Článek
Internet je plný vědomostí, návodů, kurzů, knih i vědy. Stačí pár kliknutí a člověk se může naučit programovat, opravit motor, pochopit vesmír nebo si doplnit vzdělání, na které dřív nestačil celý život. Přesto se pokaždé, když se objeví nová technologická vlna, ukáže stejný vzorec: největší pozornost, největší hledanost a největší „wow efekt“ má nástroj, který slibuje jediné – svléknout ženu na fotce:-)
Nejde o nový fenomén, jen o novou technologii. Kdysi to byl Photoshop a „retuš“, později deepfake videa, dnes generativní umělá inteligence. Zatímco se AI učí diagnostikovat nemoci, psát kód nebo pomáhat s výzkumem, nejvíc kliků sbírají aplikace, které nabízejí iluzi moci nad cizím tělem. Bez dialogu. Bez souhlasu. Bez reality.
Tyto aplikace se často tváří nenápadně. Marketing mluví o „experimentu“, „zábavě“, „technologické ukázce“ nebo „uměleckém efektu“. Ve skutečnosti jde o jednoduchý princip: algoritmus se pokusí dopočítat, co by mohlo být pod oblečením. Nevidí pravdu, jen generuje stereotyp – průměrné tělo, průměrná prsa, průměrná sexualizovaná představa. Výsledek není skutečná osoba, ale fantazie stroje poskládaná z milionů cizích dat.
Právě v tom je zásadní problém. Nejde jen o technologii, ale o posun hranic. Fotografie přestává být záznamem reality a stává se materiálem, se kterým si může kdokoliv dělat cokoliv. Stačí, že je snímek „dostatečně kvalitní“. Stačí, že je na něm žena. V tu chvíli se z člověka stává objekt, surovina pro algoritmus.
Zajímavé je, že poptávka po těchto nástrojích nepřichází z okraje internetu, ale z jeho středu. Nejde o temné kouty, ale o běžné vyhledávače, sociální sítě a reklamy. „Jak svléknout ženu na fotce“ se stává jedním z nejhledanějších dotazů spojených s AI. Ne proto, že by lidé nerozuměli rizikům. Ale proto, že technologie vždy nejrychleji odhalí naše slabosti – zvědavost, moc, sexualizaci a anonymitu.
Z právního hlediska se svět teprve probouzí. V mnoha zemích už vznikají zákony, které takové použití považují za porušení osobnostních práv nebo formu digitálního násilí. Eticky je situace jasná dávno: vytvářet intimní obraz někoho bez jeho souhlasu není hra ani „sranda“. Je to zásah do důstojnosti, i když výsledek není skutečný.
Možná nejvíc zarážející ale je kontrast. Ve stejný moment, kdy lidstvo drží v rukou nástroj schopný pomoci s klimatem, medicínou nebo vzděláním, je jeho největším „hitem“ schopnost svléknout cizí ženu na fotografii. Ne proto, že by to bylo technologicky nejtěžší. Ale proto, že to odhaluje, kam se nejrychleji obrací pozornost.
AI není problém. Zrcadlo také ne. Problém je to, co se v tom zrcadle objevuje nejčastěji. Pokud chceme mluvit o budoucnosti technologií vážně, musíme si přiznat jednu nepříjemnou věc: nejde jen o to, co umí stroje. Jde hlavně o to, co s nimi chceme dělat my.
