Článek
Večer sedmnáctého února 2006, deset minut po osmé. V GynCentru v hloubětínském zámečku se rozezněl alarm, na který personál čekal celých osm měsíců. Sestra a lékař vyběhli ke schránce, kterou mnozí označovali za kontroverzní, ale která právě zachránila první život. V teplé vaničce ležela měsíční holčička zabalená v čistých šatečkách, vedle ní obálka s rodným listem a dopisem. Matka neodbíhala hned, počkala u babyboxu, dokud neviděla zdravotníky přibíhat pro dítě. Teprve potom odešla.
Službu ten večer držel doktor Pavel Müller. Když otevřel obálku a začetl se do dopisu, věděl, že drží v ruce něco, co bude mít dalekosáhlé důsledky. „Drahý doktore, je mi u srdce těžko, ale vidím, že bych to neutáhla. Mít dvojčata a být zároveň matka samoživitelka není lehké,“ psala žena. Text dopisu zveřejnil tehdy na svém webu Ludvík Hess, zakladatel babyboxů. Holčička dostala jméno Soňa a stala se prvním dítětem zachráněným babyboxy v České republice.
Úporné přesvědčování proti vlně odporu
Ludvík Hess tušil několik dní předem, že se okamžik blíží. Než se však ten únorový večer stal skutečností, muselo uplynout několik let vyčerpávajícího boje s úřady. Chovatel koní a vydavatel literárního časopisu Divoké víno začal o babyboxech uvažovat už kolem roku 2003. Impulzem byl silný protiklad mezi tím, kolik úsilí vyžaduje přivedení hříběte na svět a jeho vypiplání, a zprávami o novorozencích vyhozených do popelnic. „Pak zjistíte, že nějaká nešťastnice hodí dítě do popelnice. Takových případů je bohužel dodnes dost,“ vysvětloval v rozhovoru pro časopis Vlasta.
Běhal po ministerstvech, nemocnicích a různých institucích, snažil se je přesvědčit o užitečnosti těchto zařízení. Kamarádi si z něj dělali legraci, že kdyby se věnoval stavění, už má za tu dobu postavené dvě továrny na košťata. Původně chtěl první babybox otevřít v pražské porodnici U Apolináře, kde přednosta profesor Jaroslav Živný s projektem souhlasil, ale ředitel nemocnice a ministerstvo zdravotnictví projekt zamítly.
Tehdejší ministryně zdravotnictví Milada Emmerová vydávala tiskové zprávy varující před babyboxy, odvolávala se na Úmluvu o právech dítěte. Její tehdejší poradce František Schneiberg v roce 2005 argumentoval tím, že „vlastně taková nabídka bezstarostného odložení dítěte zvyšuje poptávku po tom, a přibývá dětí, co jsou vykořeněné bez identity,“ jak připomněl v roce 2021 Český rozhlas. Lékařům vadilo, že nemají žádné informace o zdravotní anamnéze odloženého dítěte.
Prvního června 2005 se Hessovi konečně podařilo otevřít první babybox právě v hloubětínském GynCentru, a to díky osobní statečnosti primáře Petra Píchy a jeho kolegy Zdeňka Mayera. V té době to byl odvážný čin jít proti oficiálnímu stanovisku ministerstva.
Drama dvou sester
Holčička, která se stala prvním dítětem v českém babyboxu, přišla na svět 18. ledna 2006 v nemocnici U Apolináře společně se svou sestrou dvojčetem. Obě dostaly jména po svých tetách. Přesně měsíc po narození ji matka odložila do schránky v Hloubětíně. Ředitel GynCentra Ivo Martinec tehdy pro Český rozhlas popsal: „Večer, asi deset minut po osmé, matka odložila do babyboxu dítě, lékař se sestrou prakticky okamžitě zareagovali, poskytli dítěti první zabezpečení a zajistili převoz dítěte do nemocnice na Karlově náměstí. Dítě je v pořádku a je zdravé.“
K holčičce přiložila matka nejen rodný list, ale také zdravotní průkaz a podrobný dopis s žádostí. „Byla bych vám moc vděčná, kdybyste ji dali k adopci těm párům, které na to miminko čekají víc jak deset let,“ psala žena, která si byla vědoma své situace. V dopise uvedla, že Soňa dostala při propuštění z porodnice preventivní injekci, což svědčilo o tom, že o ni pečovala.
