„Nevím, jestli to bude úleva, nebo zda se mi v hlavě něco zhroutí.“ Den, který bolí víc než rozchod

„Vím, že musíš jít, a nebudu tě přemlouvat. Jen chci, abys věděla, jak to mám. Chtěl jsem být opatrný a nezamilovat se, a přesto jsem běžel rovnou k tobě. Budou mi chybět ty letní noci. Nejvíc se ale bojím dne, kdy na tebe přestanu myslet. Nevím, jestli to bude úleva, nebo jestli se mi v hlavě něco zhroutí. Hůř se mi s tebou dýchá. A nevadí mi to. Vůbec.“

Na některá loučení vás nikdo nepřipraví. Stojíte proti člověku, kterého milujete, a víte, že mu nemůžete říct, aby zůstal. Člověk si to přeje ze všeho nejvíc, jenže oba už vědí, že společný život není možný, ať se snaží sebevíc. Někdy stojí v cestě jiné město nebo závazky, které nejdou obejít. Ani to, že se máte rádi, nestačí k tomu, abyste spolu mohli žít. Ještě mu chcete říct, co k němu cítíte. Že se to stalo, i když to nikdo neplánoval. Že vám bude chybět každá společná noc. Možná už jste si řekli všechno, přesto doufáte, že když to uslyší ještě jednou, přece jen najdete cestu, jak spolu zůstat.

Rozloučíte se, a přesto to ještě nekončí. Prvních pár dní nebo měsíců žijete, jako by se ten druhý měl každou chvíli vrátit. Sáhnete po telefonu, abyste mu napsala něco všedního, a teprve pak si vzpomenete. Konec si člověk připouští pomalu, po kouscích, během večerů, kdy je byt najednou příliš prázdný, i ráno, když se probouzí sám. Teprve po řadě takových dní vám dojde, že se už nic neobrátí. Že lásku, která nezemřela, budete muset postupně tlumit sama v sobě, v každé myšlence, která se k tomu druhému ještě vrací.

Když vztah končí zradou nebo únavou, člověk má alespoň důvod se zlobit. Zlost pomáhá jít dál. Když se ale rozcházíte s někým, kdo vás nezklamal a koho pořád milujete, není se čeho chytit. Nezbývá než nechat lásku postupně slábnout, i když byste si ji sama přála uchovat.

Když ten druhý odejde, aniž by to kdokoli z vás chtěl, prožívá tělo něco velmi blízkého smutku po zemřelém. Psycholožka Barbora Buzková připomíná, že rozchod může podle výzkumů vyvolat podobné tělesné i duševní reakce jako žal po úmrtí blízkého člověka. Na škále životního stresu stojí konec partnerství hned za úmrtím partnera. Smrt však znamená definitivní konec možnosti znovu se setkat. Po rozchodu tahle možnost zůstává.

Ten, koho milujete, dál někde žije a vy byste večer chtěla vědět, jaký měl den, co ho potěšilo nebo co ho trápí. Pořád vám na tom záleží stejně jako dřív, jen už si o tom spolu před spaním nepovídáte. Nemůžete za ním, ale láska, kterou k němu cítíte, se rozchodem nezměnila. A přesto ji musíte nechat odejít.

Psycholožka Radana Rovena Štěpánková pro Flowee popsala, že ve vztahu obvykle zažíváme pocit jedinečnosti. „Přetržení citového pouta nám způsobuje bolest a je často doprovázeno pocitem, že už nikdy s nikým nezažiji něco podobně krásného a jedinečného,“ říká. O to těžší je přijmout konec vztahu, v němž k sobě dva lidé stále tolik cítili.

Bolest po rozchodu se může projevit i tělesně. Sociální psycholožka Iva Poláčková Šolcová z Psychologického ústavu Akademie věd upozorňuje na souvislost mezi prožíváním psychické a fyzické bolesti. Lidé po rozchodu často popisují tíhu na hrudi. Někteří se jí ani nechtějí vzdát, protože ji mají spojenou s člověkem, který jim chybí.

Ztráta vztahu může člověka také vyčerpat natolik, že mu nezbývá síla na běžný den. Do věcí, které dřív zvládal bez přemýšlení, se musí nutit. Někdy pláče, jindy nemá chuť s nikým mluvit ani se do něčeho pouštět. Smutek po rozchodu může provázet i otupělost, kdy člověk téměř nic necítí, ale dál je unavený a bez energie.

