Článek
Fotografie ženy pokryté prachem z 11. září obletěla celý svět. Marcy Borders na ní stojí ve vestibulu cizí budovy, celá bílá, s rukama nataženýma před sebe. Co se s ní dělo potom, už sledoval jen málokdo.
Útok z 11. září zastihl Marcy Borders v 81. patře severní věže Světového obchodního centra. Pro Bank of America tehdy pracovala teprve měsíc jako právní asistentka. Bylo jí 28 let a s osmiletou dcerou Noelle žila v Bayonne v New Jersey. Fotograf Stan Honda, který ji o půl roku později navštívil, vzpomínal, že do té doby neměla lehký život a nová práce pro ni vypadala jako začátek něčeho lepšího.
Ráno 11. září 2001 v 81. patře
Když do věže narazilo první letadlo, nadřízený jí řekl, aby zůstala u stolu, Marcy se ale rozhodla jinak a zamířila ke schodišti. Co ji přimělo odejít, po letech pro televizi PIX11 připomněla její dcera Noelle. „Říkala, že viděla, jak z oken padají papíry, pak židle a pak lidé. Nechala všechno a utíkala, protože jejím hlavním cílem jsem byla já.“
Po cestě dolů viděla na ulici řadu raněných. Na chodník vyšla právě ve chvíli, kdy se začala hroutit jižní věž. Prachový mrak ji zasáhl venku a neznámý muž ji vtáhl do vestibulu sousední budovy. Právě tam si jí všiml fotograf agentury AFP Stan Honda.
Dcera Noelle tehdy chodila do třetí třídy. Učitelka měla ve zvyku přivézt do třídy televizi, aby se děti podívaly na zprávy, jenže toho dne jí stačil jediný pohled na obrazovku a hned ji zase vypnula. Rodiče si postupně vyzvedávali děti a odváželi je domů. Pro Noelle ale její matka, která vedla rodičovské sdružení, nepřišla, a tak ji nakonec odvezla teta. Ani doma se nedozvěděla, co přesně se děje. Dospělí při každém hovoru odcházeli ven, aby ji nevyděsili a nemuseli před ní mluvit o Marcy. Nikdo z nich v tu chvíli nevěděl, jestli Marcy žije. Až později se Marcy dovolala domů z telefonní budky.
Jediný snímek, který nikdo neplánoval
Stanu Hondovi toho rána zavolal kolega z AFP se zprávou, že do jedné z věží narazilo letadlo. Honda vyrazil metrem k centru Manhattanu a asi za padesát minut dorazil k newyorské radnici, odkud pokračoval pěšky směrem ke Světovému obchodnímu centru. Když se přiblížil k věžím, uslyšel silný hukot připomínající přijíždějící vlak a během chvíle se kolem něj setmělo. Jedna z věží se právě zřítila.
Policista posílal lidi do nejbližší kancelářské budovy, kam se s ostatními uchýlil i Honda. O minutu později se ve vestibulu objevila žena celá pokrytá prachem. Honda ji vyfotil jen jednou. Vzápětí viděl, jak jí někdo pomáhá ke schodišti, a myslel si, že ji už nikdy neuvidí. Potom se vrátil ven.
K nažloutlému odstínu fotografie se vrátil o dvacet let později v rozhovoru pro Al Jazeeru. Fotoaparát měl nastavený na denní světlo, uvnitř však svítilo umělé osvětlení, které snímek zabarvilo do žluta. S odesláním fotografie spěchal, takže barvy už neupravoval. „Když jsem to viděl vytištěné, všiml jsem si, jak ta barva jako by nesla pocit zkázy, pocit hrůzy.“
Během dalších dnů se snímek objevil v novinách, časopisech i na webech po celém světě. Kdo je žena na fotografii, ale stále nikdo nevěděl. To se změnilo až začátkem března 2002, kdy Hondovi zavolal redaktor z washingtonské kanceláře AFP. Rodina ženy mezitím sama našla telefonní číslo agentury a potvrdila její totožnost. Honda ji spolu s šéfem newyorské pobočky Michelem Moutotem navštívil 8. března 2002 v jejím bytě v Bayonne. Na vchodových dveřích měla malou americkou vlajku.
Strach, který nezmizel s prachem
Fotograf odcházel s úlevou, že žena ze snímku je fyzicky v pořádku, ale zároveň s tísnivým dojmem. Marcy se bála vysokých budov a přísahala, že se do dolního Manhattanu už nevrátí. Hondovi připadalo nespravedlivé, že o novou práci kvůli tomu nejspíš přijde. Podle bratra Marcy od toho dne New York nenáviděla.
Domů se z Manhattanu vrátila jiná žena, než která ráno odcházela do práce, jak to po dvaceti letech pro theGrio řekla Noelle: „Dostala se do jakéhosi šoku z války. Byla velmi vystrašená. Nechtěla kolem sebe hodně lidí, dokonce ani ty, které znala a věděla, že by jí neublížili.“ Fotografie matce znovu a znovu vracela ten den. Bála se, že ji podle ní někdo pozná a ona se stane terčem dalšího útoku.
