Článek
Za dynastií Ming a Čching, tedy od 14. století do roku 1912, žily císařovy ženy ve vnitřním dvoře v severní části paláce, který nesměly opustit. Jejich hlavním úkolem bylo přivádět císaři na svět děti. Spolu s nimi zde žily služebné, kojné a neprovdané příbuzné panovníka. Která z nich přivedla na svět syna, mohla postoupit v hierarchii, na jejímž vrcholu stála císařovna. Většina se ovšem takového vzestupu nedočkala. Řada žen strávila za zdmi paláce celý život, aniž císaře kdy potkala.
Výběr u brány Šen-wu
Dívkám určeným pro císařský dvůr se říkalo siou-nü, tedy elegantní ženy. Výběr existoval už za dynastie Ťin ve 3. až 5. století a jeho pravidla se měnila s jednotlivými panovníky. Za Mingů v letech 1368–1644 se mu nevyhnula prakticky žádná domácnost. Výjimku měly jen vdané ženy a dívky s doloženým tělesným postižením. Po nástupu dynastie Čching v 17. století císař Šun-č’ výběr omezil na rodiny Osmi praporů, do nichž patřili hlavně Mandžuové a Mongolové. Většina chanského obyvatelstva tak z výběru vypadla.
Celé řízení mělo úřední podobu a za Čchingů se opakovalo jednou za tři roky. V určený den dívky v doprovodu příbuzných, hlav klanů a místních úředníků předstoupily k prohlídce u brány Šen-wu.
V prvním kole stály dívky v řadách po stovce, seřazené podle věku. Až tisíc jich vyřadili kvůli postavě, protože byly příliš vysoké, malé, silné nebo hubené. Druhý den eunuchové prohlíželi jejich těla, poslouchali hlas a hodnotili celkové vystupování. Domů pak poslali další dva tisíce. Finalistky čekaly podrobné tělesné prohlídky, při nichž se kontrolovaly kožní infekce, tělesný pach a další vady. Současně se učily správnému chování, řeči, gestům a pohybu, ale také malbě, psaní, šachu a tanci. O konečném výběru se rozhodovalo v Paláci nebeské čistoty. O konečném výběru rozhodoval císař spolu s nejvýše postavenou ženou dvora. Přednost dostávaly dívky, které vynikaly krásou, zdravím, nadáním a dobrým původem. Tři nejvýše hodnocené pak získaly nejvyšší hodnost, jaké mohla konkubína dosáhnout.
Osm hodností a palác jen pro některé
Za Čchingů byly císařovy ženy rozdělené do osmi hodností. Císařovna byla jedinou oficiální manželkou, ostatní ženy měly postavení konkubín. Právě její děti se považovaly za legitimní dědice a měly větší šanci usednout na trůn.
U vyšších hodností byl počet žen přesně stanovený. Císař mohl mít jednu císařovnu, jednu císařskou vznešenou konkubínu, dvě vznešené konkubíny, čtyři konkubíny vyššího stupně a šest nižšího. U tří nejnižších hodností žádné omezení neplatilo. Počet žen se proto u jednotlivých panovníků výrazně lišil. Počet žen se u jednotlivých panovníků výrazně lišil. Císař Kchang-si, který vládl na přelomu 17. a 18. století, jich měl 79. O téměř dvě století později měl císař Kuang-sü, partner Perlové konkubíny Čen-fej, jen tři.
Hodnost rozhodovala také o tom, kde žena bydlela a co dostávala k jídlu. Žena od pátého stupně výš získala vlastní palác ve vnitřním dvoře, vedla jeho domácnost a mohla se po paláci nechat nosit v nosítkách. Ženy ze tří nejnižších stupňů žily v postranních místnostech cizích paláců. Rozdíly byly i v přídělech. Císařovna měla podle dvorních přídělů nárok až na zhruba 9,5 kilogramu kvalitního masa denně, zatímco žena z nejnižšího stupně dostávala přibližně 2,3 kilogramu.
Dvorní pravidla počítala s tím, že císař nebude žádnou z žen zvýhodňovat a ony se vyhnou žárlivosti i vzájemnému soupeření. Jakmile si ale některou panovník oblíbil nebo ji častěji navštěvoval, pozornost ostatních se obrátila proti ní. Mnohé ženy tak strávily roky v prostředí plném rivality, jiné naopak v téměř úplné osamělosti, protože si je císař k sobě nikdy nevybral.
Noci podle fází měsíce
Na život konkubín dohlíželi především eunuchové, kteří měli ve vnitřním dvoře po staletí značnou moc. Ženy nesměly mít intimní vztah s nikým jiným než s císařem. Před nocí s panovníkem se musely vykoupat, poté je prohlédl je dvorní lékař. Zbytek času trávily péčí o vzhled, šitím, uměním a ve společnosti ostatních žen.
Císařův intimní život nebyl soukromou záležitostí. U dvora se věřilo, že na něm závisí pokračování dynastie i blaho celé říše, proto se setkání s jednotlivými ženami řídila přesným rozvrhem. Už kalendáře z 10. století určovaly, kdy má panovník kterou ženu navštívit, a písaři každé takové setkání zaznamenávali císařskou rumělkou.
Za Čchingů přinášeli eunuchové císaři dřevěné tabulky se jmény konkubín. Tu, kterou otočil, si zvolil pro danou noc. Vybranou ženu pak umyli, nahou zabalili do silné přikrývky a odnesli do císařových komnat. Mělo se tak zabránit tomu, aby u sebe mohla ukrýt zbraň.
