Článek
Červené prase. Lidská postava. Polibek.
Něco mezi výjevem z pohádky, noční můrou a velmi přesným komentářem k moci, která se k člověku někdy nesklání s hrozbou, ale skoro něžně. A právě v tom může být nepříjemná.
Plastika se jmenuje Polibek moci a jejím autorem je Adam Trbušek. Navazuje na původní keramické sousoší Polibek od Aloise Sopra z roku 1979, které na stejném místě dříve stálo, než bylo v 90. letech zničeno vandaly. Podle dostupných informací stojí v Klatovech na sídlišti U Pošty, konkrétně v Plzeňské ulici poblíž pošty a policie.
Nový Polibek už ale není romantickou vzpomínkou na minulost. Je současný, drsnější a záměrně provokativní. Už samotný název napovídá, že tady nejde o obyčejný polibek. Jde o polibek moci.
Socha navíc není trvalou součástí města. Je součástí klatovské výstavy Sochy v ulicích 2026, která má trvat od 24. května do 31. října 2026. I to jí vlastně přidává na síle. Nestojí tam jako věčný pomník, ale jako dočasný zásah do veřejného prostoru. Přijde, vyruší, donutí lidi mluvit — a pak zase zmizí.
Červené prase působí skoro fyzicky. Někdo v něm může vidět symbol moci, někdo propagandu, někdo kus masa, něco staženého z kůže, něco živého a zároveň odpudivého. Lidská postava v polibku pak může být občan, dav, oběť, úředník, nebo kdokoliv z nás, kdo se někdy ocitl příliš blízko něčeho, co ho odpuzuje, ale přesto nad ním má sílu.
Je to politicko-společenská socha o tom, jak moc umí být odpudivá, směšná, tělesná a přitom pořád zvláštně přitažlivá.
A kdo měl někdy tu čest komunikovat s některými úřady, třeba v Nepomuku, možná si při pohledu na tuhle plastiku řekne, že autor zachytil víc, než možná sám tušil. V úředním světě totiž člověk občas získá zvláštní pocit, že nestačí mít pravdu, dokumenty ani zákon. Někdy jako by bylo třeba projít ještě jakýmsi rituálem ponížení, než se vůbec pohne papír na stole.
Napíšete žádost. Přijde odpověď, která neodpovídá. Podáte stížnost. Ta se odloží. Zeptáte se znovu. Přijde vysvětlení, ze kterého se člověk dozví hlavně to, že všechno je v pořádku, nikdo nepochybil, nic se nestalo a proti odložení se samozřejmě nelze odvolat.
A systém se přitom tváří vážně. Důstojně. Téměř slavnostně.
Právě tam se člověku začne vybavovat červené prase v polibku moci. Ne jako jednoduchá urážka, ale jako metafora. Jako obraz něčeho, co se na první pohled tváří oficiálně a spořádaně, ale zblízka je to těžkopádné, absurdní a nepříjemně pravdivé.
Ale pro někoho může mít socha ještě jednu rovinu. Červené prase nepůsobí jen jako symbol moci nebo propagandy. Může připomínat i maso, staženou kůži a zvláštní vztah člověka ke zvířeti. Člověk se k němu tiskne, objímá ho, přijímá jeho polibek — a přitom je prase zobrazené způsobem, který není roztomilý ani pohádkový, ale spíš tělesný, syrový a nepříjemně živý. I proto může plastika v někom vyvolat otázku, jak se vlastně ke zvířatům chováme. Ne jako jednoduchý veganský plakát, ale jako obraz, který se nedá úplně setřást.
Veřejné umění nemusí být vždycky hezké, bezpečné a všem příjemné. Někdy má člověka vyrušit. Donutit ho zastavit se. Přemýšlet. A třeba si i přiznat, že některé věci kolem nás vypadají absurdně jen do chvíle, než zjistíme, že přesně takhle skutečně fungují.
Klatovský Polibek moci je přesně taková socha.
Není pohodlná. Není uhlazená. Ale je zajímavá.
A možná je právě proto cennější než další nenápadná plastika, kolem které projdou stovky lidí denně a nikdo si jí ani nevšimne.
Anketa
zdroj: trebcice.eu
