Článek
Když občan vyhrál soud nad Plzeňským krajem, přišlo další varování: právo na informace není obtíž, kterou si úřad odloží nálepkou „zneužití práva“.
Dnes přišel dopis od veřejného ochránce práv, který by si měli povinně přečíst nejen v Třebčicích, ale také na Městském úřadu v Nepomuku a na Krajském úřadu Plzeňského kraje.
Protože v téhle kauze se ukazuje něco, co už dávno není jen drobná chyba v papírech.
Občan se ptá. Úřad se zlobí. Obec se brání. Kraj přikyvuje. A nakonec musí soud nebo ombudsman připomenout, že zákon platí i pro úředníky.
Veřejný ochránce práv ve svém sdělení ze dne 28. května 2026, č. j. KVOP-27406/2026, připomněl jednoduchou věc: úřad může žádost o informace odmítnout jako zneužití práva, ale jen tehdy, když to udělá řádně, konkrétně a včas.
Nestačí napsat, že občan je moc aktivní.
Nestačí naznačit, že je nepříjemný.
Nestačí si povzdechnout, že úřad zahlcuje.
A už vůbec nestačí udělat z práva na informace nepohodlnou obtíž, kterou je potřeba nějak odložit.
„Zneužití práva“ není kouzelné slovíčko pro chvíle, kdy se občan ptá víc, než je úřadu příjemné.
Úřad musí vydat rozhodnutí. Musí vysvětlit, proč žádost odmítá. Musí uvést, z jakých podkladů vycházel. Musí popsat konkrétní okolnosti, které podle něj dokazují zneužití práva. A tyto okolnosti musí skutečně dávat smysl.
Jinými slovy: nestačí pocit. Nestačí podráždění. Nestačí úřední únava.
Musí být důkazy.
A hlavně musí být dodržena lhůta.
Jedno pravidlo je přitom naprosto jednoduché: sedm dnů.
Sedm dnů na použití § 11a zákona o svobodném přístupu k informacím. Ne přibližně. Ne podle nálady. Ne až se to hodí. Ne až si úřad vzpomene.
Sedm dnů.
A právě tady se ukazuje, jak zvláštně někdy veřejná správa funguje. Občana dokáže poučovat s velkou chutí. Ale vlastní lhůty, vlastní pravidla a vlastní zákonné povinnosti jí občas nějak záhadně utečou mezi papíry.
Tohle by si měly Třebčice vytisknout a pověsit na úřední desku.
Veřejný ochránce práv přitom neříká, že občan může všechno. Naopak připomíná, že úřady mohou hodnotit intenzitu výkonu práva na informace. Mohou posuzovat počet žádostí, jejich rozsah, stereotypnost, četnost dalších podání i kapacity malé obce.
Jenže zároveň říká podstatnou věc:
Samotný počet žádostí ani rozsah požadovaných informací ještě neznamená zneužití práva.
To je věta, kterou by si měly některé úřady přečíst nahlas.
A pak ještě jednou.
Protože v praxi se z toho často dělá velmi jednoduchá rovnice:
hodně žádostí = šikana.
Jenže takhle jednoduché to není.
Občan může být aktivní. Může být vytrvalý. Může být nepohodlný. Může se ptát opakovaně. Může kontrolovat obec, její smlouvy, pozemky, rozhodnutí, zastupitele i historii vedení obce.
To všechno může být úřadům nepříjemné.
Ale nepříjemné ještě neznamená nezákonné.
A pokud úřad tvrdí, že žádost nesleduje kontrolu veřejné moci, ale soukromé zájmy žadatele, musí to přesvědčivě doložit. Ombudsman výslovně připomíná, že legitimní cíl žádosti nelze vyvrátit jen poukazem na to, že žadatel vede soukromý spor s povinným subjektem nebo třetí osobou.
Přeloženo do normální řeči:
Nestačí říct: „On má s někým spor, tak mu odpovídat nebudeme.“
A právě tohle by si měly Třebčice přečíst dvakrát.
Protože v Třebčicích se až příliš často stává, že se dotaz na obecní věci začne vykládat jako osobní útok.
Dotaz na pozemky? Spor.
Dotaz na smlouvy? Útok.
Dotaz na historii vedení obce? Šikana.
Dotaz na to, kdo, kdy a jak rozhodoval? Zneužití práva.
Ne. Takhle veřejná správa fungovat nemá.
A teď k těm, kterých se to týká nejvíc.
Třebčice by si měly uvědomit, že obec není soukromý dvorek vedení obce.
Obecní smlouvy, obecní pozemky, obecní rozhodnutí a obecní historie nejsou majetkem několika vyvolených. Jsou to věci veřejné. A občan má právo se ptát, i když je to nepříjemné.
Městský úřad Nepomuk by si měl připomenout, že lhůty nejsou dekorace.
Zákon není doporučený návod, který se použije jen tehdy, když se hodí. Pokud má úřad postupovat v určité lhůtě, má v ní postupovat. Ne ji ohýbat, natahovat nebo tvářit se, že se nic nestalo.
A Plzeňský kraj?
Ten by si měl dopis ombudsmana přečíst úplně nejpomaleji.
Kraj měl být pojistkou zákonnosti. Měl zkontrolovat obec. Měl říct: „Třebčice, tohle jste nestihly, rozhodnutí nemůže obstát.“
Místo toho kraj obci přikývl a potvrdil rozhodnutí, které nakonec zrušil soud.
To není drobná chyba. To je selhání kontroly.
A je to o to horší, že kraj se v rozhodnutí nepouštěl jen do právní argumentace, ale také do hodnocení osoby žadatele, jeho aktivity, motivace a veřejné činnosti.
Jenže pokud už úřad hodnotí člověka, musí hodnotit konkrétně, přesvědčivě a na základě podkladů.
Ne pocitově.
Ne osobně.
Ne jako obhajobu vlastního nepořádku.
A právě tady by měla zpozornět konkrétní jména.
Pan Martínek, paní Kubíková, paní Šiftová, paní Stejskalová i paní Fikarová by si z tohoto případu mohli odnést jednoduché ponaučení:
Občan není problém jen proto, že se ptá. Problém nastává ve chvíli, kdy úřad nezvládne odpovědět podle zákona.
Celý příběh tak ukazuje jednu velmi prostou pravdu.
Veřejná správa u nás někdy velmi ráda poučuje občany, jak se mají chovat.
Ale sama má problém zvládnout vlastní zákonné povinnosti.
Občan může být nepříjemný. Úřad ale musí být zákonný.
A pokud to Třebčice, Nepomuk ani Plzeňský kraj nepochopí, budou jim to zřejmě muset znovu a znovu vysvětlovat soudy.
Zdroj:
Článek vychází ze sdělení Veřejného ochránce práv ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 3411/2026/VOP/VBG, č. j. KVOP-27406/2026.
Dopis podepsal JUDr. Stanislav Křeček, veřejný ochránce práv. Dokument má autor článku k dispozici.
Nejde tedy o dojem, domněnku ani hospodskou debatu, ale o konkrétní stanovisko veřejného ochránce práv k používání § 11a zákona č. 106/1999 Sb. a k tomu, jak mají úřady postupovat, když občana označují za někoho, kdo údajně zneužívá právo na informace.
