Článek
Plzeň, 20. září 1968. Měsíc po srpnové okupaci se u nádraží na dnešní Americké třídě otevřel obchodní dům Prior. Zájem byl takový, že zákazníky před vchodem musela usměrňovat policie. Lidi lákaly první jezdící schody ve městě, nezvykle široký výběr zboží i možnost nakoupit všechno najednou. Dům vznikal v druhé polovině šedesátých let za více než 40 milionů korun. Jeho otevření však zdržely statické závady na stropní konstrukci, které se objevily rok před příchodem prvních zákazníků. Obchod přesto zahájil provoz a devět let fungoval na výjimku, než v roce 1977 získal kolaudační rozhodnutí.
Obchodní dům Prior a heslo Nákup pod jednou střechou
Podobné obchodní domy ve stejné době vznikaly také v Bratislavě a Košicích. Ten bratislavský se otevřel 20. listopadu 1968, dva měsíce po plzeňském. „Plzeňský Prior byl jedním z prvních poválečných plnosortimentních obchodních domů na československém území,“ říká architekt Petr Klíma, autor knihy o socialistických obchodních domech. V lednu 1969 vznikl trust obchodních domů Prior se sídlem v Bratislavě. Ústředí později sídlilo v Nitře, kde se další obchodní dům stavěl od roku 1969 a otevřel v září 1974. Vzorem byla západoněmecká síť Karstadt, od níž Prior převzal i známé heslo Nákup pod jednou střechou. Potraviny, drogerie, textil, elektro i nábytek se prodávaly v jediné budově, mezi jejímiž podlažími se jezdilo po eskalátorech.
Domy se stavěly ve třech základních velikostech a do listopadu 1989 síť Prior sdružovala kolem šedesáti obchodních domů po celém Československu. Všechny se spravovaly i zásobovaly centrálně. Do sítě se začlenily i zestátněné podniky z první republiky, například obchodní domy Brouk a Babka, pražský Dům módy na Václavském náměstí nebo bratislavský Dunaj.
Prior v Jihlavě
Výstavba některých nových domů výrazně změnila historická centra měst. Jihlavskému Prioru ustoupily měšťanské domy přímo uprostřed náměstí. Několik historických budov bylo počátkem 70. let zbořeno i při stavbě pražské Kotvy. „Ne vždy se to z hlediska vzhledu a zakotvení do okolí vyvedlo,“ uvedla v roce 2014 tehdejší prezidentka Svazu obchodu a cestovního ruchu Marta Nováková, která v Priorech pracovala jako nákupčí, prodavačka i účetní.
Co se v Prioru dalo koupit
Prior měl oproti jiným obchodům výhodu v zásobování. Do těchto domů se často přednostně přidělovalo až 30 procent nového zboží z tuzemska i z dovozu ze spřátelených socialistických zemí. Plzeňský dům měl 5 600 metrů čtverečních prodejní plochy. V suterénu se prodávalo drobné průmyslové zboží a sportovní potřeby, v přízemí kusový textil a elektro. O patro výš zákazníci našli konfekci, obuv a galanterii, v nejvyšším podlaží nábytek a bytový textil. V druhém, osmipodlažním traktu byly sklady, kanceláře, dílna, fotokomora, jídelna a učňovské středisko. Patra skladové části byla oproti těm prodejním jen poloviční výšky.
Při výměnných akcích se zeměmi RVHP se v plzeňském domě prodávalo zboží z Maďarska, Polska nebo NDR. Později přibyly výrobky z Jugoslávie, občas dokonce z Francie, Velké Británie a západního Německa. Vedle výrobků ze zahraničí se ovšem i v Prioru prodávalo domácí zboží, které lidé jinde marně sháněli. „Když se mezi lidmi objevila nějaká zaručená zpráva, že v Prioru bude nějaké nedostatkové zboží, jako byla třeba barevná televize nebo kolo Favorit, před obchodem se hned dělaly strašně dlouhý fronty,“ vzpomíná Plzeňan Vladimír.
Do plzeňského Prioru lidé mířili i na módní přehlídky nebo pro podpis Marie Rottrové, Pavla Bobka, Miroslava Žbirky či členů kapely Turbo, kteří se tam při autogramiádách setkávali se svými fanoušky.
Na otevření bratislavského domu vzpomínal Štefan Hudek, který v něm začínal jako vedoucí metrového textilu: „Zákazníci se bili o bílý ložní damašek, vlněné oblekové látky, froté ručníky.“ Takový chaos podle svých slov už za celou další pracovní dráhu nezažil.
Zatímco rodiče vybírali zboží, děti se v bratislavském Prioru vozily na jezdících schodech, které pro ně byly podobnou atrakcí jako pouťové kolotoče. Někteří dospělí si naopak netroufali na eskalátor hned nastoupit. Deník Pravda popisuje archivní záběry z otevření domu v roce 1968, na nichž některé ženy nastoupily až na druhý nebo třetí pokus.
