Článek
Případ se týkal žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., kterou Jakub Hladík podal ve věci postupu obce Třebčice a následného rozhodování Plzeňského kraje. Krajský úřad Plzeňského kraje potvrdil odmítnutí žádosti s odůvodněním, že jde o zneužití práva. Hladík se ale bránil správní žalobou a namítal, že kraj při svém rozhodnutí nedodržel zákonné podmínky. Krajský soud v Plzni mu dal za pravdu, rozhodnutí kraje zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Následující rozhovor je jeho osobním, místy ironickým ohlédnutím za soudem, ve kterém obyčejný občan uspěl proti krajskému úřadu.
Vyhrál jste soud s Plzeňským krajem. Gratuluji. Jaký je to pocit?
Úžasnej. Asi jako když jsem přišel o panictví. Člověk úplně neví, co přesně se stalo, ale ví, že na to dlouho nezapomene. (Smích.)
Přece jen, vyhrát soud s krajem se nestává každý den.
To určitě ne. Do poslední chvíle jsem tomu úplně nevěřil. Správní soud, tři soudci, proti vám kraj. To není situace, kde si člověk řekne: pohoda, to mám v kapse.
Navíc nešlo jen tak o nějaké oddělení, že?
Právě. Šlo o Odbor kontroly, dozoru a stížností. A to je na tom skoro nejvtipnější. Tedy odbor, který má kontrolovat, dozorovat a řešit stížnosti. A já jsem u soudu uspěl právě proti rozhodnutí tohoto odboru.
U soudu za kraj přišly úřednice, které jste znal už z dokumentů?
Ano. Mgr. Jana Fikarová, jméno, které jsem znal hlavně z rozhodnutí, hlaviček a formulací, které mi chodily do datové schránky. A s ní Mgr. Gabriela Petrášová, vedoucí oddělení metodiky, dozoru a stížností. Paní Petrášová na mě působí věcněji. U paní Fikarové mám dlouhodobě pocit, že občan není partner, ale obtížný hmyz.
Například čím?
Tónem. Formulacemi. Celkovým přístupem. Já nečekám, že mě bude úředník hladit po hlavě, ale když má někdo řešit stížnosti a kontrolu zákonnosti, neměl by podle mě působit tak, že největší problém není věc samotná, ale člověk, který se ozval.
Jaké bylo vidět je osobně?
Zvláštní. Po stovkách stran dopisů si ty lidi nějak představujete. Máte před sebou jména, funkce, razítka, spisové značky. A pak stojíte na chodbě soudu, řeknete si „dobrý den“ a tím je hotovo. Docela mě zajímalo, jak vypadají. No, filmové hrdinky v kostýmku to úplně nebyly.
Byla atmosféra napjatá?
Byla, ale ne filmově. Nikdo nekřičel, nikdo nebouchal do stolu. Správní soud je tichý. O to víc tam slyšíte každé slovo. Kdyby si tam někdo upšoukl, bylo by to slyšet v celé místnosti. Navíc mě podpořila manželka.
A jak?
Přišla tam v hezkých šatech s velkým výstřihem. Myslím, že se v tom výstřihu soudce málem utopil. Občas mu tam oči ujely… (smích)
Kraj tam znovu tvrdil, že úřady zatěžujete?
Ano. To je jejich oblíbená písnička. Obec říká, že ji zatěžuju. Město říká, že ho zatěžuju. Kraj říká, že ho zatěžuju. Všichni jsou strašně zatížení. A já přitom chci jen to, aby úřady dělaly svoji práci podle zákona.
A co jste říkal u soudu vy?
Že na žalobě trvám. A že podle mě kraj nedodržel zákon. Snažil jsem se nemluvit moc. U soudu někdy platí, že čím méně toho řeknete, tím méně si to pokazíte.
Byl jste nervózní?
Samozřejmě. Kdo tvrdí, že u soudu není nervózní, ten buď lže, nebo tam chodí moc často.
Co bylo nejsilnější během jednání?
Moment, kdy bylo vidět, že soud opravdu řeší zákon. Ne to, jestli jsem kraji sympatický. Ne to, jestli píšu hodně žádostí. Ne to, jestli jsem pro úřady pohodlný nebo nepohodlný.
Úřad z vás může udělat problém. Může vás popsat jako potížistu. Ale u soudu se musí vrátit k tomu základnímu: co říká zákon a jestli ho úřad dodržel.
Pak vás poslali ven čekat na rozsudek. Jaké to bylo?
Dlouhých dvacet minut. Možná to ani nebylo dvacet minut, ale připadalo mi to jako menší doba ledová.
Už nemůžete nic dodat. Nic vysvětlit. Nic poslat datovkou. Jen čekáte. Zeptal jsem se ženy, jestli jsem mluvil dobře, a ona mi řekla, že jsem tam půlku věcí neřekl. Fakt potěší.
A pak zazněl rozsudek.
Ano. Soud rozhodnutí kraje zrušil.
V tu chvíli ze mě spadl obrovský balvan. Podíval jsem se na druhou stranu a ten výraz si budu pamatovat. Něco jako když zvednete starý sud a pod ním vyplašíte dvě myšky.
Není to trochu škodolibé?
Trochu asi jo. Ale jsem člověk, ne tisková zpráva.
Poučí se z toho kraj?
Rád bych řekl, že ano. Ale nechci psát fantasy literaturu.
Uvidíme. Pokud si tam někdo udělá poznámku „Hladíka příště vyřídit podle zákona“, bude to pokrok.
Pokud ne, možná se potkáme znovu. A mám pocit, že tohle nebyl poslední soud.
O co půjde?
Nechci dopředu prozrazovat všechno. Ale řeknu to jednoduše: pokud budou úřady dál postupovat stylem „nějak to odložíme, nějak to okecáme, nějak se ho zbavíme“, tak těch soudů může být víc.
Já se do nich neženu pro zábavu. Ale když vám systém opakovaně zavírá dveře, tak je nakonec musíte rozkopnout.
O celé kauze vznikla kniha. Proč?
Protože to podle mě není jen můj příběh. Je to příběh o tom, jak se úřad dokáže chovat k obyčejnému člověku, který se nenechá odbýt.
Jak se kniha jmenuje?
Malý občan, který vyhrál soud s Plzeňským krajem.
Ano, prozrazení toho, jak to dopadne, je hned v názvu. Ale třeba bude člověk i tak překvapený. Smích.
Co byste vzkázal lidem, kteří mají s úřady podobnou zkušenost?
Aby to nevzdali po první odpovědi. Úřední jazyk často nepůsobí jako pomoc, ale jako zbraň na unavení člověka.
Sdělení. Vyrozumění. Odložení. Poučení. Lhůty. Paragrafy. A mezi řádky vzkaz: hlavně už dejte pokoj.
Jenže když máte pocit, že máte pravdu, pokoj dávat nemusíte. Hlídejte lhůty, pište věcně, ukládejte si dokumenty a vydržte.
Systém hodně spoléhá na to, že to vzdáte.
A vy jste to nevzdal.
Ne. I když jsem měl mockrát chuť.
Podle mě většina lidí skončí už po prvním „sdělení“ nebo „vyrozumění“. Další odpadnou po druhém odložení. Ke správnímu soudu dojde jen naprosté minimum lidí.
O to víc to vítězství stojí za to. A jde to i bez právníka.
Zdroj:hladikjakub.cz
