Článek
Hanna Zavorotyna krájí silné plátky sádla, zatímco na stole čeká láhev domácí pálenky. Je to zakázané, což všichni dobře vědí – místní potraviny obsahují radioaktivní látky a nikdo by je neměl konzumovat. Hanna to ví, ale pokrčí rameny. „Hlad mě děsí, ne radiace,“ říká v kuchyni svého domu uprostřed vyloučené zóny kolem Černobylu. Těmito slovy Hanna vystihuje, čím si v životě prošla i celá její generace: od stalinských hladomorů ve třicátých letech, přes nacistickou okupaci až k jaderné katastrofě. Její zahrádka je pečlivě udržovaná, na zimu suší byliny, kolem domu se potulují divoká zvířata. Žije tady přes třicet let od havárie, ačkoli úřady opakovaně nařizovaly evakuaci. Stejně jako stovky dalších se rozhodla vrátit domů, dokonce navzdory všem varováním.
Zakázaná zóna měla zůstat liduprázdná
Časně ráno 26. dubna 1986 vybuchl čtvrtý reaktor jaderné elektrárny Černobyl, pouhé čtyři kilometry od města Pripjať. Tuny radioaktivního prachu se rozletěly do atmosféry a rozšířily se na obě polokoule planety. Po havárii bylo evakuováno přes 116 tisíc lidí, vytvořena byla třicetikilometrová zakázaná zóna. Město Pripjať, dříve domov 50 tisíc obyvatel, zůstalo opuštěné.
Mělo to být navždy. Přesto se zpět vrátilo postupně stovky lidí, takzvaných samoselů. Dnes žije v zóně neoficiálně přes sto lidí, většina z nich jsou starší ženy. Nejsou tam legálně. Odmítly přijmout osud, který jim určily úřady.
Opuštěný dům v Černobylu
Síla domova silnější než strach z neviditelného nebezpečí
Vracely se kvůli domovu. K místu, které znají, k zahradě, k hrobům blízkých i k sousedům, s nimiž strávily život. Zvolily prostředí, v němž se umějí postarat samy o sebe, i s vědomím, že služby a péče jsou tu omezené.
Návrat domů nebyl snadný. Jedna z žen popisuje v americko-ukrajinském dokumentu Babušky z Černobylu, jak to probíhalo: „Někteří se vrátili jako rebelové. Domů se dostali tak, že podhrabali ostnatý drát.“ Většina žen shodně vypráví, že život jinde pro ně nebyl možný. V nových vesnicích, kam je po havárii přestěhovali, padaly do depresí. Ztratily své sociální zázemí, přátelství z celého života, smysl každodenní práce.
Světová zdravotnická organizace ve svých zprávách potvrzuje, že evakuovaní trpěli psychickými potížemi, které se na jejich zdraví projevovaly podobně intenzivně jako samotné záření. Podle mezinárodních expertů bylo nucené přesídlení pro asi 350 tisíc lidí „hluboce traumatizující zkušeností“, přitom další přesuny obyvatel navíc jejich radiační zátěž nijak výrazně nesnížily. Ženy samy přiznávají: „Zemřely bychom smutkem.“ Raději podstupují riziko života v kontaminované oblasti, než aby opustily hroby svých rodičů, prarodičů, dětí. Než aby se vzdaly půdy, kterou celý život obdělávaly.
Všední rytmus života v opuštěné černobylské vesnici
Každý den začínají ženy v zakázané zóně stejně. Vstávají za šera a jako první rozdělají oheň v kamnech. Plyn tu nikdy nebyl zaveden. Pak se vydají na zahradu, kde pěstují brambory, okurky a rajčata. Některé chovají slepice, jiné dokonce krávu. Přestože úřady nedoporučují sběr lesních plodin kvůli zvýšené radiaci v houbách a borůvkách, ženy si pro ně do lesů chodí stejně jako chodily po celý život. Jednou za týden dorazí nákladní auto s barely pitné vody a základními potravinami. Tekoucí voda zůstala nedostupným luxusem. Telefon funguje jeden na celou vesnici. Elektřinu mají, internet jim však chybí.
