Článek
Na jaře 2020 si novinář Ivan Motýl povídal se sousedem Josefem Hlubkem o posledních týdnech války v Hlučíně. Když přišla řeč na Hedviku Krupovou, Hlubek mu vyprávěl, jak zemřela. Motýl znal jejího vnuka Milana z ostravského Matičního gymnázia. Oba se narodili v roce 1967 a dodnes bydlí v Hlučíně.
Už na gymnáziu Milan říkal, že babička zemřela kolem konce války a že se o tom doma nemluví. Když s ním Motýl po letech mluvil o tom, co slyšel od Hlubka, vypravili se spolu za Milanovým otcem Rudolfem. Když přišli sovětští vojáci do domu v Hluboké ulici, byly Rudolfovi tři roky.
Rudá armáda vstoupila na Hlučínsko jako na nepřátelské území
Před vznikem Československa patřilo Hlučínsko k Prusku, v rodinách se však běžně mluvilo místním moravským nářečím. Po mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadl kraj přímo třetí říši. Obyvatelé dostali německé občanství. Pro muže to znamenalo také povinnost sloužit ve wehrmachtu. Když koncem března 1945 dorazila Rudá armáda na Hlučínsko, vstupovala sem jako na německé území. Stejně jako předtím ve Východním Prusku, v Pomořansku nebo ve Slezsku se sovětští vojáci dopouštěli násilí na ženách. Historici odhadují, že v posledním roce války znásilnili na dobývaném území říše kolem dvou milionů žen. Jen v Berlíně jich bylo na sto tisíc. Zhruba desetina z nich poté zemřela, nejčastěji vlastní rukou.
Sovětské vojáky vítaly na jaře 1945 jásající davy. Na Hlučínsku, kam vstupovali jako na německé území, se před nimi ženy ukrývaly ve sklepích.
Gabriele Hluchníkové z Dolního Benešova bylo šestnáct, když přes Hlučínsko postupovala fronta k Ostravě. „Rusové přišli a hledali děvuchy,“ vyprávěla po letech. „Během přechodu fronty se děly strašné věci. Sedm vojáků naráz znásilnilo tři ženské. Neměly jsme obranu, všichni muži byli na vojně. A měly jsme strach, takže jsme nemohly nikoho bránit. Jen pánbůh nás chránil.“ Ženy na sebe volaly, aby utíkaly, jenže nevěděly kam. Dívky vybíhaly na cestu, kde je mohl chytit kdokoli.
Helena Mertensová z Bolatic se s matkou a sourozenci ukrývala ve sklepě místního sedláka. Venku duněla děla a polovina vesnice hořela. Do sklepa přišel voják a ptal se, kdo mu uvaří kávu. Jedna z žen, Polka, s ním šla nahoru. Voják ji znásilnil. Ludgarda Plačková si vojáky, kteří procházeli její vesnicí, pamatovala opilé. „Všichni byli ožralí a dělali svinstva,“ řekla. Alkohol vojákům do cesty nechávali sami Němci. Úřady ho ponechávaly ve městech a vesnicích, kterými Rudá armáda postupovala, a počítaly s tím, co s opilými vojáky udělá.
Hedvika Bayerová ráda zpívala
Hedvika se za svobodna jmenovala Bayerová. Její muž Adolf Krupa se narodil v roce 1900 v hlučínské selské rodině. Vystudoval obchodní školu a vedl obchod v Ratiboři. V roce 1934 se jim narodila Anna, o dva roky později Marie. Když se 5. března 1942 narodil syn, měl se jmenovat Adolf stejně jako jeho otec. Podle Rudolfova vyprávění byla matka proti, a tak dostal jméno Rudolf.
Krupovi bydleli v Hlučíně v Hluboké ulici. Z té doby zůstala jediná fotografie, na které jsou všichni pohromadě. Rudolf na ní sedí mezi rodiči a sestrami Annou a Marií, podle jeho odhadu ji někdo pořídil v roce 1943. Když ji po letech držel v ruce, bylo mu skoro osmdesát. „Kdo tehdy mohl tušit, co nás čeká,“ řekl. Kdy přesně otec musel narukovat, mu z paměti vypadlo. Pamatoval si z vyprávění jen cestu, Francie, pak Belgie, a tam ho zajali Britové.
