Článek
Majka z Gurunu okouzlila v roce 1978 celé Československo. Mimozemská dívka s jiskrami v očích přistála v porouchané raketě u slovenské obce Čabovce, chodila po vodní hladině, létala nad tatranským lomem a děti před obrazovkami toužily umět všechno, co ona. V seriálu Spadla z oblakov ji ztvárnila devítiletá Zuzana Pravňanská z Bratislavy, ze které se přes noc stalo nejznámější dítě v zemi.
Seriál se vysílal i v zahraničí a jeho hlavní hrdinku sledovaly miliony diváků. Za rolí, kterou milovaly celé generace dětí, se skrývá život plný pádů i pozdních návratů k dávným snům.
Majku z Gurunu našli filmaři přímo ve školní lavici
Před kamerou stála Zuzana Pravňanská poprvé jako šestiletá. Její projev zaujal režiséra, který ji obsadil do televizního filmu Stroskotanie Danubia. O dva roky později přišli filmaři přímo na základní školu, kam chodila, a právě tam objevili svou Majku. Do té doby chodila na gymnastiku, na klavír i na plavání a školní rok končila s vyznamenáním.
Seriálové vyprávění začínalo na prahu prázdnin, kdy se dva kluci ze slovenského městečka vydali hlídat lom, ve kterém měla jejich parta klubovnu. Cestou spatřili něco, čemu nemohli uvěřit. Po hladině jezera kráčela dívka a kolem hlavy se jí třpytilo světlo.
Neznámá se jmenovala Majka a pocházela z daleké planety Gurun. Pro ni nebylo problémem nic z toho, po čem pozemské děti toužily nejvíc, a diváci u obrazovek jí propadli stejně rychle jako její kamarádi z Čaboviec.
Natáčení trvalo dvaadvacet měsíců a z dětí před kamerou se za tu dobu stala sehraná parta. „Byli jsme parta děcek a nic dobrého nám z očí nekoukalo. Sem tam s námi byly i problémy, ale bylo nám dobře.“ Seriál patřil k nejsledovanějším pořadům své doby a Majku znaly děti doma i daleko za hranicemi tehdejšího Československa. Ze dne na den se z jeho hlavní představitelky stala dětská hvězda, kterou poznávala celá země.
Sláva jí stoupla do hlavy
Když její vrstevníci chodili do školy, Zuzana trávila dny natáčením. S každým odvysílaným dílem rostla pozornost, na kterou si zvykala. Takový nápor obdivu přitom nebyl pro dítě nic snadného. Sama po letech uznala, že slávu neunesla. Škola i povinnosti šly stranou.
Přestala si rozumět s rodiči i se sestrou a čím dál víc času trávila s partou v bratislavských ulicích. Povinnou školní docházku zakončila se čtyřkami na vysvědčení a s trojkou z chování. „Přiznám se, nechtěla jsem se učit. Škola mě nebavila. Práce, s tou jsem problémy neměla. Ale škola ne. Začala jsem chodit na obchodní učiliště, po půl roce jsem odešla.“ O svých školních letech mluvila i v únoru 2026 v talkshow Medzi nami s Katou Martinkovou. „Střední školu jsem nedokončila, protože mi sláva stoupla do hlavy.“ Po odchodu z učiliště se napětí doma vystupňovalo a nějakou dobu žila na ulici.
Slávy se nezbavila ani v dospělosti, jenže radost z ní dávno vyprchala. Kdykoli ji někdo na ulici poznal jako Majku, přála si zmizet. „Já bych se tehdy nejraději zahrabala pod černou zem.“ O pozornost novinářů dlouhá léta nestála a rozhovory dávala jen výjimečně.
Manželství, které mělo přinést klid
V osmnácti letech se vdala s nadějí, že zlé období končí a čeká ji už jen to dobré. Místo klidného domova ji však čekaly roky po boku muže, který se k ní choval jako tyran a dokázal ji přesvědčit, že vina za všechno leží na ní. Během pouhých čtyř let přivedla na svět dvě dcery a syna, ale v jejich společné domácnosti bylo násilí na denním pořádku.„Neodešla jsem od něj. Myslela jsem si, že já jsem všemu na vině. Byla jsem tak hloupá."
Útěk dlouho odkládala. Bála se, že děti sama neuživí, a obávala se, aby se jí nebo dětem muž nepomstil. Odešla, když měl nejmladší syn šest týdnů a ona sama skončila v nemocnici. K muži se už nevrátila, a tím přišla o společné bydlení. Zbýval jí jen návrat k rodičům do jednoho pokoje. O obě dcery nakonec přišla a skončily v dětském domově, přestože se o ně nezajímal ani jejich otec, ani prarodiče. Syna si nechala u sebe. Zuzana se ocitla na úplném dně.
Obyčejná práce ji držela nad vodou
Po rozchodu s tyranem brala každou práci, která se naskytla. Dělala pokojskou na ubytovně v Tatrách, uklízela na patologii, prodávala v čínském bistru, seděla za pokladnou v potravinách. Za pultem nakonec zůstala skoro třicet let.
