Můj miláček, který mňouká německy?

Byl to den, který měl být obyčejný. Fotbal, tribuna, smích a hlasitý potlesk. Štěpánka tehdy přijela do Mnichova – ne toho velkého, německého, ale našeho malého kousek od Strakonic – jen se podívat na svého přítele, jak běhá po hřišti. Jenže osud měl pro ni připravený jiný gól. Takový, který se netrefí do branky, ale přímo do srdce.

Za popelnicemi, mezi kousky papíru a prázdnými krabicemi, se krčila drobná klubíčka života. Tři malí bráškové, hladoví, zmrzlí, se snažili spát. Dva z nich byli silnější, zjevně zvyklí prát se o místo i o zbytek jídla. A mezi nimi – jeden úplně drobný, jakoby průsvitný, sotva dýchající kocourek. Ten, který vypadal, že to už brzy vzdá. A právě ten si vybral ji.

„Tohle je náš Rambo,“ řekla tehdy Štěpánka s úsměvem, když ho zvedala do dlaní. Byla to ironie – to jméno, silák, bojovník – a přitom držela v rukách kousek tepla, který se jí celý vešel do dlaně. Ale Rambo to slyšel, a možná právě v té chvíli se rozhodl, že to jméno naplní. Že se nevzdá.

Cestou domů spal na klíně, ani se nebál. Jako by věděl, že tohle auto jede správným směrem. Do bezpečí, do domova, kde se na něj nebude křičet, kde nedostane kopanec, ale pohlazení. Kde se misky neplní odpadky, ale láskou.

Byl nemocný, měl slepená očka, sotva jedl. Každý den dostával teplé mléko a kapky do očí, deku, aby neztrácel sílu. A jednoho dne se stalo něco, co znají jen ti, kdo zvířatům opravdu naslouchají – prostě to kliklo. Najednou běhal po pokoji, vrhal se na peřiny, škrábal do vzduchu neviditelné přízraky a při každém svém vítězství se hrdě napřímil. Rambo. Bojovník. A tak se z nejmenšího prcka stal malý ďábel, který dobyl dům.

Když zesílil, přestal se spokojovat s polštářem u nohou. Ne, chtěl víc. Nejlépe rovnou spát na hlavě. To mu procházelo, dokud byl lehký jako pírko. Teď už má povolené jiné místo – hrudník, nebo alespoň polštář. Ale z jeho pohledu je to zřejmě stejné: je blízko srdci, a to je to, na čem záleží.

Občas dělá věci, které u koček nejsou běžné. Sedne si ke dveřím, když slyší němčinu, a začne mňoukat – jakoby rozuměl. Možná proto, že se narodil v Mnichově. Možná proto, že každý jeho mňouk má trochu jiný přízvuk. A možná prostě proto, že se směje sám sobě. Rambo, kocour, který mňouká německy. A který ví, že jazyk lásky je všude stejný.

Když dnes večer usíná, přede a dýchá pomalu. A v těch zvucích je všechno – hlad minulosti, klid přítomnosti, důvěra. A já, když ho hladím, si uvědomuju, že ten největší dar od zvířete není poslušnost ani vděčnost. Je to odvaha znovu věřit. Po všem, co zažilo.
Rambo to zvládl. A s ním i my.