Článek
Když Ivy Kovandová po letech vzpomínala se svou přítelkyní Yvonne Šebesťákovou na příchod do Československa, shodly se, že jim manželé o politické situaci neřekli ani slovo. Měli strach, že by se vrátily do Anglie. Utajit před nimi, co se v zemi děje, nebylo těžké. „Neuměly jsme vůbec česky.“ Své vzpomínky obě Angličanky na jaře 2010 nahrály pro Paměť národa.
Válečné nevěsty z Británie a českoslovenští vojáci
Na straně spojenců bojovalo za války podle odhadů zhruba 10 000 vojáků a 2 500 letců z Československa. Mnozí se v Británii oženili s místními ženami, které je po válce následovaly do jejich vlasti. Většina těchto žen později Československo opustila, ať už kvůli komunistickému režimu, nebo stesku po domově.
Ivy Kovandová, rozená Norman, se narodila v roce 1922 v doškové chalupě v Covehithe na východním pobřeží anglického Suffolku. Pocházela z chudé rodiny zemědělského dělníka. Ve čtrnácti musela ze školy odejít, což oplakala, protože ji právě začala bavit matematika. Další dva nebo tři roky pracovala jako služebná.
Jednoho srpnového odpoledne roku 1941 ji v Lowestoftu zaujal plakát vyzývající ženy ke vstupu do armády. Vešla do náborové kanceláře a přihlásila se. „Do armády mě nepřivedla jen touha pomoci své zemi, ale také myšlenka na všechny ty malé země, které proti obrovské válečné mašinérii neměly šanci.“ V armádě obsluhovala radar.
Anglické válečné nevěsty po příjezdu do Brisbane, říjen 1945
Vzkaz napsaný na okraj novin
Československého vojáka Oldřicha Kovandu poznala ve vlaku cestou z dovolené u rodičů v Suffolku do Londýna. Přistoupil v Ipswichi, zastavil se u jejího sedadla a upřeně se na ni díval. Ivy se červenala a nabídla mu noviny v naději, že se začte. Vrátil jí je se vzkazem na okraji, že by ji rád poznal blíž. Odepsala, že má velmi žárlivého chlapce. „Jestli žárlí, okamžitě ho nechte. Žárlivost štěstí nepřináší,“ odpověděl Oldřich.
Na nádraží Liverpool Street vystupovala jako poslední. Doufala, že už Oldřich odešel, ten na ni ale čekal u dveří a podal jí ruku. Pozval ji na čaj, jenže musela zpátky do tábora. Slíbila mu však, že napíše, a hned po návratu mu poslala dopis. S dosavadním chlapcem se rozešla. S Oldřichem si psali téměř denně o vzdělání, politice i dalších společných zájmech. „Vůbec jsem do něj nebyla zamilovaná, jen mi připadal velmi zajímavý.“
Znovu se setkali po šesti týdnech dopisování. Svatbu později uspořádali narychlo, za svědky jim šli dva kolemjdoucí vojáci. Když Ivy otěhotněla, po třech letech vojenskou službu ukončila. V roce 1944 se jim narodil syn Karel, o dva roky později dcera Marie. Celkem měli čtyři děti.
Setkání na venkovském nádraží
Yvonne Cockell se narodila 12. června 1920 v Londýně. Studovala herectví, za války se však starala o malé děti evakuované z bombardovaného města na venkov, kde poznala tankistu československé obrněné brigády Karla Šebesťáka. „To bylo takový srandovní setkání. Já jsem stála na nádraží, on taky, bylo to takové venkovské nádraží. Za války měly vlaky třeba tři hodiny zpoždění. Tak jsme tam stáli a na sebe jsme koukali. On vypadal úžasně, já taky samozřejmě, protože jsem měla rande s nějakým jiným důstojníkem.“
Vzali se v roce 1944. Do Prahy Yvonne přijela 17. listopadu 1945, několik měsíců po návratu československých vojáků. S manželem vstoupili do komunistické strany. Yvonne se v Praze začala živit výukou angličtiny. V šedesátých letech vedla jazykové kurzy také v Československé televizi, česky se přitom nikdy pořádně nenaučila.
Nová domovina za železnou oponou
Ivy Kovandová přijela do Československa v srpnu 1946. První téměř dva roky strávila rodina ve slovenské vesnici Lednická Rovná, kde stála sklárna. Chudoba místních lidí ji šokovala. Někteří rolníci neměli zvíře, které by jim táhlo pluh, a zapřahali se do něj sami. V obchodě ukazovala prstem na zboží, protože se anglicky nedomluvila. Přídělový systém sice znala z Anglie, jako vojačka ho ale na sobě nepocítila. „Nevěděla jsem, co dělat, nebylo máslo, nebyla vejce, nebyla sůl.“
V Československu se tehdy plnil dvouletý hospodářský plán, známý jako dvouletka, který měl obnovit poválečné hospodářství. Když se řeznictví po nedostatku najednou naplnilo masem, považovala to za úspěch plánu. Až později se dozvěděla, že sedláci museli kvůli suchu v roce 1947 vybít dobytek. „Byla jsem tak naivní, že jsem si řekla, aha, takže dvouletka začala fungovat.“
Politickému dění v nové zemi tehdy nerozuměla. Ještě před únorem 1948 vstoupila stejně jako manžel do komunistické strany, aniž podle svých pozdějších slov věděla, co komunismus znamená.