Dojatá sestra, která běžela k babyboxu jako první, o matce později řekla: „Normální paní…“ jak zaznamenal na svém webu Hess. Krátký rozhovor, který s ní stihl personál vést, než odešla, odhalil běžnou lidskou tragédii sociální nouze, nikoli lhostejnost.
Ludvík Hess okamžitě vyrazil na dětskou kliniku, aby si Soňu pochoval. Doprovázel ho profesor Živný, s nímž vedl první úvahy o zřízení babyboxu. Pediatr Pavel Kabíček potvrdil, že je holčička naprosto zdravá. „Soňa je velmi drobná a hezounká holčička,“ popsal tehdy Hess.
Vlna solidarity i varování
Zpráva o prvním dítěti v babyboxu obletěla během několika hodin celou zemi. Hess dostal desítky gratulací od sponzorů, politiků, soudců, lékařů i umělců. Gratulovali mu náměstek policejního prezidenta, poslankyně, místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Kasal s nabídkou pomoci, děkan lékařské fakulty profesor Tomáš Zima, zpěvák Vašek Neckář i kapelník Ladislav Kubeš. Ten poslední slíbil: „Až se bude vdávat, přijdeme jí s Veselkou zahrát na svatbu.“
Ale přišla i střízlivá varování. Poslankyně Eva Dundáčková tehdy napsala Hessovi: „Za příjemnou oslavou babyboxu, kterou jistě právem pociťujete jako satisfakci, vystrkují růžky otázky: Jaký je statut holčičky s rodným listem? Proč ta výzva k pomoci matce? Proč je bez prostředků? Chce dítěti opravdu nezištně zajistit budoucnost? Čeká Vás nelehká bitva o Soniččin osud.“
Zpátky do rodiny
Její slova se později potvrdila. Sotva uplynuly dva týdny, situace se dramaticky změnila. Orgán sociálně-právní ochrany dětí zjistil kvůli přiloženému rodnému listu totožnost matky a okamžitě ji kontaktoval. Prvního března 2006 si matka Soňu vzala domů. „Má na zítřejší dopoledne domluvenou schůzku, otázka je, zda přijde, nebo ne. Snad potřebné dokumenty podepíše,“ uvedl tehdy Ludvík Hess pro iDNES. Druhého března měla podepsat souhlas k adopci, ale na schůzku nedorazila.
Dítě pak podle Hesse putovalo mezi tetami a babičkami. Opatrovnická soudkyně, která měla Soňu na starost, mu později řekla, že nejtlustší spis má právě o ní.
Změna nepřátel v přátele
Příběh první holčičky z babyboxu měl nečekaný dopad. Milada Emmerová, která ještě jako ministryně zdravotnictví vydávala tiskové zprávy varující před babyboxy, se s Ludvíkem Hessem poprvé osobně setkala až v Klatovech, kam přijela jako hejtmanka Plzeňského kraje na otevírání dalšího babyboxu.
„Sotva ve svém tyrkysovém kostýmku vystoupila, hned jsem se k ní vrhnul domnívaje se, že chce celou akci zakázat,“ vzpomínal Hess v rozhovoru pro Vlastu. Požádal ji, aby otevřela babybox a vložila do něj panenku. Emmerová bez protestu udělala, co po ní chtěl. „Fotografové fotili a kamery natáčely, prostě stalo se něco mimořádného.“
Po ceremonii je ředitel nemocnice pozval na kávu. Během rozhovoru Hess pocítil, že „trošinku to mezi námi zabzučelo.“ Emmerová se později jako hejtmanka Plzeňského kraje stala veřejnou podporovatelkou babyboxů. Z odpůrkyně projektu se stala jeho zastánkyní.
