Článek
V prosinci roku 2006 proběhl na porodním oddělení třebíčské nemocnice zdánlivě běžný den. Narodilo se pět dětí – čtyři holčičky a jeden chlapeček. Mezi nimi byly i Veronika a Nikola, dvě novorozeňata, která se později stala středem jedné z nejsledovanějších kauz v historii českého zdravotnictví.
Záměna miminek v třebíčské porodnici
Jaroslava Trojanová a Libor Broža z Jabloňova si domů odvezli malé miminko, které pojmenovali Nikola. Manželé Čermákovi z Přibyslavic zase holčičku, jíž dali jméno Veronika. Na první pohled idylický obrázek štěstí čerstvých rodičů, ale v nemocnici se krátce po porodu stala osudová chyba – zdravotníci miminka zaměnili a oba páry si tak odvezly domů cizí dítě.
Otcovy pochybnosti o nevěře odhalily pravdu
Téměř rok žily obě rodiny v domnění, že vychovávají vlastní dítě. Libor Broža však začal mít pochybnosti, když si všiml, že mu dcerka není vůbec podobná. V hlavě mu také vrtala nesrovnalost z porodnice – údaje o váze miminka se druhý den výrazně lišily od těch po porodu.
„V úzkém rodinném kruhu jsme řešili, že mi Nikolka není podobná. Stále jsem měl navíc v hlavě tu věc s podivnou změnou údajů v nemocnici. Rozhodl jsem se jednou provždy zbavit pochybnosti a zaplatil jsem si anonymní test otcovství,“ vysvětloval později Libor Broža.
V březnu 2007 testy potvrdily, že není biologickým otcem dítěte. První myšlenky mířily k nevěře. Jaroslava Trojanová však byla přesvědčená o své nevině a v září 2007 si nechala udělat testy také. Výsledek byl zdrcující – ani ona nebyla biologickou matkou Nikolky. V tu chvíli bylo jasné, že došlo k záměně v nemocnici.
Nemocnice v Třebíči
Hledání pravdy a bolestivá výměna holčiček
První reakce po zjištění pravdy byly pro Jaroslavu Trojanovou nesmírně bolestivé. Jak později u soudu vypověděla, už v šestinedělí si od partnera vyslechla vulgární nadávky kvůli domnělé nevěře. Nepodezíral ji pouze manžel, ale i jeho rodina.
Psycholog Pavel Hanák, který s rodinami pracoval, později popsal, že nejtěžší situace byla právě s paní Trojanovou. Projevovala plačtivost, smutek, negativismus a nemohla emočně přijmout fakt odluky od dítěte, které si přivezla z porodnice.
První setkání s Čermákovými a jejich Veronikou bylo pro Trojanovou traumatizující. Popisovala, jak si přála jen mít svou Nikolku, pořád ji držet a nikomu ji nedat. Přitom při prvním pohledu na Verunku viděla, že je to celý Libor, ale její city k Nikolce byly úplně jiné. Začala kouřit a přestala kojit - byla podle svých slov nervózní a psychicky mimo.
V prosinci 2007, téměř přesně rok po narození, došlo za asistence psychologů k výměně dětí. Holčičky se vrátily ke svým biologickým rodičům. Situace vyvolala zásadní otázku: Jsou důležitější geny nebo rodičovská láska? Jaroslava Trojanová u soudu přiznala, že má raději Nikolu, kterou téměř rok vychovávala než svoji vlastní Veroniku, která se jí vrátila.
Děti se jmény po obou rodinách
Zásadní otázkou bylo, jak naložit se jmény holčiček. Děti už znaly svá jména a reagovaly na ně, proto obě rodiny nepovažovaly za vhodné je úplně změnit. Rozhodly se pro šalamounské řešení – jména ponechaly, jen je prohodily a přidaly druhé jméno jako vzpomínku na období, které dívky strávily u „náhradních“ rodičů. Z Nikolky Brožové se stala Veronika Nikola Čermáková a z Verunky Čermákové zase Nikola Veronika Brožová.