Koncem roku 1948 Kovandovi odešli ze Slovenska. Později žili v Říčanech a v Praze, kde Ivy od roku 1962 pracovala jako korektorka anglických textů v zahraniční redakci ČTK.
Srpen 1968 a výjezdní doložka na stole
Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 zamířila Ivy Kovandová k budově Českého rozhlasu, kde lidé stavěli barikády. Ve svých pamětech později popsala, jak se Pražané snažili dostat zprávy k rozhlasovým pracovníkům. „Kolem rozhlasu stály davy lidí a soustředěně poslouchaly projev vysílaný z balkonu obležené budovy. Zaměstnanci rozhlasu spouštěli dolů provázky, na které lidé přivazovali lístky, zprávy a vzkazy. Ty se pak vytahovaly nahoru, aby je mohli přečíst.“
Yvonne Šebesťáková se bála, protože věděla, že Sověti posílali tisíce lidí z jednoho konce Ruska na druhý. Když o svých obavách v noci mluvila s manželem Karlem, pochopil, jak velký má strach. Řekl jí, aby si vyřídila papíry a odjela, sám však zůstat chtěl. „Já tady zůstanu. Za války jsem Anglii a Angličany obdivoval, ale tam nepatřím.“
Když se dcera Nataša vrátila ze školy a na stole uviděla matčinu výjezdní doložku, rozplakala se. Matce řekla, že z Československa nikam nepojede a domov neopustí, ani kdyby sem přišli Eskymáci. „Takže jak se rozhodnete, když byli tři děti a otec, který byl dobrý otec? Nakonec jsem si řekla, že horší to už nemůže být, a zůstala jsem.“
Na protest proti okupaci Yvonne vystoupila z komunistické strany. Dál se živila překládáním a výukou angličtiny na volné noze. Za štěstí považovala, že jí nechyběl smysl pro humor ani optimismus. „Za komunistů jsme byli šťastní, když jsme našli boty ve správné velikosti a barvě. To mě potěšilo.“
Rosemary se do Anglie vrátila až po letech
Londýnská učitelka Rosemary Kavanová následovala manžela Pavla do Československa v roce 1945. Později žili znovu v Londýně, kde Pavel působil na československém velvyslanectví. Po jeho odvolání v roce 1950 se s oběma syny přestěhovali do Prahy.
V roce 1952 Pavla zatkla Státní bezpečnost. Následující rok dostal ve vykonstruovaném procesu navazujícím na proces s Rudolfem Slánským 25 let vězení. Propustili ho o Vánocích roku 1955 s podlomeným zdravím, zemřel v roce 1960.
Rosemary uprchla před hrozícím vězením do Anglie v roce 1971. Později pomáhala synovi Janovi v jeho agentuře Palach Press, pro kterou překládala dokumenty Charty 77. Své zkušenosti popsala v pamětech, které česky vyšly roku 1997 pod názvem Cena svobody.
Válečná nevěsta z Plzně odjela za oceán
Plzeňanka Alena Zárubová poznala amerického vojenského laboranta Williama E. Caldarona v květnu 1945, krátce po osvobození města. Sloužil u 109. evakuační nemocnice Pattonovy Třetí armády. V červenci se zasnoubili a v září měli svatbu. Společně strávili jen několik měsíců, protože v listopadu byl William odvelen zpět do Spojených států.
Cestu za ním Aleně umožnil americký zákon o válečných nevěstách, přijatý v prosinci 1945. Z Československa odjela v červnu 1946 spolu se 130 dalšími ženami. Do New Yorku dorazila 4. července, v den svých dvacátých narozenin. Netušila, že rodiče znovu uvidí až v roce 1957. Při pozdějších návštěvách Československa ji překvapovalo, jak se lidé změnili. „Co mě při návratech nejvíce udivovalo, jak se obyvatelstvo změnilo, dokonce ani v tramvajích nikdo s nikým nemluvil, každý se bál říkat ‚špatné věci‘. Nebyla jsem zvyklá na lidi, kteří jsou tak ponuří a žijí ve strachu. V roce 1946 jsem opouštěla svobodnou a otevřenou zemi a na tohle jsem nebyla zvyklá. Svoboda pro mě hodně znamená.“
Caldaronovi žili na Rhode Islandu, kde Alena podnikala v lékařském oboru. Manželé spolu zůstali až do Williamovy smrti v roce 2012. Do rodné země se Alena naposledy podívala v roce 1996.
Ivy Kovandová i Yvonne Šebesťáková v Československu zůstaly. Ivy podle svých slov na odchod nikdy ani nepomyslela. „Život je tu proto, abychom ho žili, a ne abychom se mu vyhýbali.“ K pětaosmdesátinám jí děti nechaly vydat paměti Tapestry – from Suffolk to Prague. Zemřela v roce 2015, Yvonne Šebesťáková v listopadu 2017.
