Saundatti jako reportér amerického časopisu The New Yorker. Během pobytu se setkal se dvěma ženami ze systému devadásí, Rani a Kaveri. Rani Bai byla bohyni zasvěcena v šesti letech. Po dětském obřadu následoval po první menstruaci další rituál, kterým se dívky definitivně stávaly součástí chrámového systému. Od té doby za nimi domů začali docházet kněží i muži z vyšších kast. Pro Kaveri jsou tito muži každodenní součástí života. „Někdy deset klientů, co je to za život?“ říkala. Obě ženy přesto hledaly útěchu i ochranu u bohyně Yellammy. Rani věřila, že ji bohyně chrání před nemocemi. Teprve dobrovolník z místní neziskové organizace spisovateli řekl, že Rani i její dcery jsou HIV pozitivní.
Rani a Kaveri nejsou výjimkou. Jejich osudy ukazují, co systém devadásí dodnes znamená pro statisíce žen v jižní Indii.
Systém devadásí provdává dívky za bohy
Slovo devadásí pochází ze sanskrtu a doslova znamená služebnice boha. První doložené zmínky o tomto systému pocházejí z období vlády dynastie Keshari v jižní Indii v šestém století. Zasvěcení dívky tehdy představovalo akt nejvyšší zbožnosti a přísně ceremoniální událost. Vybrané ženy byly považovány za živé ztělesnění bohyně Lakšmí a uctívány jako bytosti schopné ovládat všech pět smyslů a zcela se odevzdat božstvům. Jejich role měla duchovní i umělecký rozměr. Pečovaly o chrám, učily se klasickému tanci bharatanátyam a vystupovaly při náboženských obřadech.
„Mezi devadásí, jak je líčí staré básně a chrámové nápisy, a životem dnešních žen zeje téměř nepředstavitelná propast. Ve středověku pocházely devadásí z nejpřednějších rodin v říši, patřily mezi ně i princezny rodu Čolů. Mnohé z nich byly gramotné, některé z nich byly vynikající básnířky. Dnes pocházejí devadásí výhradně z nejnižších kast a jsou téměř bez výjimky negramotné,“ napsal William Dalrymple v časopisu The New Yorker.
Chrámové ženy tehdy patřily k několika málo vzdělaným ženám své doby. Patroni, kteří financovali jejich výchovu a život v chrámu, si tím zároveň posilovali společenské postavení. Tento systém fungoval po staletí.
Jak indická tradice ztratila veškerou úctu
Společenský status devadásí začal upadat s příchodem islámských vládců do severní Indie. Mnohé hinduistické chrámy byly ničeny a ženy, jejichž život byl na chrámové patronaci existenčně závislý, náhle přišly o obživu i o své výsadní postavení. Bez chrámového zázemí přestaly být vnímány jako zasvěcené umělkyně a často jim zbývalo pouze vystupovat na soukromých slavnostech nebo v domech bohatých mužů. Tanec se tak v očích veřejnosti začal postupně spojovat s prostitucí.
Britská koloniální nadvláda přinesla další zásadní proměnu. S viktoriánskou morálkou přišel i pohled, který chrámový tanec a tradiční umění označoval za nemravné. Koloniální správa postupně oslabovala postavení patronů a vládců, kteří devadásí po staletí finančně i společensky podporovali. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století vzniklo reformní hnutí Anti-Nautch, jehož stoupenci tvrdili, že chrámový tanec představuje veřejný skandál. Podporu nacházeli jak u britských koloniálních úředníků, tak u části vzdělané indické střední třídy.
Ženy ze systému devadásí tím přišly nejen o společenské uznání, ale i o právní ochranu. Z někdejších posvátných žen se postupně staly osoby stojící na okraji společnosti.
Rituální zasvěcení jako obchod s dívkami
V současné podobě má systém devadásí s původní tradicí jen málo společného. Dívky zasvěcované chrámům dnes nepocházejí z vážených rodin, ale téměř výhradně z nejnižších kast. Průzkum organizace Anti-Slavery International z roku 2007 zjistil, že 93 procent devadásí pochází z nejchudších společenských vrstev. Právě tyto ženy mají nejméně možností takový osud odmítnout.
Zasvěcování dívek pokračuje dodnes a často probíhá už v raném dětství. Národní komise pro ženy odhaduje, že každoročně jsou zasvěcovány stovky dívek ve věku od pěti do deseti let. Výzkum citovaný v americkém deníku The Wall Street Journal popisuje, jak rituál probíhá i dnes. „Při prvním pattamu, obřadu uvázání korálků před sochou božstva, bývá dívce obvykle šest až třináct let. Druhý pattam, noc dívčina panenství, se koná po její první menstruaci.“
Rituální zasvěcení tak často představuje začátek sexuálního zneužívání, které přichází s nástupem puberty.
