Co byste si mysleli o zemi, kde mají premiéra Slováka a předsedu Sněmovny Japonce?

Poslanci právě zvolili předsedou Sněmovny Tomia Okamuru. Japonce narozeného v Tokiu, který si kdysi dělal selfíčka s pandami a dnes drží v rukou kladívko české demokracie. Premiér? Ten je zase původem Slovák. Zní to jako vtip, který by kdysi koloval po hospodách — jenže dnes se vypráví přímo ve Sněmovně.

Dřív jsme měli státníky. Lidi, kteří uměli mluvit, myslet a ještě se nestyděli za to, že jsou Češi. Dnes tu máme importy a imitace. Někdo se s námi narodil, někdo si nás vybral, někdo si nás koupil — a všichni dohromady se tváří, že vědí, co tahle země potřebuje.

Všechno se tváří kosmopolitně, otevřeně, moderně — ale výsledkem je jen zvláštní směs, která neví, čí je. Není na tom nic proti lidem jiného původu — ale když si národ neumí najít vlastního vůdce, je to spíš obraz bezmoci než tolerance.

Na papíře to vypadá hezky: menšiny, otevřenost, diverzita. V praxi ale vidíme ty samé hry: dohody za zavřenými dveřmi, koaliční přetahovačky, opozice, která je „nepřizvaná“. Jen kulisy se mění – teď z rovníku a Tater.

Okamura po zvolení děkuje a slibuje novou atmosféru. Budoucí premiér se usmívá. A občan si říká: „Proboha, kam jsme to dopracovali?“

Češi se kdysi bili za svobodu, za republiku, za vlastní stát. Teď už ani neví, kdo jim vládne.
Země, která kdysi rodila Masaryky, Havly a Palachy, dnes volí cizí přízvuky.
Možná jsme tak dlouho hledali Evropu, až jsme ztratili sami sebe.

Až se jednou probudíme s ministrem financí z Maroka a prezidentem z Norska, možná si někdo položí tu prostou otázku:
„A kde jsou vlastně Češi?“
A odpověď bude tichá – sedí doma, platí daně a doufají, že aspoň to pivo jim ještě nikdo nevezme.

Zdroje