Článek
Když člověk narazí na problém a obrátí se na obec, často zjistí, že vedení obce je neschopné nebo nechce nic řešit. Tak se obrátí výš – na město. Tam obvykle narazí na totéž, jen v uhlazenějších formulacích. Když ani to nepomůže, zbývá kraj. A právě tady by měl systém fungovat jako pojistka. Jenže v praxi se často ukáže opak: kraj není řešením, ale dalším stupněm problému.
Výsledkem je absurdní kolečko. Člověk postupuje přesně podle pravidel, využívá zákonné prostředky, odvolává se, podává podněty – a nakonec se dozví, že kraj byl nečinný, že jednal rozporně, případně že uváděl nepravdivé informace. A přesto se nestane vůbec nic. Nikdo nenese odpovědnost. Problém trvá dál. A občan je postaven před jedinou možnost: jít k soudu.
Právě proto jsou soudy přetížené. Ne proto, že by lidé byli konfliktní nebo chtěli žalovat stát. Ale proto, že správní systém selhává na všech úrovních. Pokud obec nekoná, město mlží a kraj situaci jen formálně „uzavře“, nezbývá jiná cesta než soudní ochrana. To není selhání jednotlivce. To je selhání systému.
Případ Plzeňského kraje je toho učebnicovým příkladem.
V kauze záboru veřejného prostranství Plzeňský kraj nejprve připustil nečinnost – natolik závažnou, že bylo nutné vydat opatření proti nečinnosti ze dne 7. 8. 2025 (č. j. PK-VVŽÚ/7133/25). Už samotná existence tohoto opatření znamená, že veřejná správa nekonala, ačkoli konat měla.
Následně kraj tvrdil, že opatření bylo splněno. Zároveň však při žádosti o informace uváděl, že žádnými relevantními podklady nedisponuje (přípis ze dne 13. 11. 2025, č. j. PK-KDS/4016/25). Tento postoj se ale ukázal jako nepravdivý. Ministerstvo vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 12. 2. 2026, č. j. MV-189425-10/VS-2025, konstatovalo, že kraj minimálně část požadovaných informací měl, a nemohl tedy tvrdit opak.
Rozpor je ještě markantnější v okamžiku, kdy kraj ve svém vlastním přípisu ze dne 29. 10. 2025, č. j. PK-VVŽÚ/10959/25, uvedl, že přestupkové řízení bylo zahájeno 6. 8. 2025. Problém je v tom, že opatření proti nečinnosti bylo vydáno až 7. 8. 2025 a doručeno 8. 8. 2025. Jinými slovy: kraj označil za splnění opatření úkon, který se měl stát dříve, než opatření vůbec existovalo.
Současně kraj přiznal, že si nepořizoval žádné kopie správního spisu, nemá uložené podklady a není schopen doložit konkrétní úkony ani výsledek řízení (vyjádření ze dne 26. 1. 2026, č. j. PK-KDS/380/26). Přesto oficiálně tvrdil, že jeho povinnost byla splněna.
Ministerstvo vnitra tento postup částečně korigovalo a výslovně potvrdilo rozpory v tvrzeních kraje. Slovo „lež“ sice nepoužilo, ale závěr je zřejmý: Plzeňský kraj tvrdil, že informacemi nedisponuje, ačkoli je měl. To není administrativní nepřesnost. To je nepravdivé tvrzení.
Výsledek celého procesu je přitom nulový. Neexistuje doručené rozhodnutí. Neexistuje informace o právní moci. Neexistuje faktické odstranění protiprávního stavu. Zábor veřejného prostranství trvá dodnes. Existuje pouze papírové „splněno“.
A právě tady se ukazuje jádro problému. V českém správním systému lze věc formálně uzavřít, aniž by byla skutečně vyřešena. Lze deklarovat splnění povinnosti, aniž by existoval výsledek. A lze přiznat nečinnost či rozpory, aniž by z toho vyvodil kdokoli odpovědnost.
Jak má v takovém systému člověk něco vyřešit?
Jak má občan věřit institucím, když i nadřízený orgán konstatuje selhání, ale systém pokračuje dál, jako by se nic nestalo?
Plzeňský kraj v tomto případě není výjimkou. Je symbolem. Symbolem systému, kde se chyby popíší, ale nenapraví. Kde se selhání uzná, ale nepotrestá. A kde se odpovědnost ztrácí někde mezi obcí, městem, krajem a státem.
A dokud to takhle bude fungovat, soudy přetížené budou. Protože tam končí všechno, co měl vyřešit stát dávno předtím.
Poznámka autora
Text vychází výhradně z oficiálních dokumentů a rozhodnutí správních orgánů, zejména z rozhodnutí Ministerstva vnitra č. j. MV-189425-10/VS-2025 a souvisejících písemností Krajského úřadu Plzeňského kraje.
Zdroj:
