Článek
Když historička Amanda Foreman při natáčení dokumentu o dějinách žen dostala do ruky pár malinkých vyšívaných střevíčků, připadaly jí jako ozdobné botičky pro panenky. Muzejní kurátor ji však vyvedl z omylu vysvětlením, že tyto drobné boty nebyly určeny hračkám, ale nosila je skutečná žena. Šok, který Foreman popsala, přirovnala k náhlému polití kbelíkem ledové vody. Vedle sebe položené střevíčky byly akorát tak dlouhé jako mobilní telefon a sotva o půl palce širší. Její ukazovák byl dokonce širší než celá přední část botičky.
Svazování chodidel představuje jednu z nejdéle praktikovaných forem záměrného mrzačení ženského těla v historii. Téměř tisíc let bylo v Číně považováno za samozřejmost, podmínku slušné svatby i vstupenku do harému. Rozmach tohoto zvyku napříč celou společností pak úzce souvisel s fungováním čínského harému a tehdejším specifickým trhem se ženami.
Lotosová chodidla jako vstupenka do harému
Výsada vlastnit harém se v Číně neomezovala pouze na panovníka. Systém konkubinátu, tedy právo muže mít vedle zákonné manželky další ženy v domácnosti, představoval hluboce zakořeněnou právní i společenskou praxi. Zákon dovoloval muži mít jednu zákonitou manželku, ale počet konkubín nebyl pevně omezen a rostl spolu s jeho postavením. Bohatí muži si tyto ženy kupovali podobně jako služebnice nebo otrokyně, měly však o něco vyšší společenský status. Čím více jich pán domu vydržoval, tím viditelněji dával najevo svoji moc.
Na úrovni císařského dvora dosahoval počet dvořanek čísel, která dnes působí neuvěřitelně. Za vlády dynastie Han, kdy zákon neomezoval počet dvořanek, obývalo císařský palác přes dvacet tisíc žen. Za čchingské dynastie byl systém naopak přísně uspořádaný a v jeho čele stála jedna císařovna, následovaná několika řadami konkubín různého významu. Eunuchové hlídali, aby žádná z nich nepřišla do styku s jiným mužem než s císařem, a vedli přesné záznamy o společných nocích.
Svázaná chodidla byla výsadou hanské kultury, tedy většinového čínského obyvatelstva. Naproti tomu vládnoucí dynastie Čching byla mandžuského původu a tento zvyk odmítala. Mandžuští císaři se ho opakovaně pokoušeli zakázat, své poddané tím ale nezastavili. V císařském paláci byste proto ženu s lotosovýma nohama hledali marně. Jenže harém nebyl jen výsadou panovníka. V domácnostech šlechty a bohatých kupců, kteří si konkubíny pořizovali na volném trhu, platila úplně jiná pravidla – tam velikost a tvar chodidla přímo určovaly prodejní cenu ženy. Zákrok přitom nepodstupovaly jen budoucí konkubíny, od nejranějšího dětství se prováděl napříč celou společností, od nejbohatších dvorů až po ty nejchudší rodiny.
Lámání kostí a krutá daň za krásu
Rituál začínal nejčastěji ve chvíli, kdy dívce bylo čtyři až šest let. Chodidla se namočila do horkého odvaru z bylin a zvířecí krve pro změkčení kůže. Nehty se zastřihly na doraz a pak se všechny prsty kromě palce zlomily a přitiskly pevně pod chodidlo. Nárt se zároveň násilně prohnul tak, aby se pata a špičky přiblížily k sobě. Celá noha se omotala hedvábným pruhem a ovázala tak těsně, aby zcela zamezili přirozenému růstu kostí.
Obvazy se sundavaly každé dva dny kvůli hygieně a ošetření ran. V bohatých rodinách tuto proceduru zajišťovaly k tomu určené ženy, neboť citlivé matky ji nedokázaly provádět s potřebnou důsledností. Po zákroku byly dívky nuceny k chůzi, která měla urychlit proces lámání kostí a jejich hojení v požadované poloze. Tento pohyb byl pro ně nesnesitelně bolestivý.
V některých rodinách zašli ještě dál a dívkám záměrně vkládali mezi prsty střepy pro vyvolání infekce. Odumřelá tkáň a prsty se považovaly za výhodu, protože nohu bylo možné svázat ještě těsněji. Historici odhadují, že přibližně deset procent dívek na následky gangrény nebo sepse zemřelo. Materiály muzea v Oxfordu dokumentují, že žena se svázanýma nohama byla na celý život prakticky invalidní a k pohybu potřebovala pomoc.
Velikost nohy určovala krásu a cenu ženy
U svazování chodidel platil neúprosný žebříček hodnot. Chodidlo kratší než 7,5 centimetru neslo označení zlatý lotos a bylo považováno za naprostý ideál. Pokud noha měřila kolem deseti centimetrů, mluvilo se o stříbrném lotosu. Taková míra byla sice přijatelná, ale nikoliv dokonalá. Cokoliv přes dvanáct centimetrů už dostalo nálepku železný lotos, což pro dívku v podstatě znamenalo, že na výhodný sňatek může rovnou zapomenout.