Irena Sládková z Bratislavy vzpomínala, jak v běžné prodejně musela o nákupu rozhodnout během několika vteřin. Zboží jí podala prodavačka přes pult, za zády už čekali další lidé a někdy nezbyl čas ani na zkoušení. V Prioru si mohla věci sama vzít do ruky, prohlédnout a v klidu vyzkoušet. Když o tom v roce 2019 vyprávěla pro deník Pravda, vysvětlovala, jak obtížně se tehdejší nadšení přibližuje lidem, kteří už nakupují v obchodech, kde je téměř všechno k dostání.
Na frontu kvůli vytouženým kalhotám vzpomínala novinářka Jana Kollárová. Její spolužačka před přednáškou přiběhla s prosbou, aby ji ostatní zapsali do prezenční listiny, protože si místo vyučování šla na dvě hodiny stoupnout do fronty v Prioru. Kollárová přiznala, že jí potom kalhoty všechny záviděly.
Za nákupy do bratislavského domu se před Vánoci vypravovaly i organizované zájezdy ROH z různých koutů Slovenska. Přes den se nakupovalo, některé výpravy spojily návštěvu města i s večerním kulturním programem. Lidé tak mohli během jednoho výletu pořídit oblečení či boty a zajít do divadla.
Fronty před Priorem a půl roku čekání na ložnici
První polovina 70. let dostala přezdívku Husákovy plné hrnce. Normalizační vláda zavedla štědré novomanželské půjčky, za které si mladé páry jezdily do Priorů pořizovat hlavně nábytek. Peníze sice měly, zboží ale chybělo. Vedoucí obchodního domu Prior na Letné v Praze v prosinci 1973 potvrdil rozhlasové redaktorce, že mladí zákazníci masově vykupují nábytek a na dodání kompletní ložnice nebo obývacího pokoje se po zaplacení čekalo i půl roku.
Ještě v 80. letech lidé stáli fronty i na obyčejné válečky na nudle, rozdvojky do zásuvek nebo toaletní papír. Když výroba nedokázala ženám zajistit dost hygienických potřeb, oficiálně se mluvilo o poruchách v zásobování. Gustáv Husák na dožínkách v Nitře v září 1971 uklidňoval přítomné, že masa je dostatek, a připomněl, že vláda mohla se souhlasem komunistické strany snížit cenu vajec na 80 haléřů za kus. Navzdory Husákovu ujišťování se maso do obchodů dál dostávalo jen v omezeném množství. Když představitelé strany na začátku 70. let mluvili o potížích růstu, zákazníci ještě nemohli vědět, že ani o deset let později nebudou mít jistotu, zda v obchodě seženou běžné potřeby do domácnosti.
Co zbylo z Priorů po roce 1989
Po listopadu 1989 si síť rozdělilo několik firem. Některé lukrativní domy koupil v letech 1992 a 1993 americký Kmart, který však v roce 1996 své působení v Česku a na Slovensku ukončil prodejem třinácti obchodních domů britskému Tescu. To tak získalo pražský Máj i obchodní domy v Hradci Králové a Plzni. Zbytek si rozdělily Interkontakt Group a Le cygne sportif Alexandra Seidla, jehož firma v roce 2014 provozovala 16 bývalých Priorů pod značkou Prior Česká republika. Společnost v roce 2014 zvažovala přestavbu některých domů a jiné nabízela k prodeji. Mezi kupujícími byli podle spolumajitelky Libuše Vojáčkové stále častěji vietnamští podnikatelé. Otevřená patra bez oddělených obchodů řadě nových nájemců nevyhovovala. Liberecký Prior z roku 1978 byl v roce 2009 zbourán navzdory výzvám Davida Vávry a dalších architektů, zatímco pražský Máj ministerstvo kultury prohlásilo kulturní památkou.
V pražských Modřanech se začalo stavět v roce 1986, kvůli nedostatku peněz na dokončení obchodního domu se však práce protáhly až do roku 1991, kdy byla budova zkolaudována. Následovaly majetkové spory, které zahájení provozu zdržely o další roky. První obchody se v něm provizorně otevřely až na podzim 1995. Na počátku nového století radnice Prahy 12 zvažovala, že do budovy přestěhuje své úřady, podle odhadu by ale přestavba vyšla dráž než novostavba. V roce 2009 se spodní část domu proměnila v Pasáž Sofie.
Dům má zůstat v provozu nejméně do konce roku 2026. Pokud se příprava nové výstavby zdrží, může provozovatel za stanovených podmínek požádat o prodloužení o šest měsíců. Na jeho místě má vzniknout polyfunkční centrum Galerie Modřany s obchody, službami a byty. „Chceme, aby Prior zůstal v provozu co nejdéle a nevzniklo zde opuštěné místo dříve, než bude možné začít stavět,“ uvedl v listopadu 2025 první místostarosta Petr Šula.
V plzeňském Prioru se po odchodu Tesca v roce 2018 otevřely prodejny potravin a sportovního vybavení. Majitel domu i okolních pozemků už tehdy připravoval výstavbu nové městské čtvrti. Při padesátém výročí otevření v roce 2018 o budově mluvil Lukáš Houška ze spolku Ze stínu, který pořádá architektonické procházky Plzní: „Stavba jako taková je po architektonické stránce velmi výrazná a dnes už neopakovatelná.“