„Všichni říkali, že byla hodná, moc pěkná, veselá a že ráda zpívala. Otec ji prý měl velmi rád,“ vyprávěl Rudolf o matce jako osmdesátiletý. Když na jaře 1945 přišli do Hlučína sovětští vojáci, do sklepů se schovávaly hlavně mladé svobodné dívky. Hedvika jako máma tří dětí zřejmě nečekala, že by jí od sovětských vojáků hrozilo nebezpečí.
Do domu v Hluboké ulici vtrhla celá četa a vojáci Hedviku znásilnili. Podle Hlubka se útoku mohlo účastnit až deset vojáků. Rudolf Krupa slyšel, že jich bylo ještě víc. „Prý jich bylo až dvacet šest, ale přesně se to už nikdo nedozví,“ řekl. Vojáci nejspíš děti vyhnali z domu. Tříletý Rudolf z útoku nic neviděl.
Mamka pokrytá svatými obrázky
Když matka Josefa Hlubka přinesla Hedvice hrnek smetany, viděla, jak těžce je poraněná. Do nemocnice se Hedvika zřejmě dostala pozdě. Rozvinula se u ní otrava a lékaři jí už nedokázali pomoci. Zemřela několik dní po napadení.
„Pamatuji si mrtvou maminku v posteli. Na těle měla svaté obrázky, sousedé plakali a všichni mě hladili po hlavě a chlácholili, že je pouze nemocná. Ale já tušil, že jde o něco horšího,“ vyprávěl Rudolf v roce 2020 Ivanu Motýlovi. Adolf se o smrti manželky dozvěděl v britském zajetí. Chtěl se hned vrátit domů, ale nepustili ho ani na pohřeb.
Hedvičinu smrt nikdo nevyšetřoval. Lidé se báli říct cokoli proti Sovětům. Hlučínské církevní matriky z let 1943 až 1945 se ztratily a podle tamního faráře Petra Raka se o to pravděpodobně postarali funkcionáři minulého režimu. „Jen v indexu matrik farnosti jsem našla oznámení, že Hedvika Krupová zemřela v roce 1945 ve věku třiceti let,“ uvedla historička Sabina Máchová, která po případu pátrala v archivech.
Tři roky skoro jako děti ulice
Po matčině smrti se o malého Rudolfa starala nejstarší sestra Anna. „Táta s námi tehdy nebyl, tak mě po smrti mámy vychovávala dvanáctiletá sestra. Tři roky jsme vyrůstali skoro jako děti ulice a jedli co nám kdo dal. A často jsme měli hlad,“ vyprávěl. Později k dětem přišla příbuzná Marie Šuba. Její syn, pilot německého letectva, padl v Polsku. O manželovi, který byl také ve válce, neměla zprávy. U Krupových zůstala asi tři roky.
