Těhotnou Slovenku odvlekli do gulagu. V dobytčáku potratila, syna jí vzali. Vrátila se úředně mrtvá

V březnu 1945 pobývala Irena Kawaschová u rodičů v Tepličce nad Váhom nedaleko Žiliny. Byla v šestém měsíci těhotenství, když se vydala do Kežmarku za dcerou Zlaticou, která tam ležela v nemocnici se zápalem plic. Část cesty ji svezlo německé vozidlo, přes frontu se musela dostat pěšky. Došla až do osvobozeného Popradu, odkud jí do Kežmarku zbývalo asi patnáct kilometrů. Dál už se nedostala, protože ji ve městě zadrželi muži ze sovětské NKVD. Marně jim vysvětlovala, že se vrací domů, aby tam porodila. Vyšetřovatelé se jí vysmáli. Podle nich mělo těhotenství zakrýt, že je špionka.

Irena se narodila v roce 1908 jako Majeríková v Tepličce nad Váhom nedaleko Žiliny. Provdala se za Ferdinanda Kawasche, slovenského Němce, který v Kežmarku vedl prosperující kolářskou dílnu, kde se vyráběla vozová kola i lyže. V Kežmarku spolu vychovávali dceru Zlaticu.

To, že se Irena provdala za Němce, mohlo při jejím zatčení v Popradu hrát roli. Sovětská NKVD ji obvinila ze špionáže, proč ji však tehdy zadržela, se ani po letech nepodařilo objasnit. Zatímco rodina o Ireně neměla žádné zprávy, padl rozsudek, podle něhož měla strávit patnáct let v pracovních táborech na Kolymě. Na severovýchodě Sibiře vybudoval sovětský režim kolem tamních zlatých dolů celou síť lágrů.

Z Popradu odvezli Irenu spolu s dalšími vězni v dobytčích vagonech přes Polsko. Ve vlaku trpěli hladem, žízní i zimou a někteří se pokoušeli dát o sobě vědět domů. Vyhazovali z vagonů lístky se vzkazy pro své blízké v naději, že je někdo najde a předá. Irenin vzkaz našel v Polsku neznámý člověk, který se postaral, aby se dostal k rodině. Ve schránce ho našel její švagr.

Podle toho, co Irena později vyprávěla synovi, se vězni za celé tři měsíce ve vlaku ani jednou nedostali ven na vzduch. Když někdo ve vagonu zemřel, ostatní si rozdělili jeho věci, aby se měli čím zahřát. Irena cestou do Vladivostoku potratila. Ve Vladivostoku cesta vlakem skončila, ale odtud vězně čekala ještě plavba do Magadanu. V tamním přístavu je rozdělili do jednotlivých táborů na Kolymě a Irenu poslali do ženského lágru v Elgenu.

V Elgenu pracovaly ženy většinou venku, i když teplota klesla ke čtyřiceti stupňům pod nulou. Zmrzlou půdu rozrušovaly výbušninami a v uvolněné hornině hledaly zlato. Která ho za den neodevzdala alespoň dva gramy, dostala menší příděl jídla.

„A utéct se odtamtud nedalo, protože kam? Buď umrznete, nebo vás sežere šelma,“ vzpomínal na matčino vyprávění její syn Ján, který se v Elgenu narodil. Jeden z vězňů se o útěk přece jen pokusil, ale chytili ho.

Při práci Ireně jednou spadla na hlavu nádoba s pískem a po úrazu ji přeřadili na lehčí práci pod střechou. Nejprve pracovala v prádelně, později na ošetřovně a nakonec v kuchyni, kde bylo i trochu lepší jídlo.

Irena byla v Elgenu pátým rokem, když se jí 24. února 1950 narodil syn. Pojmenovala ho Ján a do rodného listu mu zapsala své příjmení Kawasch. O otci mu Irena později řekla jen to, že byl dobrý člověk a nosil jí něco k jídlu, kdykoli mohl. Jak se jmenoval, se od ní Ján nikdy nedozvěděl. Ján nevěděl, jestli byl jeho otcem některý z vězňů, nebo dozorce, s nímž se jeho matka v táboře sblížila.

Ján po narození vážil pouhých 820 gramů. Irena neměla mléko, a tak se chlapce ujala kojná z nedaleké osady.

Za dobré chování směla Irena jednou za měsíc navštívit syna. Pokaždé musela ujít sedmnáct kilometrů tajgou do osady, kde Ján žil u kojné. Jednou cestou málem umrzla, jindy jen těsně unikla hladovému medvědovi. Po čase jí kojná nabídla, že Jána adoptuje, aby mohl zůstat v osadě a Irena za ním dál chodila. Irena nabídku odmítla, protože si nedovedla představit, že by se syna vzdala.

Když byly Jánovi asi tři roky, odvezli ho do dětského domova ve Vladivostoku, jak to nařizovala pravidla pro děti narozené v lágrech. Od převozu do Vladivostoku už Irena syna neviděla a neměla o něm žádné zprávy ani poté, co ho přemístili do dětského domova v Moskvě.