Rozdílné, a přesto spojené osudy
V létě 2008, rok a půl po rozuzlení záměny, Jaroslava Trojanová přiznávala, že je jí stále smutno po Nikolce, kterou rok kojila, přebalovala a vychovávala. Její partner Libor dodával, že vazby z minula stále přetrvávají.
Děti si postupně zvykaly na nové prostředí, ale pouta k „náhradním“ rodičům byla silná. Jaroslava vyprávěla, jak Nikolka plakala, když ji nechala samotnou během víkendových návštěv, a jak se její biologická dcera Verunka zase chtěla vracet k Čermákovým.
Aby se přechod dětem co nejvíce usnadnil, rodiny se pravidelně navštěvovaly. Na stěnách domácností se objevily společné fotografie obou dívek. Rodiče své dcery učili poznávat a mít rád i „druhou maminku“ a „druhého tatínka“.
V tomto období rodiče již pozorovali povahové rozdíly. Nikolka byla citlivější, Veronika samostatnější a průbojnější. Veronika se naučila velmi brzy chodit a povídat, Nikolka byla v tomto ohledu pomalejší. Jaroslava Čermáková později uvedla, že Nikolka je šikovná holka, ale podle paní učitelky ve školce se teprve po půl roce začínala začleňovat mezi ostatní děti. Lékařka rodinu upozornila, že dívka bude pravděpodobně úzkostnější a spíše samotářská.
Rozdílné způsoby vyrovnávání s traumatem
Během soudního líčení v roce 2009 psycholog Pavel Hanák popsal, jak odlišně obě rodiny přistupovaly k traumatu. Rodiny podle něj skutečně velmi trpěly a začínaly znovu vyhledávat odbornou pomoc. Zatímco rodina Trojanových a Brožových své emoce projevovala od začátku intenzivněji a otevřeněji, Čermákovi se snažili situaci zvládat racionálně a s klidem.
„Naopak manželé Čermákovi podle psychologa situaci zvládali racionálně a s přehledem. Jenže právě to se podepsalo na tom, že v současnosti je jejich manželství v troskách,“ zaznělo u soudu. Hanák přirovnal jejich stav k opožděné reakci po autonehodě, kdy člověk nejprve působí klidně, ale trauma se projeví až po čase. U Čermákových tehdy docházelo k opožděnému prožitku, pan Čermák si těžko hledal cestu k Veronice, své biologické dceři, i k nově narozené Terezce, paní Čermáková byla podrážděná a smutná.
Trojanovi své trauma ventilovali otevřeněji, ale k odborné pomoci neměli příliš důvěru a s psychologem po čase přestali komunikovat. Naopak Čermákovi po propuknutí odložených emocí znovu kontaktovali Hanáka a hledali pomoc.
Soudní bitva o odškodnění
V roce 2008 přišla na řadu otázka odpovědnosti nemocnice a odškodnění. Třebíčská nemocnice uznala pochybení a nabídla oběma rodinám odškodnění ve výši 300 tisíc korun. To bylo pro postižené rodiny směšné vzhledem k traumatu, kterým si prošly, a proto se rozhodly bránit soudní cestou a požadovaly celkem 12 milionů korun.
Libor Broža při jednání emotivně popisoval, jak přišel o první krůčky i rostoucí zoubky své dcery. Mluvil také o stresu a hádkách v rodině, kdy mu partnerka vyčítala, že kvůli jeho testům DNA přišla o Nikolku.
Právník nemocnice považoval požadovanou částku za přemrštěnou a nabízel jen 600 tisíc korun. Dokonce zpochybnil újmu rodiny Brožových tvrzením, že jejich vztah byl problematický už před porodem, což Trojanová rezolutně odmítla.
Po několikaletých soudních sporech, které vyvrcholily v roce 2011, přiznaly soudy rodinám odškodnění v celkové výši 3,2 milionu korun. Jedna rodina dostala 2,1 milionu, druhá 1,2 milionu kvůli různé míře následků.
