Článek
Syn Brigitte Bardot přišel na svět 11. ledna 1960 v pařížském bytě, kde se z ložnice stal improvizovaný porodní sál a z chodníku pod okny stanoviště fotografů. Jeho matkou byla nejslavnější francouzská herečka své doby, otcem její druhý manžel, herec Jacques Charrier. Deník The New York Times tehdy oznámil, že se malý Nicolas narodil doma a vážil sedm liber, tedy něco přes tři kilogramy. Zpráva o narození obletěla titulní strany po celém světě, vždyť pětadvacetiletá Bardot byla v té době na vrcholu slávy a její soukromí sledovaly miliony lidí. Jenže za zavřenými dveřmi vypadal rodinný život docela jinak, než si čtenáři novin představovali. Žena, která se stala symbolem ženské krásy i svobody, po dítěti nikdy netoužila a nijak se tím netajila.
Syn Brigitte Bardot nebyl vytouženým dítětem
Film A Bůh stvořil ženu z roku 1956 udělal během následujícího roku z Brigitte Bardot mezinárodní hvězdu. „Nejsem matka a ani jí být nechci,“ prohlásila ještě předtím, než v roce 1959 otěhotněla s Jacquesem Charrierem, za kterého se ještě téhož roku provdala. Těhotenství ji zaskočilo natolik, že uvažovala o jeho ukončení, jenže zákrok byl tehdy ve Francii nezákonný, takže jí nezbývalo než dítě donosit. V pamětech Initiales B.B., které vyšly v roce 1996, o té době napsala: „Dívala jsem se v zrcadle na své ploché štíhlé břicho jako na drahého přítele, nad nímž se chystám zavřít víko rakve.“ V posledních měsících těhotenství navíc její dům obléhali fotografové, kteří se předháněli, kdo pořídí první snímek. Po porodu pronesla: „Je mi to jedno, už ho nechci vidět.“ Později v jednom z rozhovorů řekla, že by „raději porodila malého psa“, a tato věta ji pak provázela po zbytek života.
Manželství dlouho nevydrželo. V roce 1962 se manželé rozvedli a soud svěřil dvouletého Nicolase do péče otce. Chlapec pak vyrůstal převážně u prarodičů z otcovy strany, daleko od filmových ateliérů i večírků, zatímco jeho matka natáčela film za filmem a patřila k nejfotografovanějším ženám planety. V roce 1963 zazářila v Godardově snímku Pohrdání a role ve filmu Viva Maria! jí o dva roky později vynesla nominaci na britskou cenu BAFTA. Po letech k tomu řekla: „Nicolase jsem nevychovávala, protože jsem sama potřebovala oporu a kořeny.“
Nový domov našel v Norsku
Nicolas si v dospělosti zvolil směr, který se od matčina života lišil ve všem podstatném. Usadil se v Norsku, oženil se s tamní modelkou Anne-Line Bjerkanovou a společně vychovali dcery Théu a Annu. Časem přibyla tři vnoučata a Brigitte Bardot se tak stala prababičkou dětí, které znala jen z dálky. „Ano, jsem prababičkou tří malých norských dětí, které nemluví francouzsky a které vídám jen zřídka,“ přiznala. Kontakt mezi matkou a synem zůstával po celá léta omezený, přesto se k sobě oba chovali s respektem. Ona byla dál jednou z nejznámějších žen Francie, od roku 1969 dokonce propůjčovala svou tvář Marianne, symbolu Francouzské republiky, její syn však žil stranou zájmu médií a ve zprávách se objevoval jen výjimečně.
Pouto mezi nimi však docela nezaniklo, což potvrdila i svatba v roce 1992, o níž se veřejnost dozvěděla až dodatečně. Brigitte Bardot si tehdy po krátké známosti brala svého čtvrtého manžela Bernarda d'Ormale a Nicolas patřil k prvním lidem, s nimiž chtěla budoucího muže seznámit. Obřad se nakonec konal v Norsku, nedaleko místa, kde její syn s rodinou žil. „Dva týdny po našem seznámení zavolala Brigitte Nicolasovi, protože chtěla, abych ho poznal, a dohodli jsme se, že za ním do Norska pojedeme. Těsně před odjezdem navrhla, že bychom se tam mohli rovnou vzít. Tak jsme to udělali, ovšem v tichosti. Nejsem člověk toužící po pozornosti, takže o svatbě věděli jen naši nejbližší přátelé,“ řekl Bernard d'Ormale v roce 1992.