„Teta Mary, jak jsem jí říkal, byla strašně hodná. Měl jsem ji moc rád. Sestry říkaly, že jsem za ní chodil jako zvonek, že to bylo až nezdravé. Byl jsem závislák,“ řekl Rudolf. Když Marie Šuba několik let po válce našla manžela, odjela za ním do Německa. „Sestry říkaly, že jsem pak na ni čekal a v noci jsem chodil otevírat dveře od baráku, aby mohla přijít.“
Adolf Krupa se vrátil v roce 1948. S dalšími bývalými zajatci přijel do nedalekého Děhylova, odkud se asi sto padesát mužů vydalo pěšky do Hlučína. Rudolf se sestrami jim vyšli naproti. „Hledal jsem tátu mezi nimi a všichni říkali, že to bylo zvláštní, že jsem ho poznal, i když jsem si ho nemohl pamatovat. Vykřikl jsem: ‚Táto!‘ a letěl jsem k němu. Brečel a já s ním.“ Rudolf tehdy běhal po Hlučíně naboso a otec si všiml jeho okopaných nehtů. „Táta se mi na ně podíval a to nezapomenu, jak řekl: ‚Ty musíš být pěkně divoký. S tebou asi bude zábava.‘“
Kvůli otcově službě ve wehrmachtu se Rudolf nedostal na lesnickou školu
Po návratu vedl Adolf Krupa v Hlučíně obchod se smíšeným zbožím. Jeho druhou ženou se stala Anna Pačková. Rudolf chodil do kina na sovětské filmy, ve kterých hrdina Aljoša střílel Němce jako americký kovboj. Po těch filmech mu začalo vadit, že jeho vlastní otec nosil německou uniformu. Když mu to jednou řekl, otec mu vysvětlil, že sloužil jako úředník a za celou válku ani jednou nevystřelil. Hitlera prý z duše nenáviděl.
Doma si podle Rudolfa otec vybíjel zlost hlavně na něm. „Neviděl jsem, že by uhodil Aničku nebo Mařenku, ale mě mlátil jako žito. Byl to ďas. Jednu dobu jsem ho nenáviděl,“ vzpomínal. V patnácti letech se mu vzepřel. Když se otec napřáhl k facce, Rudolf mu zkroutil ruku. „Pak už mě nebil a já jsem ho začal mít zase rád jako tátu. A když mi ještě řekl, že neměl rád Hitlera, všechno jsem mu odpustil.“
Rudolf rád chodil do lesa a k řece, chtěl proto na lesnickou školu. V padesátých letech k přijetí potřeboval doporučení, které nedostal. „Měl jsem zaracha, protože táta byl v německé armádě,“ řekl. Vyučil se soustružníkem a u soustruhu strávil desítky let v ostravských podnicích. Hned po vojně mu slibovali vyšší plat, pokud vstoupí do komunistické strany. Otec mu řekl, že jestli to udělá, přestane být jeho synem.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se sovětští vojáci utábořili u lesa za Darkovičkami nedaleko Hlučína. Rudolf za nimi do tábora zašel a řekl jim, že v Československu nemají co dělat.
Nenávistí k Rusům bych si nepomohl
Rudolf Krupa chtěl své dvě děti ušetřit toho, co věděl o matčině smrti. Když za ním na jaře 2020 přišel Milan s Ivanem Motýlem, po chvíli váhání o ní začal mluvit. „To víte, v mé situaci musíte celý život Rusy nesnášet, vždyť mi zavraždili mámu,“ řekl. Milan při rozhovoru mluvil hlavně o babičce. „Spíš si připadám jako v nějakém hollywoodském dramatu. Ale jsem rád, že jsem se konečně dozvěděl pravdu. Od té doby se za babičku pravidelně modlím.“ Historik Jan B. Uhlíř k tomu dodal: „Vnuci obětí jsou automaticky smířlivější. Vždycky to tak bylo, pokud ovšem nebyla generace vnuků programově vychovávána k odplatě.“
Kolik žen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku sovětští vojáci znásilnili, podle Uhlíře dnes historici nedokážou určit. „Většina z obětí se nikdy veřejně nepřihlásila a žila s tímto traumatem až do smrti,“ uvedl.
Když Rudolf v září 2022 vyprávěl svůj příběh Paměti národa, žil s manželkou stále v Hlučíně. Ruský útok na Ukrajinu mu připomněl matčinu smrt. „Tvrdili mi, že mamka jen spí, ale tušil jsem, že je to něco horšího. Ještě dnes je mi z toho zle.“ O Rusech tehdy mluvil jinak než před dvěma lety. „Co se dá dělat? Jak bych si pomohl, kdybych Rusáky nenáviděl? I tam jsou lidé hodní a špatní, tak jako všude na světě. A tenkrát byla válka. A válka je hrozná. Vojáci jsou potom taky hrozní.“ Rudolf Krupa zemřel v roce 2024.