Irenina sestra se švagrem po ní pátrali několik let. Švagr psal na úřady a zkoušel ji najít i v Praze. Časem zůstal v rodině jediný, kdo pořád věřil, že Irena žije. Její manžel Ferdinand Kawasch ji v roce 1951, šest let po zatčení, nechal prohlásit za mrtvou, aby se mohl znovu oženit. Irena v té době dál pracovala v táboře na Kolymě a o manželově rozhodnutí se dozvěděla až po návratu domů.

Po Stalinově smrti v březnu 1953 se poměry v Sovětském svazu začaly uvolňovat a někteří vězni se dostali z lágrů na svobodu před koncem trestu. Irenu propustili v roce 1954, zhruba devět let po zatčení. Do Tepličky se vrátila sama, s podlomeným zdravím a bez zpráv o tom, kde je Ján.

V Tepličce Irena nejdřív zašla za sousedkou. Bála se, jak matka snese tak nečekané shledání, a proto sousedku poprosila, aby jí o návratu řekla předem. Matka se přesto při pohledu na dceru zhroutila.

Hledání syna trvalo rok. Červený kříž ho nakonec našel v moskevském dětském domově. Do Československa ho 29. dubna 1955 přivezli sovětští vojáci, kteří cestovali vlakem do okupovaného Německa. Pětiletý Ján si dodnes vybavuje, jak ho sovětští vojáci podali oknem vagonu Ireně se slovy „To je tvoje máma.“ Tehdy nechápal, co se děje, ale měl radost, že ho někdo objímá. V ruce přitom držel kufřík a malé letadýlko na klíček, které mu vojáci dali ve vlaku.

Po návratu z Moskvy bydlel Ján s matkou nejprve u babičky v Tepličce. Když úřady Ireně přiznaly polovinu domu po bývalém manželovi, přestěhovala se se synem do Kežmarku, kde Ján chodil do základní školy. V Kežmarku žila i jeho starší sestra Zlatica, se kterou si dobře rozuměl. Irena se později provdala za obuvníka Františka Vránu, s nímž Ján také dobře vycházel a po němž převzal příjmení.

O lágru se doma mluvilo málokdy. Ján od matky znal jen několik příhod z té doby. Vzpomíná na ni jako na statečnou a moudrou ženu, která ho vedla k poctivému životu.

Po škole odešel Ján do Hradce Králové, kde se živil jako lakýrník v podniku, který se zabýval sklem a lamináty. Ze srpna 1968 si vybavoval, jak stál u mostu, kolem něhož projížděly tanky vojsk Varšavské smlouvy. S ostatními na ně plivali, víc si tehdy nedovolili. Svůj odpor ke komunistickému režimu Ján nespojoval s matčiným vězněním, politika však zasahovala i do jeho manželství. Podle jeho vzpomínky přispěly neshody s rodinou první ženy Jarmily, která byla členkou Socialistického svazu mládeže a jejíž otec byl komunista, k tomu, že od ní odešel.

V roce 1969 se Ján přestěhoval do Prahy, kde s přáteli poslouchal písně Karla Kryla. Během sedmdesátých let tam také studoval na Univerzitě Karlově, později se však vrátil do Kežmarku, aby se postaral o nemocnou matku. Irena zemřela v roce 1990 ve věku dvaaosmdesáti let, aniž se dočkala rehabilitace.

Když Ján převzal od manželky příjmení Antal, měl už třetí příjmení. Kawasch mu do rodného listu zapsala matka a jméno Vrána přijal po otčímovi. Po biologickém otci pátral dlouhá léta. Nejprve se snažil získat informace dopisy do Ruska, později se rozhodl vydat na Sibiř osobně.

V roce 2006 přijal nabídku studia Trigon, které chtělo o jeho hledání natočit film. Dokument Můj otec Gulag režiséra Františka Palondera vznikl v roce 2008. Ján v něm hledá odpověď i na to, zda přišel na svět z lásky, nebo z nenávisti. Kvůli natáčení se poprvé od dětství vrátil do míst, kde strávil první tři roky života. Navštívil Magadan, místa, kde jeho matka pracovala, i svůj první dětský domov. Pátral také v archivech v Magadanu a Moskvě, ale ani tam se nedozvěděl, kdo byl jeho otcem. Lidí, které na Kolymě potkával, se ptal pořád na totéž. „Znal jste mého otce?“

Ján věří, že to byl dobrý muž a že se chtěl s jeho matkou oženit. V pátrání pokračoval i v roce 2012, kdy už s manželkou a pěti dětmi žil ve Svodíně. Osud jeho matky později zpracoval spisovatel Peter Juščák v románu A nezapomeň na labutě.

Zdroje: gulag.online, pametnaroda.cz, gulagmemories.eu, dokweb.net, lupa.cz