Článek
Dnes platí domácnost za Českou televizi 150 korun měsíčně a za Český rozhlas 55 korun měsíčně. Dohromady tedy 205 korun měsíčně za veřejnoprávní média, a to bez ohledu na to, jestli je člověk skutečně sleduje nebo poslouchá. Česká televize uvádí, že domácnosti platí 150 korun měsíčně bez ohledu na počet přijímačů, Český rozhlas uvádí od 1. května 2025 rozhlasový poplatek 55 korun měsíčně.
A právě tady začíná problém.
Anketa
Já třeba na ČT1 nekoukám. Český rozhlas neposlouchám. Nečekám večer na veřejnoprávní zprávy, abych se dozvěděl, co si mám myslet. Politické debaty na těchto médiích mě nezajímají. Dnes má člověk tisíc jiných možností — soukromé televize, internetová média, podcasty, YouTube, streamovací služby, sociální sítě, zahraniční zdroje. Kdo chce informace, ten je najde. Kdo chce propagandu, najde si ji taky. A kdo chce klid, ten by měl mít možnost neplatit za něco, co nepoužívá.
Jenže to u koncesionářských poplatků nejde.
Obhájci poplatků se často ohánějí slovem svoboda. Prý jde o svobodu médií, nezávislost, demokracii a ochranu veřejného prostoru. Dobře. Ale svoboda přece nemůže znamenat jen svobodu instituce brát lidem peníze. Svoboda by měla znamenat i svobodu občana říct: děkuji, nechci, nesleduji, neposlouchám, neplaťte to za mě a hlavně to nechtějte po mně.
Jestli někdo Českou televizi miluje, ať si ji platí. Jestli někdo každé ráno vstává s Českým rozhlasem, ať si ho platí. Jestli někdo považuje veřejnoprávní média za pilíř demokracie, ať na ně klidně pošle i dobrovolný příspěvek. Ale proč má platit i člověk, který o tu službu nestojí?
To není svoboda. To je povinná mediální daň převlečená za poplatek.
Teď se navíc objevují návrhy, že by se poplatky mohly odpustit některým skupinám, například seniorům nad 75 let, studentům nebo menším firmám. Na první pohled to zní hezky. Kdo by nechtěl ulevit seniorům nebo studentům? Jenže tím se zároveň otevírá mnohem důležitější otázka: pokud stát uzná, že někdo nemá platit televizi, kterou třeba nesleduje, proč ji mají povinně platit ostatní?
A když už se bude rozdávat mediální spravedlnost, tak navrhuji jednoduché řešení: když někomu stát odpustí poplatek za Českou televizi, tak třeba rodinám zaplatí Netflix?
Zní to absurdně? Ano. A právě proto to sedí.
Protože současný systém je absurdní také. Jednomu člověku stát řekne: „Ty platit nemusíš.“ Druhému řekne: „Ty platit musíš, protože svoboda.“ A když se zeptáte, proč máte platit něco, co nechcete, dostanete přednášku o demokracii.
Jenže demokracie není trvalý příkaz.
Veřejnoprávní média možná mají mít své místo. Mohou vysílat kulturu, vzdělávání, regionální témata, pořady pro menšiny, krizové informace nebo archivní tvorbu. To všechno se dá pochopit. Ale z toho ještě nevyplývá, že každý občan má povinně platit instituci, kterou nesleduje a které třeba ani nevěří.
Často slyšíme, že kdyby se poplatky zrušily, média by byla závislá na vládě. To je částečně pravda. Financování přímo ze státního rozpočtu může být problém, protože vláda pak může veřejnoprávní média držet pod krkem. Jenže současný systém také není žádná svatá kráva. Politici mají vliv přes rady, přes tlak, přes veřejné útoky, přes zákony. A soukromá média zase nejsou automaticky čistá a nezávislá jen proto, že jsou soukromá. Mají vlastníky, obchodní zájmy, inzerenty a zákulisní vztahy.
Jakmile někdo řekne, že nechce platit Českou televizi a rozhlas, hned se z něj pomalu dělá nepřítel demokracie. Jenže to je laciné. Člověk přece může podporovat svobodu slova, a zároveň odmítat povinné poplatky. Může chtít nezávislá média, a zároveň nechtít platit instituci, kterou nesleduje. Může mít rád demokracii, a přesto se ptát, proč mu stát sahá do kapsy kvůli službě, o kterou nestojí.
To není útok na svobodu. To je normální občanská otázka.
Pokud někdo tvrdí, že veřejnoprávní média jsou tak důležitá, ať je obhájí před lidmi. Ať vysvětlí, proč mají být placená povinně. Ať ukáže, co skutečně dělají pro občana, který je nesleduje. Ať přestane mávat slovem demokracie pokaždé, když někdo řekne: „Já to nechci platit.“
Protože svoboda není jen to, že Česká televize může vysílat.
Svoboda je i to, že občan má možnost říct: „Nechci. Nepoužívám. Neplaťte to mým jménem.“
A jestli se někdo bojí, že by bez povinných poplatků lidé veřejnoprávní média dobrovolně nepodpořili, pak to není problém občanů. To je problém těch médií.
Možná by totiž poprvé musela ukázat, že o ně lidé opravdu stojí.
A pokud o ně stojí, zaplatí si je.
Stejně jako si platí Netflix, HBO, noviny, podcasty, knihy, divadlo nebo koncerty.
A pokud o ně nestojí?
Pak je zvláštní říkat tomu svoboda. Spíš to vypadá jako starý systém, který se bojí dát lidem na výběr.
Zdroj k aktuální výši poplatků:
Česká televize uvádí, že od 1. 5. 2025 je televizní poplatek 150 Kč měsíčně za domácnost.