Kdo za to může? Spor o zodpovědnost sestry
Souběžně s odškodněním rodin se řešila i otázka konkrétního viníka. Zdravotní sestra Zdeňka Mládková dostala výpověď, proti které se však v říjnu 2007 soudně bránila. Tvrdila, že děti už byly zabalené a označené, když je předávala matkám. Nemocnice naopak namítala, že z nepřímých důkazů vyplývá, že právě ona mohla děti omylem zaměnit při koupání. Vyšlo najevo, že v porodnici tehdy chyběly vnitřní předpisy pro kontrolu identifikace novorozenců. Ředitel Petr Mayer přesto trval na oprávněnosti výpovědi a poukazoval na to, že sestře měly být podezřelé rozdíly v údajích o váze dětí.
Systémové změny v porodnicích
Tato kauza odhalila systémové nedostatky v zabezpečení identifikace novorozenců v českých porodnicích. Příběh zaměněných dětí z Třebíče se stal impulzem k zavedení přísnějších kontrolních mechanismů po celé republice. Novorozenci začali dostávat čipové náramky, některé nemocnice zavedly identifikaci podle otisků prstů matky a dítěte nebo sledování pomocí kamerových systémů. Cílem bylo zajistit, aby se podobná tragédie již nikdy neopakovala.
„Teta“ a „strejda“: Nové vztahy mezi rodinami
S odstupem času se mezi rodinami a dětmi vytvořil zvláštní vztahový trojúhelník. Po pěti letech od záměny, v lednu 2011, Jaroslava Čermáková popsala, jak se proměnil jejich vztah k Verunce: „Ten se postupně napravuje. Obě miluju. S Verunkou se snažíme dál vídat, tak jednou za tři týdny, za měsíc, častěji bychom to asi nezvládli, hlavně psychicky. Je teď jako naše neteř, říká nám ‚teto‘ a ‚strejdo‘.“
Zvyknout si na toto nové pojmenování nebylo pro bývalé rodiče jednoduché. „Zvládám to, dokud se mě na to nikdo nezeptá. Ale třeba album s Verunkou, kdy byla malá, stále nejsem schopná otevřít,“ přiznala Čermáková.
Z praktického hlediska se rodiny dohodly na pravidelném kontaktu, aby děti nepřišly o vazby, které si vytvořily během prvního roku života. Děti se setkávaly při významných příležitostech jako Vánoce či narozeniny. Toto uspořádání bylo sice funkční, ale emocionálně náročné pro všechny zúčastněné - když Nikolka odjížděla od Trojanových, byla smutná, a ani Veronice se nechtělo od Čermákových.
Případ v české společnosti rozpoutal diskuzi o mnoha etických otázkách: Je při výchově dětí důležitější biologické rodičovství nebo citové pouto vytvořené péčí? Jak silná vazba vzniká mezi dítětem a pečující osobou během prvního roku života? A jak moc je možné tyto vazby přerušit či přesměrovat?
Jak to dopadlo s holčičkami 19 let od kauzy
V roce 2025, kdy od osudné záměny uplynulo již 19 let, jsou z malých holčiček nyní mladé dospělé ženy. Nikola Veronika Brožová a Veronika Nikola Čermáková mají dnes 18 let. Z dostupných informací víme, že obě rodiny se dlouhodobě snažily vyrovnat s bolestivou minulostí a najít způsob, jak s tímto traumatem žít.
Jak přesně vypadají životy obou rodin a vztahy mezi nimi dnes, zůstává soukromou záležitostí, neboť mediální zájem o tuto kauzu před lety utichl a rodiny dostaly příležitost žít běžným životem mimo pozornost veřejnosti.
I přes všechny těžkosti vyjádřil psycholog Hanák určitou naději: „Přese všechna traumata věřím, že čas rány zhojí a obě rodiny se ještě můžou stmelit.“