K tomu se přidává nutkání znovu se ozvat. Důvody rozchodu člověk zná, přesto by rád slyšel známý hlas nebo dostal zprávu. Chybí mu blízkost druhého, jeho pozornost i to, jak se s ním cítil. Tahle potřeba kontaktu připomíná odvykání. Když Helen Fisherová s kolegy zkoumala lidi, které partner opustil a kteří ho dál milovali, stačila jeho fotografie, aby se v jejich mozku aktivovaly oblasti spojené s motivací a odměnou. Některé z těchto mozkových oblastí jsou aktivní také při silné touze po návykové látce. Výsledky tak pomáhají vysvětlit, proč touha po dalším setkání přetrvává i poté, co člověk pochopil, že vztah skončil.

Víte, že vám bude chybět, a jen těžko si představujete, že to jednou bude jinak. Představa celého dne, během něhož si na něj ani nevzpomenete, vás může i zneklidňovat. Nikdo dopředu neví, jestli mu v tu chvíli spadne kámen ze srdce, nebo jestli se v něm něco zlomí.

Dokud na něj myslíte, máte pocit, že vás ještě něco spojuje. Vztah skončil, ale vaše city se nezměnily. Možná se v nich drží i naděje, že to mezi vámi ještě není definitivní. Když pak zjistíte, že vám přestává tolik chybět, může vás vedle úlevy zasáhnout i smutek. Přestat na něj myslet pro vás může znamenat ztratit i tu blízkost, kterou jste po rozchodu prožívala alespoň ve vzpomínkách.

Podle Štěpánkové je zdravé strávit po rozchodu nějaký čas myšlenkami na toho, kdo odešel. Když si člověk vyčítá, že na bývalého partnera stále myslí, jen si ho tím znovu připomíná. Nemusíte se proto nutit zapomenout ani si vyčítat, že vám pořád chybí. Můžete si nechat čas a vracet se ve vzpomínkách k tomu, co jste spolu prožili, aniž byste od sebe čekala, že už máte být se vším smířená.

Ve vzpomínkách se přitom snadno vrací hlavně to krásné. Pokud ale ve vztahu byly i chvíle, kdy vám spolu dobře nebylo, má smysl připomenout si také to, co vám chybělo a v čem jste si nerozuměli. Psycholožka Sandra Langeslagová s kolegyní zjistila, že když se lidé po rozchodu soustředili na nepříjemné stránky bývalého partnera, jejich milostné city během pokusu zeslábly. Lépe jim ale nebylo, naopak. I vzpomínka na to, s čím jste ve vztahu nebyla spokojená, může bolet.

Když účastníci téhož pokusu obrátili pozornost k příjemným věcem, které s bývalým partnerem nesouvisely, cítili se lépe, přestože ho dál milovali stejně. I když se vám pořád stýská, můžete si dopřát něco, na co se budete těšit a co vám udělá radost. Nemusíte čekat, až k němu přestanete něco cítit.

Ten obávaný den jednou opravdu přijde. Možná si toho zpočátku ani nevšimnete. Teprve večer vám dojde, že vás dnes nic nebolelo a že jste si na muže, který pro vás ještě nedávno znamenal všechno, za celý den ani jednou nevzpomněla. Něco z té blízkosti ve vás zůstává, protože láska, kterou jste kdysi cítila, si v těle najde místa, kam rozum nedosáhne.

Profesor Libor Červený z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze uvádí, že ze zrakových vjemů ztrácíme po roce až 95 procent, z čichových zapomínáme ročně jen zhruba 20 procent. „Lidský mozek má schopnost pamatovat si vůně po velice dlouhou dobu. Ty může vázat k milované osobě, stejně jako k určitému místu,“ říká Červený. Závan teplého večerního vzduchu nebo vůně parfému někoho, koho míjíte na ulici, vám může společné chvíle připomenout mnohem silněji než fotka v telefonu.

Vzpomínka na člověka samotného zůstane. Mění se ale to, co ve vás zůstalo po jeho odchodu. Teprve teď se loučíte i s nadějí na návrat a s úlevou od stesku umře i poslední představa společné budoucnosti.

Zdroje: mojepsychologie.cz, flowee.cz, irozhlas.cz, ena.aktualne.cz, damske.cz, autorský článek Nela Matoušková