Slávu snímku nesla těžce, jak pro Fox News v roce 2002 sama přiznala, když mluvila o tom, co při pohledu na sebe cítí. „Když jsem to uviděla, řekla jsem si, panebože, vážně se mi nelíbí ten obraz, který Amerika vidí. Ukazuje mě. Možná jsem se ptala Boha, co mám dělat, co se to děje. Ukazuje strach. Lidé se na ten snímek dívají a vidí eleganci. Já ji nevidím.“ Ve stejném roce vyslovila pro CNN jediné přání. „Panebože, jen bych si přála mít klid v duši.“
Noelle si pamatuje průvod v jejich městě, na který matku uprosila jen pár dní po jednom z výročí. Nad davem přeletělo nízko letadlo. „Uslyšela ten zvuk a začala panikařit. Ulice byly plné lidí z našeho města. Chytila mě za ruku a jen my dvě jsme utíkaly pryč od zvuku letadla. A pak se zkrátka zastavila.“ Uvědomila si, že jí nic nehrozí. Noelle zase ve škole spolužáci nosili matčinu fotku a ptali se na ni. „Byla jsem z toho úplně zahlcená. Přišlo mi, že někdo měl říct, dobře, nechte ji být, nebo tu fotku do školy vůbec nenosit.“
Deset let bez práce a cesta na dno
V roce 2011, deset let po útoku, Marcy Borders pro New York Post řekla, co s ní 11. září udělalo a jak žila v letech, které následovaly. „Bylo to, jako by mi duši srazily k zemi spolu s těmi věžemi.“ Nedokázala si udržet zaměstnání, propadla depresi a alkoholu. „Pokaždé, když jsem uviděla letadlo, propadla jsem panice. Začala jsem kouřit crack, protože jsem nechtěla žít.“ V nejhorším období přišla na čas o péči o malého syna.
Pro Noelle byla tato slova stejně nová jako pro čtenáře novin. „Nikdy mi jako svému dítěti nedovolila, abych to viděla. Všechno, co dělala, dělala potají, a spoustu věcí jsem se dozvěděla až z rozhovorů. Ať byla jakkoli zraněná, jakkoli rozrušená, na prvním místě bylo vždycky chránit mě. Upřímně, byla jsem stejně v šoku jako kdokoli jiný, kdo četl, jak se s tím vyrovnávala, a já si toho jako dítě vůbec nevšimla, protože to tak dobře skrývala.“
V dubnu 2011 se Marcy sama přihlásila do léčebny. Během pobytu vystoupil prezident Obama v Bílém domě s oznámením, že Usáma bin Ládin je mrtvý. Podle jejích vlastních slov pro New York Post se po deseti letech strachu z dalšího útoku mohla konečně pohnout dál a léčbu dokončit. Vyléčila se, získala zpět péči o děti a začala o svém 11. září mluvit veřejně. Podle dcery se vrátila k ženě plné života, jakou bývala předtím, a svým vyprávěním pomáhala dalším lidem. „Nebyla hrdinkou jen pro mě, byla hrdinkou pro spoustu dalších lidí. Tolik lidí se v tom poznávalo.“
Diagnóza, o které dcera neměla vědět
V srpnu 2014 se Marcy Borders dozvěděla od lékařů, že má rakovinu žaludku. Noelle bylo dvaadvacet let a čekal ji poslední ročník vysoké školy. Matka jí proto neřekla, v jakém stadiu nemoc je, aby mohla studium dokončit bez neustálého strachu o její zdraví.
V listopadu 2014 Marcy pro Jersey Journal řekla, že už absolvovala chemoterapii, v prosinci ji čekala operace a po ní další chemoterapie spolu s ozařováním. V té době neměla práci ani zdravotní pojištění a účty za léčbu nedokázala sama platit. Zároveň si kladla otázku, která napadala i mnoho dalších lidí vystavených prachu po pádu věží. „Říkám si, zapálila ta věc ve mně rakovinné buňky? Rozhodně tomu věřím, protože jsem neměla žádné nemoci. Nemám vysoký tlak, vysoký cholesterol ani cukrovku.“
Její otázka nebyla ojedinělá. Rakovina žaludku patří mezi onemocnění, která americký zdravotní program pro lidi zasažené útoky na Světové obchodní centrum uznává jako související s 11. zářím.
Poslední Den matek spolu Marcy a Noelle strávily v květnu 2015. Noelle si z toho dne zapamatovala především jeden okamžik. „Dívala se na mě, jako by měla každou chvíli plakat. A tehdy mi potvrdila, že to může být náš poslední společný Den matek.“ Marcy ještě stihla dceřinu promoci. O necelé tři měsíce později, 24. srpna 2015, zemřela. Bylo jí 42 let.
Její bratr Michael Borders ten večer napsal na Facebook: „Nemůžu uvěřit, že je moje sestra pryč.“ Bratranec John ji nazval svou hrdinkou a připomněl nemoci, které ji podle něj provázely od 11. září. K její smrti se vyjádřil také tehdejší newyorský starosta Bill de Blasio. Připomněl, že městu znovu vrací tragédii starou téměř čtrnáct let.
Co po Marcy zůstalo
O rok později mluvila Noelle pro televizi PIX11 o tom, jak málo lidé vědí o životě její matky po 11. září. Většina znala fotografii ženy pokryté prachem. To, co přišlo po ní, už ne.
V roce 2021 učila Noelle dějepis na základní škole v Bayonne, ve stejném městě, kde Marcy strávila celý život. Doma se mezitím snažila uchovat matčinu památku pro mladšího bratra Zaydena, kterému bylo při Marcyině smrti sedm let, i pro svého syna Liama. Chtěla, aby o ní jednou dokázali mluvit, až na to budou připraveni. Sama k tomu potřebovala roky. Plánovala také vydat matčiny deníky jako knihu. „Jsem připravená to zvednout a dokončit, co ona nestihla. Kde končí žena z prachu, tam začíná její dcera.“
Stan Honda během 11. září pořídil stovky záběrů, do paměti veřejnosti se ale zapsal jediný. Právě ten se při každém výročí znovu objevuje v novinách.
Zdroje: aljazeera.com, nbcnews.com, cbsnews.com, foxnews.com, yahoo.com, pix11.com
