Článek
Neříkám, že se má vzít seznam zaměstnanců a každého desátého bez přemýšlení poslat domů. To by samozřejmě nesmysl byl. Jen si nejsem vůbec jistý, že deset procent je nějaké závratné číslo.
Možná je problém české státní správy mnohem hlubší. Nejen v tom, kolik lidí v ní pracuje, ale hlavně v tom, kolik úplně zbytečné práce si ten systém dokáže sám vyrobit. Kdo někdy řešil s úřady něco složitějšího než nový občanský průkaz, možná ten pocit zná.
Napíšete podání, čekáte a přijde odpověď, ze které se vlastně nic nedozvíte. Napíšete znovu, úřad vám vysvětlí, že věc předal jinam, a jiný úřad zase konstatuje, že to má řešit ten první. Mezitím běží týdny a měsíce, přibývají čísla jednací, spisové značky, stanoviska a další dopisy. Papírově se děje strašně moc, jen skutečný problém zůstává přesně tam, kde byl na začátku.
Anketa
Právě to je na české státní správě možná nejvíc frustrující. Člověk někdy získá pocit, že nejdůležitější není problém vyřešit, ale mít správně založený papír o tom, proč se nevyřešil. Jeden úřad si něco vyloží nějak, druhý to převezme, třetí se na to odkáže a najednou před sebou máte hromadu úředních úkonů, které vypadají strašně důležitě. Výsledek ale může být nulový.
Neříkám, že tak pracuje každý úředník. To by nebylo fér. Znám i lidi na úřadech, kteří se opravdu snaží a hledají řešení. Jenže právě proto je tak dobře vidět rozdíl mezi člověkem, který chce věc opravdu vyřešit, a systémem, který někdy spíš hledá cestu, jak ji co nejrychleji odložit ze svého stolu.
A do toho přišla umělá inteligence. Ještě před pár lety mohl někdo říkat, že určitou administrativní práci prostě musí dělat člověk, protože je potřeba přečíst desítky stran, porovnat dokumenty, vyhledat údaje, zkontrolovat termíny nebo připravit návrh odpovědi. Dnes už tohle přestává platit.
Moderní AI umí během několika minut projít množství textu, které by člověk četl celé odpoledne. Umí najít rozpory, vytáhnout důležitá data, porovnat dvě verze dokumentu, upozornit na lhůty nebo připravit návrh textu. Samozřejmě tím neříkám, že má o lidech rozhodovat počítač. Rozhodnutí, odpovědnost a posouzení složitějších případů musí zůstat na člověku.
Jenže spousta úřední práce vůbec není rozhodování. Je to přepisování, třídění, hledání, kontrolování, kopírování údajů a vytváření dalších dokumentů. A právě u takové práce se během posledních let změnil svět možná víc, než si ještě připouštíme.
Stát sám přitom počítá s tím, že umělá inteligence bude ve veřejné správě pomáhat s automatizací rutinních úkolů a zefektivněním práce. Takže to není žádné sci-fi. O to zajímavější je otázka, co se vlastně stane, až tyhle nástroje začnou úřady opravdu používat ve velkém.
Budeme mít rychlejší úřady, méně papírování a méně zaměstnanců potřebných na rutinní práci? Nebo nakoupíme software, licence, školení, konzultanty a nové informační systémy, ale počet lidí zůstane úplně stejný?
Přesně toho bych se trochu obával. Abychom nakonec neměli klasický český model digitalizace: vznikne strategie, potom pracovní skupina, metodika, koordinátor, několik školení a nový informační systém. A nakonec bude stejnou agendu dělat stejný počet lidí jako předtím, jen budou mít na obrazovce navíc tlačítko s nápisem AI.
V normální soukromé firmě by takový přístup dlouho nevydržel. Když podnikatel investuje do technologie, která zaměstnancům ušetří třetinu práce, začne řešit, co s ušetřenou kapacitou udělá. Buď zvládne více zakázek, zrychlí služby, nebo sníží náklady. U státu by měla platit stejná logika.
Pokud úředník díky automatizaci zvládne za den to, co dříve trvalo dva dny, občan by měl něco poznat. Buď dostane rozhodnutí rychleji, nebo stát nebude na stejnou práci potřebovat tolik lidí.
Proto bych osobně nezačínal otázkou, koho propustit. Začal bych mnohem nepříjemnější otázkou: proč tuhle práci ještě vůbec dělá člověk? Prošel bych úřad po úřadu a agendu po agendě a ptal se, co je skutečně nutné, co lze zrušit, co lze spojit a co může udělat software nebo AI.
Zajímalo by mě také, kolikrát stát požaduje po občanovi informaci, kterou už dávno někde má, nebo kolik práce vzniká pouze proto, že jeden úřad vyrábí podklady pro druhý a ten následně další podklady pro třetí. Možná právě tam mizí obrovské množství času, o kterém se v debatách o počtu úředníků skoro nemluví.
Pak by možná přišlo překvapení. Někde by se ukázalo, že lidí je málo a je potřeba přidat. Jinde by nebylo potřeba měnit nic. A někde by třeba po zjednodušení procesů stačilo o dvacet nebo třicet procent zaměstnanců méně. Možná i o polovinu. Dnes to nikdo neví, a právě proto mi připadá zvláštní dopředu tvrdit, že desetiprocentní snížení je nesmysl.
Mně totiž nevadí úředník, který něco vyřeší. Takového člověka bych klidně zaplatil lépe. Vadí mi systém, ve kterém může několik lidí půl roku vyrábět dokumenty, stanoviska a odpovědi a občan po šesti měsících zjistí, že se ve skutečnosti nestalo vůbec nic.
Pokud umělá inteligence dokáže odstranit část téhle úředničiny, jsem všemi deseti pro. A možná právě tady je největší omyl celé debaty. Pořád se bavíme o tom, kolik úředníků se smí nebo nesmí propustit, jenže v roce 2026 bych se už ptal trochu jinak: ne kolik úředníků můžeme vyhodit, ale kolik úřednické práce ještě vůbec musí dělat člověk.