Právě tato každodenní práce jí dávala řád. Po boku jí v té době stál nový partner Arpád, o dvacet let starší muž, který ji znal už jako malou holčičku ze sousedství. „Houpal mě na kolenou a říkal, Zuzko moje, já si na tebe počkám.“ Slib z dětství dodržel a v nejtěžších letech se stal její oporou. „Velmi mi tehdy pomohl můj přítel, za což jsem mu velmi vděčná.“ Sama nejlépe věděla, co pro člověka na dně znamená mít vedle sebe někoho, kdo v něj věří. „Padla jsem rovnou na nos. Ale díky tomu jsem pochopila, že nejsem odpad. Lidé dokážou hodně, když mají oporu.“
Dětský sen si splnila až po čtyřicítce
Když se znovu postavila na nohy, začala si plnit sny, které v sobě nosila od dětství. O herecké kariéře totiž nikdy nesnila, zato tramvaje ji přitahovaly odmala. „Chtěla jsem být řidičkou tramvaje. Vážně.“ V roce 2016 se rozhodla, že si přání z dětství konečně splní. „Udělala jsem si řidičský průkaz, přihlásila jsem se do dopravního podniku a vybrali si mě.“
Po desítkách let čekání se dočkala. „Konečně se mi splnil dětský sen.“ Cestující ji nejčastěji potkávali v bratislavské tramvaji číslo pět. Ve svém povolání viděla především službu lidem, kterým pomáhá dostat se z místa na místo rychleji než autem. Po téměř čtyřiceti letech od seriálu se řidička, kterou kdysi znalo celé Československo jako Majku, znovu objevila v médiích. Promluvila mimo jiné v televizní relaci Zlaté časy.
Radost jí v nové práci dělaly maličkosti. Když na zastávce počkala na opozdilce a on jí na poděkování kývl rukou, hřálo ji to. „Zahřeje mě to u srdíčka.“ Těšilo ji, když do prázdné ranní tramvaje nastoupil cestující a popřál jí dobré ráno, oba se pak cítili o kousek lépe.
Jednoho prosince dostala od neznámé slečny Katky mikulášský balíček. Dívka měla tradici, že každý rok obdaruje jednoho z řidičů bratislavské hromadné dopravy, a tehdy padla volba právě na ni. „Bylo to fakt krásné gesto a udělala mi nádherný den.“
V adventním čase si z kabiny užívala pohled na vyzdobené město. Doma pak o svátcích dávala přednost starým československým pohádkám, Pyšné princezně, Princezně se zlatou hvězdou na čele nebo Popelce, nevadil jí ani Mrázik. „Nemám ráda Sám doma, je to až moc americké.“
Roky za řídicí pákou se ale postupně podepsaly na jejím zdraví. „Sedm let jsem to dělala, bylo to velmi náročné na psychiku. Někdy vstáváte o půl jedné v noci, jindy o půl druhé. Dělávali jsme i jedenáct až dvanáct hodin. Potom jsem musela ze zdravotních důvodů skončit. A zaparkovala jsem v řeznictví.“
Nejšťastnější člověk pod sluncem
Řeznictví, kde dnes obsluhuje zákazníky, stojí ve čtvrti jejího dětství. „Ano, protože pracuji v místě, kde jsem kdysi bydlela. Poznávají mě hlavně spolužáci ze základní školy, kteří chodí do řeznictví.“
Práce za pultem jí sedí, k prodávání se ostatně vracela celý život. „Já jsem vždycky chtěla být prodavačkou.“ Sláva se jí drží dodnes, jen už ji netíží tak jako kdysi. Zákazníci, kteří v ní dodnes poznávají někdejší Majku, jí spíše udělají radost, než aby před nimi měla chuť někam zmizet.
Právě o životě s takovou slávou hodně mluvila i ve zmíněné talkshow Medzi nami. Večer se točil kolem toho, jaké je vyrůstat v centru pozornosti a vyrovnat se s popularitou v mladém věku. Přišla řeč i na zákulisí natáčení, na filmové triky a na chvíle, které diváci nikdy neviděli. I když jí role Majky do jisté míry život zničila, na samotné natáčení myslí jen v dobrém.
Dnes má pět vnoučat. Sama zažila, co obnáší dětská sláva, a přesto by hereckou dráhu žádnému z nich nezakázala. „Nejstarší to ví, potom vnuk a ti další jsou ještě maličcí. A jestli bych jim schválila hereckou dráhu? Nebránila bych jim, protože to je největší hloupost, jaká může být, bránit dítěti rozvinout talent v něčem, na co má.“
Po letech, kdy jí život dával víc ran než radostí, našla klid u partnera i v docela obyčejných dnech, které dřív neměla. Na otázku, co jí dělá největší radost, má jednoduchou odpověď. „Jsem nejšťastnější člověk pod sluncem, s partnerem a naším kocourkem.“
Majka z Gurunu se před bezmála padesáti lety snesla z oblaků a uměla všechno, po čem děti toužily. Zuzana Pravňanská žádné nadpřirozené schopnosti nedostala, přesto zvládla něco, co se nepovede každému. Po každém pádu se dokázala zvednout.
