Článek
Člověk v současné konzumní společnosti snadno ztrácí kontakt se svou přirozeností. Umělé vůně, kosmetika, oblečení, všechno je upravené tak, aby vypadalo dokonale. Ale co skutečné pocity? Dokážeme ještě rozeznat pravdu od umělosti, originál od napodobeniny, blízkost od odcizení?
Zamýšlím se nad poutem mezi matkou a dítětem. To pouto, které začíná dlouho před prvním nádechem, které formuje bezpečí, důvěru a první pocit, že někam skutečně patříme. Vždyť dítě je devět měsíců spojeno s matkou pupeční šňůrou. Vnímá její hlas, tep jejího srdce, její vůni a cítí její duši. Když se dítě narodí, neztratí přece tuto paměť. Pokud ho položíte do cizí náruče, něco je jinak. Možná si myslíme, že novorozenec to nepozná, že nerozezná svou matku od cizí ženy. Ale je to skutečně pravda?
Sama mám zkušenost, která mi říká, že i novorozenec má hlubokou citovou paměť. V hlavě mi dodnes utkvěl pach chlupatého podpaží cizí ženy, která mě po domluvě kojila v porodnici, protože moje matka mléko neměla. Dodnes nemám ráda mléko. Ale svou matku jsem vždy poznala. Voněla jinak, vždycky voněla bezpečím, láskou, mateřstvím.
A co zvířata? Dokáže ovčí matka rozeznat své jehně mezi desítkami jiných, ačkoli nám se zdají všechna stejná? Ano, dokáže. Okamžitě pozná hlas, vůni, pohyby svého mláděte. Podobně je na tom lachtanice na přeplněné pláži – uprostřed stovek mláďat pozná právě to svoje. Mateřská intuice není doménou pouze lidí, je to univerzální zákon přírody.
I já jako matka jsem prošla situací, která potvrdila mé přesvědčení, že mateřské pouto je silnější než jakékoli označení nebo náramek. Jsem matka tří dcer a každý porod pro mě byl nejen zázrakem, ale i chvílí, kdy jsem cítila, jak silné je pouto mezi matkou a dítětem.
Když jsem v 90. letech porodila svou první dceru, bylo to v době, kdy se o záměnách dětí v porodnicích moc nemluvilo. Moje dcera měla na celém tělíčku napsané jméno, které nešlo umýt ani po návratu z porodnice. Tehdy mě ani nenapadlo, že by dítě s takovým označením mohlo být vyměněno, protože to bylo tak nepravděpodobné. Když jsem v roce 2003 porodila třetí dceru, byla jsem si už vědoma všech opatření, která měla zaručit bezpečnost novorozenců. Dcerka měla náramek s číslem, jako já, a já byla přesvědčená, že teď už nemůže být žádné nebezpečí.
Po porodu jsem měla svou dceru u sebe 24 hodin, když ji vezli na kontrolu. Na pokoji jsem byla sama, dvě jiné maminky právě odešly domů. Když mi sestřička přivezla dceru zpět, okamžitě jsem věděla, že to není moje dítě. Hned jsem jí řekla, že to není moje dcera, ale ona mi to nevěřila. Myslela si, že mám snad nějakou poporodní psychózu nebo že jsem zmatená. Opakovala jsem, že to není moje dítě, a že je to cizí dítě, že to není moje dcera. Sestřička se ale nezdála nijak znepokojená a pokračovala v přebalování. A pak přišel šok – rozbalila miminko a místo holčičky se ukázal kluk. Tehdy jsem už byla opravdu rozčilená. Řekla jsem jí, že chlapečka klidně nechám, ale že chci zpět svou dceru.
Sestřička bez jediného slova vzala chlapečka a odjela. Po chvíli přišla jiná sestřička a přivezla mi zpět mou dceru. Žádná omluva, žádné vysvětlení. Nikdo se mi nezeptal, jak jsem to poznala. A já jsem věděla, že to byla moje dcerka, i bez čísla na náramku které bylo stejné jako na mém zápěstí. Neměla jsme žádné pochyby. Měla jsem tu sílu mateřské intuice, která mi říkala, že to je ona, moje dcera, a žádné číslo ani náramek nemohly tohle potvrdit nebo vyvrátit.
Podobných příběhů je mnoho. Matky, které poznaly své děti, přestože okolí tvrdilo opak. Je to hluboce zakořeněná schopnost, která přežívá i dnešní umělou dobu. Nejde o čísla, náramky, čipy ani jiné značení. Jde o cosi mnohem hlubšího, niterného, co nepotřebuje důkazy ani argumenty.
Mateřství a dětství jsou propojeny poutem, které se nedá napodobit, vyrobit, ani oklamat. Dokud budeme lidmi, toto spojení nám zůstane. To pouto nám nikdo nevezme – protože ho cítíme srdcem.
A přesto, i když se tato mateřská intuice může zdát silná a nezpochybnitelná, dojde k neuvěřitelné záměně, kdy jsou tyto přirozené pudy matky potlačeny okolními faktory, jako je administrativní zanedbání, špatná organizace či selhání systému.
Fatální záměna novorozenců v třebíčské porodnici navždy změnila životy dvou rodin. Téměř rok vychovávaly cizí děti, než test DNA odhalil neuvěřitelnou pravdu. Tato kauza dodnes patří mezi nejsložitější případy českého zdravotnictví.
Taková událost ukazuje, jak křehká může být důvěra, i když je v srdci matky přítomna touha a schopnost poznat vlastní dítě.
Anketa
Máte vlastní příběhy o mateřské intuici nebo o situacích, kdy se vám něco zdálo být jinak, než jak to ukazovala realita?