Paměti Initiales B.B. přivedly rodinu před soud
Jen několik let po tiché norské svatbě však vztah čekala nejtěžší zkouška. V roce 1996 herečka vydala své paměti a rodinné bolesti, do té doby skryté před veřejností, se rázem ocitly na knižních pultech. Pasáže věnované mateřství vyvolaly jednu z největších kontroverzí jejího života. Těhotenství v knize přirovnala k nádoru a o synovi se zmínila jako o předmětu svého neštěstí. Nicolas se spolu s otcem pokusil dosáhnout odstranění sporných částí knihy. Soud však jejich žádost, aby z ní bylo vypuštěno osmdesát stran, zamítl. Kniha tak vyšla v plném znění a věty o synovi se staly její nejcitovanější částí.
Otec a syn se ovšem nevzdali a obrátili se na soud kvůli sporným pasážím knihy. V březnu 1997 pařížský soud rozhodl, že Brigitte Bardot musí společně s nakladatelstvím Grasset zaplatit Jacquesovi Charrierovi odškodné 150 000 franků a Nicolasovi dalších 100 000 franků. Nečekaný rozměr dostal spor už během předběžného řízení. Advokátka obou žalobců Karen Berrebi přečetla před soudem dopisy, jež Bardot posílala manželovi v době těhotenství a v nichž mu vyznávala lásku. Slova psaná v soukromí tak vypovídala o docela jiné ženě, než jakou herečka sama vylíčila ve svých pamětech.
Jacques Charrier vydal ve stejném roce vlastní knihu Ma réponse à Brigitte Bardot. K ní dodal: „Tím, že podávám svou verzi událostí, jí prokazuji velkou službu. Svým způsobem ji rehabilituji. Skutečnost její lásky k Nicolasovi, kterou potvrzují dopisy, jež jsem si uschoval, jí slouží ke cti mnohem víc než hrůzy, které napsala.“
Poslední roky přinesly ztráty i otázky kolem dědictví
O tom, jak vztah matky a syna vypadal v posledních letech, kolovaly dohady a část médií psala o úplném odcizení. Vdovec Bernard d'Ormale však po herecčině smrti tuto představu vyvrátil, když řekl: „Se synem mluvila po telefonu každých čtrnáct dní.“ Herečka, která v roce 1973 opustila film a zbytek života zasvětila ochraně zvířat, tak zůstala se svým jediným dítětem v kontaktu, i když jen na dálku. Novinářům později vysvětlila, že Nicolasovi slíbila o něm veřejně nemluvit, a tohoto slibu se držela. Téma, které ve svých pamětech kdysi otevřela, ke konci života vědomě vynechávala.
Rok 2025 přinesl Nicolasovi dvojí ztrátu. Na začátku září zemřel v 88 letech jeho otec Jacques Charrier a 28. prosince odešla ve věku 91 let v milovaném Saint-Tropez také Brigitte Bardot. Muž, který prožil celý život ve stínu slavného jména, tak během několika měsíců ztratil oba rodiče. Ze svého ústraní vystoupil až 7. ledna 2026, kdy přijel do Saint-Tropez na matčin pohřeb v kostele Notre-Dame de l'Assomption. Před zraky fotografů, kterým se celý život vyhýbal, pak šel ve smutečním průvodu hned za rakví a k ní nechal položit věnec s věnováním mamince.
Pozornost veřejnosti se poté obrátila k dědictví. Slavná vila La Madrague už patří Nadaci Brigitte Bardot, protože ji herečka převedla na organizaci ještě za svého života. Druhé provensálské sídlo La Garrigue však zůstalo v jejím soukromém majetku a jeho hodnota se odhaduje kolem 30 milionů eur. První zprávy hovořily o tom, že by nemovitost mohla připadnout Nicolasovi a nadace by mu za její další využívání platila nájem, později však Bernard d'Ormale připustil i možnost prodeje. Konečné vypořádání pozůstalosti zatím zveřejněno nebylo. Jako jediný syn má Nicolas podle francouzského práva nárok nejméně na polovinu hodnoty matčina dědictví.
V Oslu přitom Nicolas žije v bytě, který mu matka kdysi koupila. Dnes je mu 66 let a se svou rodinou dál zůstává v Norsku, kde vede soukromý život mimo pozornost médií.