Za nejvhodnější dobu k početí se považoval úplněk, kdy měl být ženský princip jin dost silný, aby se vyrovnal císařovu jangu. Právě tehdy proto k panovníkovi přicházela císařovna a další vysoce postavené ženy, od nichž se očekávalo narození potomků. Níže postaveným konkubínám připadaly spíše noci kolem novu, kdy měl jejich jin císařův jang naopak posilovat.
Oblíbenkyně, která skončila ve studni
Čen-fej, známá jako Perlová konkubína, přišla do paláce ve třinácti letech a brzy si získala přízeň císaře Kuang-süa. S jeho náklonností rostl i její vliv, což dráždilo císařovnu vdovu C'-si. Vadila jí nejen Čen-fejina blízkost k panovníkovi, ale také její inteligence, krása a neochota podřizovat se dvorním pravidlům.
Čen-fej, zvaná Perlová konkubína, oblíbenkyně císaře Kuang-süa
Napětí mezi Perlovou konkubínou Čen-fej a císařovnou vdovou C'-si vyvrcholilo roku 1900, kdy se k Pekingu přiblížila vojska Aliance osmi národů. C'-si rozhodla o útěku dvora a Čen-fej nařídila, aby si vzala život. Jako důvod uvedla, že by během útěku mohla ohrozit císařský doprovod. Čen-fej ale odmítla. Podle nejčastěji uváděné verze pak C’-si přikázala eunuchům, aby Čen-fej hodili do studny za jedním z paláců. Její tělo bylo později vytaženo a studna dnes patří k nejznámějším místům spojeným s příběhy Zakázaného města.
Z konkubíny vládkyní říše
C’-si se do Zakázaného města dostala stejným výběrem jako jiné dívky určené pro císařský dvůr. Narodila se roku 1835 v mandžuské rodině. V šestnácti letech ji příbuzní přivedli před komisi, která vybírala ženy pro císaře Sien-fenga. Roku 1852 se stala jednou z jeho níže postavených konkubín. O čtyři roky později mu porodila jediného syna, který přežil, a tím se její postavení u dvora zásadně změnilo.
Po smrti císaře Sien-fenga v roce 1861 zůstal následníkem jeho teprve pětiletý syn, za kterého mělo do dospělosti vládnout osm regentů. C’-si se ale spojila s C’-an, vdovou po zesnulém císaři, a s jeho dvěma bratry a regenty společně svrhli. Pět z nich skončilo ve vězení, jeden byl popraven a dva dostali příkaz spáchat sebevraždu. Od té chvíle měla C'-si na chod říše stále větší vliv a udržela si ho až do své smrti v listopadu 1908.
U dvora ji přitom dál svazovala pravidla určená ženám. Při jednáních s ministry sedávala za zástěnou, aby ji nemohli spatřit. Do přední části Zakázaného města, vyhrazené panovníkovi, nikdy nevstoupila.
Poslední císařovna Wan-žung
Poslední čínský císař Pchu-i si svou budoucí manželku vybíral z fotografií. Dynastie Čching už po revoluci roku 1911 nevládla, on si ale směl ponechat císařský titul a v Zakázaném městě se ještě mohl oženit podle dvorních pravidel. Nejprve si vybral Wen-siou. Tu mu však jako manželku neschválili, a tak nakonec ukázal na fotografii šestnáctileté Wan-žung, která se narodila roku 1906 v Pekingu. Wen-siou se později stala jeho konkubínou.
Wan-žung, poslední čínská císařovna a manželka císaře Pchu-iho
Wan-žung se mezitím začala připravovat na svatbu s mužem, kterého nikdy neviděla. O její výuku se starali eunuchové a dvorní dámy. Její bratr po letech deníku The New York Times řekl: „Vzepřela se. Výuky už měla dost a trápilo ji, že si má vzít někoho, s kým se nikdy předtím nesetkala.“
Svatba se konala 1. prosince 1922 a do ulic Pekingu tehdy vyšly tisíce lidí. Wan-žung nesli ve zdobených nosítkách s motivem fénixe a před vstupem do paláce podle mandžuského zvyku překročila oheň, sedlo a jablko. Svatební noc měla strávit se svým manželem Pchu-im. Tehdy sedmnáctiletý a v partnerských vztazích nezkušený Pchu-i však z pokoje ještě během noci odešel a manželství té noci nenaplnil.
Wan-žung žárlila na Wen-siou, Pchu-iho konkubínu, kterou si původně chtěl vzít za manželku. Kvůli bolestem žaludku a hlavy začala užívat opium.
Po převratu v roce 1924 museli Pchu-i a Wan-žung opustit Zakázané město. Usadili se v Tchien-ťinu pod japonskou ochranou, ale jejich manželství už nefungovalo. Později Japonci Pchu-iho postavili do čela Mandžukua. Wan-žung tam žila pod dohledem, několikrát se pokusila uprchnout a stále víc propadala opiu.
Po příchodu sovětských vojsk v roce 1945 Pchu-i uprchl a Wan-žung nechal za sebou. O několik měsíců později ji zadrželi čínští komunisté. Ve vězení rychle chřadla a v červnu 1946 zemřela ve věku 39 let na podvýživu a následky odvykání. Její ostatky se nikdy nenašly.
