Článek
O umělé inteligenci se dnes často mluví hlavně ve chvílích, kdy se něco pokazí. Jednou halucinuje, podruhé si vymýšlí, potřetí někomu poradí špatně a počtvrté se řeší, jestli její vliv nemohl být dokonce nebezpečný.
Nedávno například Novinky.cz informovaly o případu tragické střelby na americké univerzitě, po které čelí tvůrci ChatGPT žalobě.
Podle žaloby měl útočník s chatbotem vést dlouhodobé konverzace, sdílet fotografie zbraní a ptát se na jejich použití. Rodina jedné z obětí tvrdí, že systém nedokázal rozpoznat nebezpečné vzorce chování. OpenAI odpovědnost odmítá a tvrdí, že ChatGPT poskytoval pouze faktické informace z veřejně dostupných zdrojů a nepodporoval nelegální činnost.
Je to vážné téma. A je správné, že se o něm mluví. Umělá inteligence není hračka a rozhodně není neomylná. Může se mýlit, může plácat nesmysly, může člověka utvrzovat v omylu a v rukou někoho, kdo nehledá pravdu, ale jen potvrzení vlastní představy, může být i nebezpečná.
Jenže každý nástroj má víc než jeden příběh.
Spisovatel a publicista Jakub Hladík má s ChatGPT úplně jinou zkušenost. Ne jako člověk, který by umělé inteligenci slepě věřil. Ne jako člověk, který by si od ní nechal vymýšlet realitu. Ale jako občan, který se roky potýká s úředními odpověďmi, odmítáním, odkládáním věcí, paragrafy a jazykem, který často působí dojmem, že má člověka hlavně unavit.
A právě v takové chvíli mu ChatGPT pomohl.
Nešel za něj k soudu. Nepodal za něj žalobu. Nerozhodoval místo soudců. Ale pomáhal mu rozebírat úřední rozhodnutí, hledat rozpory, chápat lhůty, formulovat argumenty a nenechat se odradit větami, které na první pohled vypadají neprůstřelně.
Tam, kde se běžný člověk často ztratí v úředním jazyce, mu pomohl udělat si pořádek.
Výsledek? Bez právníka, bez právního týmu a bez velké kanceláře za zády uspěl Jakub Hladík u Krajského soudu v Plzni proti Plzeňskému kraji.
Spor se týkal žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Obec žádost odmítla, Plzeňský kraj její postup potvrdil a Hladík se obrátil na soud. Klíčová byla otázka použití ustanovení o zneužití práva podle § 11a informačního zákona. Podle soudu nebyl postup úřadů v pořádku. Rozhodnutí kraje bylo zrušeno a kraj musí zaplatit náklady řízení.
Tento příběh není o tom, že umělá inteligence nahradila právníky. Nenahradila. Není to ani příběh o tom, že ChatGPT má vždy pravdu. Nemá. Umí se mýlit, umí fabulovat a každou zásadní věc je nutné ověřovat.
Je to ale příběh o tom, že když člověk používá umělou inteligenci rozumně, může mu výrazně pomoct.
Zvlášť proti úřednímu aparátu.
Úřady mají systém, zkušenosti, zaměstnance, právníky, razítka, spisy a čas. Občan má často jen nervy, pocit nespravedlnosti a chuť to vzdát. Jenže právě tady může umělá inteligence změnit poměr sil. Ne tím, že za občana vyhraje spor. Ale tím, že mu pomůže pochopit, co se vlastně děje.
A pochopení je první krok k obraně.
Když člověku přijde rozhodnutí, které je dlouhé, složité a napsané úředním jazykem, většina lidí ho přečte jednou, dvakrát, a pak rezignuje. Ne proto, že by nutně neměli pravdu. Ale proto, že nemají sílu ani znalosti na to, aby se tím prokousali.
Hladík popisuje ChatGPT jako velmi trpělivého pomocníka. Vysvětloval, porovnával, upozorňoval na možné rozpory a pomáhal převést úřední řeč do normální lidské řeči.
A najednou už občan nestojí před úředním dopisem jako před betonovou zdí.
Najednou vidí, že některé věty nejsou tak pevné, jak vypadají. Že některé argumenty stojí na vodě. Že některé lhůty nejsou jen formalita. A že když zákon říká sedm dní, tak sedm dní opravdu není „někdy později, až se to úřadu hodí“.
Právě to je jedna z největších sil umělé inteligence pro běžného člověka. Ne v tom, že mu dá hotovou pravdu. Ale v tom, že mu pomůže klást lepší otázky.
A úřední moc se často nejvíc bojí právě dobrých otázek.
Proto je nefér mluvit o ChatGPT jen jako o problému. Ano, problémem být může. V rukou člověka, který nechce ověřovat, nechce přemýšlet a chce jen potvrdit své bludy, může být nebezpečný. Ale v rukou člověka, který hledá oporu, pořádek a cestu, jak se bránit, může být naopak mimořádně užitečný.
Jakubu Hladíkovi pomohl v situaci, kdy proti němu nestál soused v hospodské hádce, ale krajský úřad. Instituce s razítkem, úředníky a rozhodnutím, které mělo působit jako konečná tečka. Jenže konečná tečka to nebyla.
Soud ukázal, že ani úřad nemůže napsat cokoliv a čekat, že občan sklopí hlavu.
A možná právě to je na celém příběhu nejdůležitější.
Umělá inteligence sama o sobě nikoho nezachrání. Ale může člověku pomoci, aby se nenechal umlčet. Aby se zeptal. Aby pochopil. Aby sepsal argument. Aby vydržel. Aby šel dál, i když mu systém opakovaně naznačuje, že by měl raději zmizet.
V Hladíkově případě to skončilo vítězstvím u soudu.
Ne díky zázraku. Ne díky právní armádě. Ale díky kombinaci vytrvalosti, zákona, soudní kontroly a nástroje, který mu pomohl se v tom neztratit.
Takže až příště někdo řekne, že ChatGPT jen halucinuje a škodí, možná by stálo za to dodat: někdy také pomůže obyčejnému člověku postavit se úřadu.
A někdy ten člověk vyhraje.
Podle Hladíka by jeho zkušenost měla otevřít i širší debatu o budoucnosti státní správy. Po více než dvou letech střetů s úřady tvrdí, že v systému často nenarážel na službu občanovi, ale na aroganci, alibismus, odkládání věcí a byrokratický jazyk, který má člověka spíš unavit než mu pomoci.
„Kdyby část úřednické práce jednou převzala dobře nastavená a veřejně kontrolovaná umělá inteligence, možná by se konečně začalo rozhodovat podle pravidel, lhůt a logiky. AI nemá nálady, místní vazby ani potřebu krýt kolegy. A možná právě proto by v některých případech dokázala být k občanovi spravedlivější než úředník schovaný za razítkem,“ říká Hladík.
Je to tvrdý názor, ale po jeho zkušenosti pochopitelný. Jeho spor s Plzeňským krajem podle něj ukázal, jak snadno se chyba úřadu nepřizná, ale jen přeposílá, potvrzuje a formálně obhajuje. A jak důležité je, aby měl občan nástroj, který mu pomůže se v tom neztratit.
Anketa
Zdroj: hladikjakub.cz