Pokračování tohoto systému má několik příčin a významnou roli v něm podle kritiků sehrávají místní kněží. Podle Indické národní komise pro lidská práva nabízeli duchovní lidem v nouzi stejné řešení bez ohledu na to, s jakým problémem rodina přicházela. Ve zprávě komise stojí: „Kněží tato utrpení vykládali jako boží hněv a navrhovali, aby odevzdali jednu ze svých dcer do služby božstvu.“
Významnou roli hrají také peníze. Ženy z nejnižších kast mají v mnoha regionech Indie jen omezené možnosti obživy a často končí u nejhůře placené manuální práce. Jedna z žen, se kterými mluvil spisovatel William Dalrymple, popsala, že díky svým příjmům zaplatila sestřinu svatbu, postarala se o matku i syna a dokonce vlastnila pozemek, což je pro lidi z její společenské vrstvy mimořádně neobvyklé.
Silně zakořeněná zůstává i tradice předávaná z matky na dceru. Průzkum organizace Ženský společný program zjistil, že více než 63 procent dívek bylo do systému vtaženo kvůli rodinné tradici, zatímco 38 procent pocházelo z rodin, které už s touto praxí měly zkušenost.
Z indických chrámů do nevěstinců v Bombaji
Chrámová tradice se pro mladé dívky stává přímou vstupenkou do vykřičených čtvrtí velkých indických měst. Mezinárodní organizace práce ve své zprávě uvedla, že systém devadásí je úzce propojen s obchodováním s dívkami za účelem komerčního sexuálního vykořisťování. Podle dalších oficiálních zpráv jsou ženy převáženy do čtvrtí červených luceren v Bombaji, Pune a Bangalore.
Národní komise pro lidská práva zjistila, že jen ve státě Ándhra Pradéš žily desetitisíce devadásí a dívky už od dvanácti let byly nuceně přesouvány do sousedních států Karnátaka a Maháráštra. Celkový odhad Národní komise pro ženy hovoří o desítkách tisíc aktivních devadásí, skutečný počet však podle některých odhadů může dosahovat až čtvrt milionu.
Ve zprávě amerického ministerstva zahraničí o lidských právech stojí: „Ženy, zejména ze znevýhodněných kast, jsou vykořisťovány jako devadásí nebo prostřednictvím tradičního systému Jogini, v němž jsou ženy a dívky z nejnižší komunity obřadně provdány za místní chrámové božstvo, avšak v praxi s nimi obchodují pro sexuální účely muži z vyšších kast.“
Proč indické zákony v realitě selhávají
Indie se s tímto systémem legislativně potýká už od roku 1924, kdy byl zákonem zakázán rituál zasvěcování dívek za účelem prostituce. V roce 1947 byl přijat madraský zákon na ochranu devadásí, za kterým stála doktorka Muthulakshmi Reddi, vůbec první žena v Indii s lékařskou licencí. Prosazení zákona jí zabralo sedmnáct let politického boje. Poprvé ho totiž předložila zákonodárné radě už v roce 1930. V roce 1982 přijal vlastní legislativu indický stát Karnátaka a o šest let později ho následoval sousední Ándhra Pradéš.
Na papíře je dnes systém devadásí v celé Indii nezákonný, v praxi to ale zdaleka nestačí. Nejvyšší soud Indie se případem zabýval už v roce 1990 v kauze Vishal Jeet a konstatoval, že navzdory přísným zákonům nebylo dosaženo očekávaných výsledků. V únoru 2014 pak Nejvyšší soud označil tradici devadásí za národní ostudu.
Zpráva amerického ministerstva zahraničí ukazuje na hluboko zakořeněné problémy, kvůli kterým zákony v praxi nefungují. Podle zprávy končí 81 procent případů obchodování s lidmi v Indii osvobozením viníků. Speciální týmy pro boj s tímto zločinem bojují s nedostatkem financí, soudy jsou přetížené a stát nedokáže oběti zneužívání dostatečně chránit.
Krutý koloběh a prokletí bohyně Yellammy
Rani Bai se Williamu Dalrympleovi svěřila, že do systému zasvětila i vlastní dcery. „Mé dcery mi to vyčítaly,“ řekla, „stejně jako já jsem to vyčítala své matce.“
Yellamma je pro devadásí víc než chrámová bohyně, protože v ní ženy vidí odraz vlastního osudu. Mýtus o ní vypráví jako o manželce mocného světce Jamadagniho, která se jednoho dne vrátila domů bez vody, pro niž ji manžel poslal. Cestou spatřila milující se pár a ztratila soustředění i svou jogínskou moc. Bez ní nedokázala vytvořit nádobu z písku, jak bylo jejím zvykem, a vrátila se domů s prázdnýma rukama. Jamadagni si domyslel, co se stalo, a v hněvu ji proklel.
Yellamma se proměnila v nemocnou ženu pokrytou vředy, byla vyhnána z domova a odsouzena k životu na cestách a žebrání o almužnu. Zavrhli ji téměř všichni, včetně vlastních dětí. Přestože se žádné nevěry nedopustila, nesla její následky. Devadásí v tomto příběhu rozpoznávají svůj vlastní život. I ony bývají odmítány rodinou, žijí bez ochrany manžela a často končí v chudobě a izolaci. Virus HIV však na lidskou zbožnost nehledí.
Tradice devadásí přežívá v Indii už více než patnáct set let a přestože ji úřady před desítkami let zakázaly, realita se v mnoha regionech výrazně nezměnila. Na tržišti v Saundatti se tyto ženy scházejí každé úterý a pátek přesně tak, jak to před nimi dělaly jejich matky i babičky. Síla tradice zde zůstává silnější než platné zákony.