Historička Amanda Foreman napsala, že se velikost nohy proměnila v určitý druh platidla a prostředek k dosažení společenského vzestupu. To platilo pro zákonné sňatky i pro trh s konkubínami. Koupě konkubíny se v praxi podobala koupi služebnice a její hodnota závisela především na fyzických kvalitách, v nichž velikost chodidla hrála klíčovou roli. V bohatých oblastech vzkvétal trh se ženami natolik, že vznikl celý systém zprostředkovatelů, kteří konkubíny nabízeli bohatým mužům.
Erotický fetiš skrytý pod hedvábím
Právě silný erotický náboj byl tím hlavním důvodem, proč se tahle tradice v harémech a nevěstincích tak neochvějně držela. Muže přitahoval specifický způsob chůze, při kterém žena musela lehce poklekávat a vyklánět se do stran. Věřilo se také, že neustálé napínání určitých svalů má příznivý vliv na intimní život. Veškerá erotika však končila u hedvábného střevíčku. Básník Feng Sün trefně poznamenal, že jakmile se boty a obvazy sundají, estetický požitek okamžitě zmizí. Muži si totiž moc dobře uvědomovali, co se pod látkou skrývá, a proto chodidla zůstávala obutá i v tehdejším erotickém umění. Zatímco zbytek těla mohl být nahý, spatřit byť jen kousek obvazu bylo považováno za vrchol předehry.
Konkubíny a prostitutky přijaly svazování za své jako účinný nástroj ke zvýšení vlastní atraktivity. Lotosová nožička tak fungovala jako obchodní argument a záruka žádanosti. Přirozený tvar chodidla byl v tomto prostředí vnímán jako hrubý nedostatek, který ženu předem vyřazoval z okruhu žádaných společnic.
Nástroj kontroly a domácí vězení
Za dynastie Čching se odhaduje, že svázaná chodidla měla přibližně polovina všech čínských žen z etnické skupiny Chan. Rozšíření tohoto zvyku do nejnižších vrstev odráželo fakt, jak hluboce se vázané nožičky zakořenily v mužských představách o kráse. V tomto systému byla role žen jasně rozdělená: zatímco manželka upevňovala prestiž rodiny svým věnem, konkubína byla investicí, jejíž hodnota stála a padala s estetickou dokonalostí jejích chodidel.
Vedle erotiky mělo svazování ještě jeden rozměr, který odhalily novější výzkumy. Antropoložka Melissa Brownová vysvětluje, že rodiny využívaly dcery jako pracovní sílu pro domácí výrobu textilu. Svázané nohy zaručovaly, že dívka nikam neodejde a bude celé dny sedět u tkaní, čímž zajišťovala rodině stabilní příjem. Toto zmrzačení sloužilo také jako nástroj kontroly, protože žena s takto poškozenými chodidly neměla šanci uprchnout. Pro konkubíny a prostitutky to platilo dvojnásob. Zdeformovaná chodidla je poutala k jejich osudu doslova i v přeneseném slova smyslu.
Ženy jako vykonavatelky nejkrutější tradice
Na celé této tisícileté tradici je nejvíce zneklidňující fakt, že ji udržovaly a předávaly samy ženy. Zatímco v bohatých rodinách tuto bolestivou proceduru prováděly najaté odbornice, v těch chudších matky vlastnoručně svazovaly nohy svým dcerám a babičky bedlivě dohlížely na správné provedení rituálu. Všechny tyto ženy měly tuto trýznivou zkušenost samy za sebou, přesto ji dívkám působily dál, neboť jakákoliv alternativa byla v tehdejším světě mnohem horší. Nesvázat dívku znamenalo odsoudit ji k samotě bez šance na společenský vzestup.
Na počátku tohoto tisíciletí vypátrala fotografka Jo Farrell v odlehlých oblastech ženy, které svazování chodidel ještě zažily. Její fotografie odhalují drsnou pravdu o tom, jak hluboce dokáže tradice ovládnout lidskou mysl a proměnit i doživotní mrzačení v žádaný symbol krásy. Ying Yue se narodila v roce 1935 a svazování u ní začalo, když jí byly tři roky. I po letech si pamatuje, jak pro ni byla práce na poli kvůli nohám téměř nemožná. Když ji Farrell fotografovala, žena hrdě požádala o své nejhezčí boty.
Dnes žijí v Číně již jen ojedinělé stařenky, jejichž chodidla nesou stopy tisícileté tradice. S těmito posledními ženami definitivně mizí i jedna z nejbolestivějších kapitol v dějinách ženského těla, která po tisíc let zaměňovala zmrzačení za vznešenost.