Nejpalčivější problém představuje zdravotní péče – nejbližší nemocnice leží v takové vzdálenosti, že cesta tam a zpět zabere hodiny. Osmdesátiletý Jevgenij Markevič, bývalý učitel a jeden z mála mužů, kteří se vrátili, k tomu říká: „Je to obrovské štěstí žít doma, ale je smutné, že to není jako dříve.“
Ženy si navzájem pomáhají, setkávají se u karet, sdílejí semena zeleniny, například rajčat a okurek, i recepty na zavařování. Tato vzájemná solidarita drží komunitu pohromadě. Slovy jedné z nich: „Šéfům Černobylu se nelíbí, že tu žijeme.“
Vysoký věk nedokazuje, že radiace neškodí
Některé bábušky žijí v zakázané zóně víc než třicet let a dožívají se osmdesáti, devadesáti a více let. Nabízí se otázka: možná radiace přece jen není tak nebezpečná Odpověď je ale jiná. Ti, kdo se vrátili, představují velmi specifickou skupinu lidí – fyzicky odolných, psychicky silných, zvyklých zvládat tvrdé podmínky. Nemocní a oslabení se buď nevrátili vůbec, nebo zemřeli brzy po návratu. Dnes vidíme pouze ty nejodolnější jedince z původní populace.
Na délce jejich života se podílí celá řada faktorů, které s radiací přímo nesouvisejí. Těžká fyzická práce venku, jednoduchá strava, pevné mezilidské vztahy a především pocit, že jejich život má smysl. Zprávy OSN uvádějí, že lidé, kteří se vrátili do svých domovů, zvládali dopady havárie psychicky lépe než ti, které nuceně přesídlili jinam.
Britský list Daily Telegraph v roce 2012 napsal, že většina bábušek skutečně umírá spíš na mrtvici než na choroby způsobené ozářením. Zároveň ale připomněl, že žádné systematické dlouhodobé studie o této konkrétní skupině lidí dosud neproběhly.
Co říká věda o dopadech na zdraví
Bezprostředně po havárii zemřelo 31 pracovníků elektrárny a zasahujících hasičů na akutní radiační syndrom. Podle Černobylského fóra mohou pozdější účinky ozáření v nejvíce zasažených skupinách znamenat zhruba čtyři tisíce úmrtí. Nejlépe podložená je souvislost s rakovinou štítné žlázy u dětí a dospívajících: do konce devadesátých let lékaři evidovali přes čtyři tisíce případů. Zvýšený výskyt leukémie se prokázal především u části lidí, kteří pracovali na odstraňování následků havárie. V obecné populaci ani u vrozených vad se zřetelný nárůst neprokázal. Většina obyvatel zasažených oblastí obdržela dávky záření, které odpovídají běžné úrovni záření v našem okolí.
Největší zátěž po katastrofě představovaly psychické důsledky. Mezinárodní hodnoticí zprávy je označují za podstatnou součást celkových dopadů na zasažené komunity. „Dopad na duševní zdraví je největším problémem veřejného zdraví vyvolaným havárií.“ Výzkumy dlouhodobě ukazují, že lidem v okolí Černobylu víc než samotné záření škodí chudoba, vleklé nemoci a psychická zátěž. Strašák radiace přesto přetrvává a s ním i „paralyzující fatalismus“, kdy se člověk smíří s tím, že nic nezmění.
Tři životy navzdory osudu
Valentyně je sedmdesát let a pořád bydlí ve stejné vesnici na okraji zóny. V den havárie sloužila jako zdravotní sestra na pohotovosti a přijímala první zraněné z elektrárny. Po několika letech jí lékaři odhalili rakovinu štítné žlázy, na štěstí ale včas. Prošla úspěšnou léčbou, vrátila se domů a když pak přišla další výzva k evakuaci, už neodešla. Říká, že život se po katastrofě nezastavil, ale převzala ho příroda. Každé ráno nakrmí slepice a na zahradě zkontroluje okurky, rajčata a bylinky. S těžší prací pomohou sousedky, ona jim na oplátku uvaří domácí odvary podle starých receptů. Jinde by prý nevydržela. Domov je pro ni tady.