Dvacet let poté
Od únorového večera roku 2006 uplynulo téměř dvacet let. O osudech Soničky Hess mluvil v nedávném rozhovoru pro časopis Vlasta. Setkal se s jednou z jejích příbuzných a rozhovor byl nepříjemný. „Říkala, že jsme Soničce naslibovali, co všechno dostane a nedostala nic. Já jí ale nic nesliboval, spíš to byly akce novinářů, kteří o ní tehdy často psali,“ vzpomínal Hess. Dnes je Soničce devatenáct let a její osud zůstává zahalený rodinnou mlčenlivostí.
Podle statistik spolku Babybox pro odložené děti – Statim je k listopadu 2025 v České republice 90 babyboxů, útočiště v nich našlo již přibližně 280 dětí. Ministerstvo zdravotnictví registruje babyboxy jako zdravotnický prostředek a v roce 2006 získaly ochrannou známku od Úřadu průmyslového vlastnictví. Přibližně čtvrtina babyboxů je stále bezdětných, což je podle Hesse dobrá zpráva.
Hess osobně vybírá jména dětem, které jsou v babyboxech nalezeny, pokud si je nevyberou zdravotníci. Ročně se v nich průměrně objeví kolem dvaceti dětí. Důvody odložení jsou podle Hesse vesměs sociální, ale častěji než bída za tím stojí špatné rodinné vztahy. O rodičích, kteří dítě odloží do babyboxu, má jasný názor: „Já je považuji svým způsobem ještě za seriózní. Oproti lidem, kteří položí dítě na lavičku v parku a nechají ho prochladnout anebo ho vyhodí z okna,“ řekl v rozhovoru pro Vlastu.
Některé děti z babyboxů Hess občas vídá. Jednu holčičku má obzvlášť rád – je to děvče nalezené před lety v kladenském babyboxu. Když k němu přijde, obejme ho a řekne mu, že ho má ráda.
S jiným příběhem se Hess setkal krátce před dvacátým výročím založení babyboxů. „Padesátníci s tituly před i za jménem přivedli s sebou krásnou dlouhovlasou holčičku, Číňanku, odloženou v babyboxu v Hloubětíně. Pojmenoval jsem ji tehdy Ivanka po Ivanu Reichovi, který ji tam našel. Rozhovor s rodiči mě velmi potěšil,“ uvedl v rozhovoru pro časopis Vlasta. Setkání se odehrálo 31. května, den před dvacátým výročím založení prvního babyboxu.
Nesplněné přání má Hess jediné: „Aby se tam přestaly odkládat děti!“ Přesto každý týden dostává na mobil zprávy o technických zkouškách všech babyboxů a občas i tu zprávu, že se někde našlo děťátko. „Vidím, že jsem tu práci nedělal marně. Zároveň si ale přeji, aby všechny babyboxy byly bezdětné. Odložených dětí je příliš,“ řekl letos v létě pro Deník.cz. „Svědčí to mimo jiné o tom, že jak po sociální stránce, tak v mezilidských vztazích není v této společnosti všechno v pořádku.“
A tak chovatel koní, vydavatel básnického časopisu a zakládací redaktor, který chtěl být v dětství sedlákem a vyvážet na koních hnůj, zachraňuje životy těch nejmenších. Soňa byla první. Patří k případům, kdy se dítě z babyboxu vrátilo do původní rodiny. Zda to byl její šťastný konec, nebo ne, ví dnes jen ona sama a ti, kdo jsou jí nejblíž.
Zdroje: dnes.cz, babybox.cz, irozhlas.cz, vlasta.cz, babybox.cz