Marija oslavila před časem pětaosmdesáté narozeniny a žije sama v malém dřevěném domě, který obklopují hustě zarostlé lesy. Před deseti lety pohřbila manžela, děti jí nabízely byt v jednom z ukrajinských měst, kde by měla blízko k lékařům a obchodům. Ona však jejich nabídku odmítla. Jednou týdně jí tak dcera přiveze pitnou vodu a léky, jinak je zcela soběstačná. Pěstuje zeleninu, vaří zavařeniny z ovoce ze starých stromů, na zimu sází brambory do záhonů, které obdělávala už její babička. Když se jí návštěvníci ptají, jestli se bojí radiace, jen mávne rukou a odpoví: „Nepůjdu nikam, ani kdyby na mě mířili zbraní.“ Sousedé o ní říkají, že je ta nejotrlejší ze všech – nikdy si na nic nestěžuje a nikdy nepřipustí, že by něco nezvládla.
Hanna patří mezi nejznámější z černobylských bábušek, protože její příběh se objevuje ve filmu i v novinářských reportážích z celého světa. Je jí pětasedmdesát a žije v malém domku, kde si pálí vlastní pálenku a chová několik prasat. Na záhon chodí s dozimetrem v ruce, který tam neustále pípá, protože ukazuje zvýšenou radiaci v půdě. Když přijdou návštěvy, pohostí je domácí pálenkou a jídlem ze zahrady, přestože konzumace místních potravin je přísně zakázána. Po tom všem, co zažila, se podle svých slov už ničeho nebojí.
S válkou se život změnil k nepoznání
Od 24. února 2022, kdy Rusko napadlo Ukrajinu, se život v zakázané zóně změnil k nepoznání. Oblast okamžitě převzalo ukrajinské ministerstvo obrany a uzavřelo ji jako hraniční území. „Je to pohraniční oblast s Běloruskem, takže je veškerý přístup zakázán,“ vysvětluje italský fotograf Pierpaolo Mittica, který do zóny pravidelně jezdil od roku 2002 až do vypuknutí války a zdokumentoval tam život desítek lidí.
Turisté, kteří ještě před pandemií přijížděli v počtu šedesáti až sedmdesáti tisíc ročně, už dovnitř nesmějí, což změnilo místní život. Zmizeli také mladí dobrodruzi zvaní „stalkeři“ i chasidští židé na tradiční pouti. Téměř všichni osadníci buď odešli, nebo za poslední dva roky zemřeli. „S válkou na Ukrajině se všechny tyto příběhy změnily nebo už neexistují,“ konstatuje Mittica. Jeho kniha Chernobyl se podle něj stala posledním záznamem toho, jaká vyloučená zóna byla před válkou.
Pro ty bábušky, které zůstaly, znamená válka ještě větší izolaci. Zdravotní péče se stala prakticky nedostupnou, dodávky základních potřeb přicházejí nepravidelně. Ukrajinské úřady stále intenzivněji tlačí na odchod posledních civilních obyvatel, ti to ale důsledně odmítají. Teď jsou opravdu samy v opuštěném, válkou uzavřeném světě.
Každodennost černobylských bábušek
Téměř čtyřicet let poté, co úřady prohlásily tuto oblast za mrtvou a nevhodnou pro život, tady stále funguje komunita, byť malá a stárnoucí.
Hanna Zavorotyna zrovna vaří večeři. V hrnci bublají brambory s cibulí, nůž přitom ťuká o prkénko. Dopoledne plela záhony, odpoledne pak uklidila a přiložila do kamen. K večeru k ní jako obvykle zajde sousedka na čaj a na karty. Mluví o tom, co je na zahradě hotové a kolik dřeva ještě zbývá. Vesnice je tichá, dny určuje práce na zahradě a počasí. „Připadám si šťastná, že jsem doma,“ říká Hanna při soumraku, když přikládá do kamen. Věta, která vystihuje vše.
Tyto ženy radiaci neporazily. Katastrofu nepřemohly. Ale dokázaly si udržet to, na čem jim záleželo nejvíc. Domov, v němž prožily život, půdu známou do posledního metru a komunitu lidí, mezi nimiž vyrůstaly. Jejich vysoký věk souvisí s každodenním pohybem, soudržností, jednoduchou stravou a odolností generace, která prošla hladomorem, válkou i jadernou havárií. Nejde o účinek radiace. Spíše o to, že kvůli domovu se člověk umí přizpůsobit i velmi těžkým podmínkám.
