Článek
Sexuální výměnný obchod v terezínském ghettu patřil dlouho k těm tématům, o nichž se nevyprávělo. Přeživší ženy se o něm nikomu nesvěřovaly, historici se mu vyhýbali a akademici, kteří se odvážili výzkum provést, čelili ostrým reakcím. Teprve v posledních desetiletích se z archivů, svědeckých výpovědí i deníků vynořuje obraz vězeňské společnosti, která se pod tlakem extrémního nedostatku a strachu ze smrti uchylovala k strategiím přežití, o nichž se pak celá desetiletí nesmělo mluvit.
Podmínky v terezínském ghettu a nátlak na vězně
Terezín nebyl táborem přímého vyhlazování, ale místem, kde smrt přicházela pomalu a záměrně. Od listopadu 1941 fungoval jako průchozí ghetto, tedy místo, odkud transporty pravidelně mířily dál na Východ, a zároveň jako nástroj nacistické propagandy. Nacisté jej světu prezentovali jako „lázeňské město“, kam němečtí Židé mohou v klidu „odejít do důchodu“. Za touto fasádou se skrývalo místo, kde přes třiatřicet tisíc lidí zemřelo na podvýživu, nemoci a vyčerpání a dalších osmaosmdesát tisíc bylo deportováno na Východ, kde čekala smrt.
Podmínky uvnitř ghetta byly záměrně zničující. Ve společných kasárenských ložnicích spalo šedesát až osmdesát lidí na holých postelích. Ti, kdo nepracovali, dostávali jen čtyřicet procent přídělu těžce pracujících vězňů, a to vedlo k masovému hladovění zejména starých lidí. Brambory měly v Terezíně cenu diamantů, jak ve svém svědectví zapsala přeživší Inge Auerbauerová. Moc nad přežitím ostatních spočívala v rukou vězeňských funkcionářů. Kápové, blokoví starší a správci kuchyní rozhodovali o tom, kdo dostane víc jídla, kdo bude chráněn před transportem a kdo se ocitne na seznamu pro Východ.
Terezínská kasárna, kde židovští vězni žili a spali.
Vztahy vězeňkyň s dozorci jako strategie pro přežití
Historička Anna Hájková, která se výzkumem každodenního života v ghettu zabývá desítky let, popsala, jak v Terezíně vznikl sexuální výměnný obchod z naprosté nerovnováhy moci a zoufalého nedostatku. Podle jejího výzkumu směňovalo sex za jídlo nebo ochranu mnoho vězeňkyň, ať už s dozorci nebo s válečnými zajatci z vedlejšího tábora — přesný počet však dokumenty nezachycují. Ženy závislé na jejich přízni měly jen velmi omezené možnosti a musely vyjednávat. Část těchto mužů toho využívala a za svou ochranu žádala sexuální protislužby.
Jednou z vězeňkyň, které se ocitly v tomto prostředí, byla žena, kterou Hájková označila pseudonymem Helena Sommerová, aby ochránila její identitu. Pocházela z bohaté pražské rodiny z Pařížské ulice a do Terezína přišla v prosinci 1941. O dva roky později ji transport odvezl do takzvaného rodinného tábora v Auschwitz-Birkenau, kde nacisté dočasně drželi celé rodiny deportované z Terezína, než rozhodla selekce o tom, kdo bude žít a kdo zemře.
V Birkenau se setkala s Willym Brachmannem, drobným německým kriminálníkem, kterého SS v Osvětimi jmenovalo kápem a posléze starším tábora. Nacisté totiž posílali do táborů vedle Židů i odsouzené zločince jako levnou pracovní sílu. Na rozdíl od mnohých funkcionářů nosil ženám, které si naklonil, jídlo a oblečení, zároveň je chránil před útoky příslušníků SS. Podle Hájkové mezi nimi a Sommerovou vznikl blízký vztah, který Hájková interpretuje jako výměnný obchod za ochranu a přežití. „Krásná holka — říkalo se: krásná a blbá jak Lenka. Ale ona tak hloupá nebyla, zachránila si život, byla milenkou táborového staršího,“ vzpomínala na ni jedna přeživší.
Starší a práceneschopní vězni byli zařazováni na transporty jako první, protože je nacisté považovali za zbytečnou zátěž. Sommerová dobře věděla, že její matce, která patřila v táboře k nejstarším, hrozí smrt jako první.
Osud Heleny Sommerové a její příběh s dozorkyní SS
Z Birkenau nacisté v létě 1944 přesunuli část vězeňkyň do hamburských pobočných táborů na nucené práce. Sommerová se tak ocitla v Neugrabenu. V listopadu 1944 tam přijela jako dozorkyně Anneliese Kohlmannová, mladá Hamburčanka, která vstoupila do NSDAP v devatenácti. Nosila kalhoty a chodila nakrátko ostříhaná. Vězni jí říkali Bubi, podle krátkého chlapeckého účesu, německy bubikopf. Sommerové nosila jídlo, cigarety a oblečení. Přespávala u ní ve vězeňských barácích, v její posteli, přestože to bylo přísně zakázáno. Spoluvězeňkyně to sledovaly s nelibostí. Ella Deutschová z Ostravy napsala ve svých pamětech, že jí z toho, jak se ty dvě mazlí, bylo „na blití.“
Anneliese Kohlmann
Kohlmannová se chovala, jako by vztah byl skutečný, a Sommerová ji v tom utvrzovala slibem, že ji po válce vezme s sebou do Prahy. Začátkem dubna 1945 byl tábor Neugraben, kde obě pobývaly, rozpuštěn. Vězeňkyně byly přesunuty do Bergen-Belsenu, jednoho z největších nacistických táborů v severním Německu. Kohlmannová je jako dozorkyně doprovázela, jenže velitel tábora ji po příjezdu nepotřeboval a poslal zpět do Hamburku. V Hamburku narazila na Brachmanna, Sommerové bývalého milence z Osvětimi, který uprchl z pochodu smrti a skrýval se ve městě. Pomohl jí dostat se do Bergen-Belsenu. Kohlmannová se převlékla do vězeňských šatů, prošla branou tábora a v prostředí plném hrůzy Sommerovou nakonec našla. Strávila s ní poslední dny před 15. dubnem 1945, kdy britská armáda Bergen-Belsen osvobodila a za jeho branami odhalila tisíce mrtvých a desítky tisíc umírajících.
Kohlmannovou vězni po osvobození předali britským vojákům jako dozorkyni SS. V květnu 1946 stanula před britským vojenským soudem. Jedno z obvinění znělo „sexuální perverze“. Obvinění z lesbického vztahu s vězeňkyní bylo v tehdejším právním rámci trestným činem a ve výsledku jí přitížilo více než její provinění jako dozorkyně SS. Byla odsouzena ke dvěma letům. Helena Sommerová svědčit nešla. Po osvobození se vrátila do Prahy se svou matkou. Krátce pracovala ve filmovém průmyslu, provdala se a nakonec emigrovala do Austrálie. Co prožila v táborech, si nechala pro sebe.
Případ Sommerové a Kohlmannové je dodnes předmětem sporu. Dcera přeživší po matčině smrti odmítla, že by šlo o fyzický lesbický vztah, a podala na Hájkovou stížnost. Warwickská univerzita v roce 2021 dospěla k závěru, že historička se dopustila výzkumného pochybení. V původním článku nebylo dostatečně prokázáno, že vztah byl sexuální povahy, a skutečné jméno Sommerové bylo použito bez souhlasu její rodiny. Hájková doporučení univerzity přijala a materiál přepracovala. Otázka, co přesně mezi oběma ženami bylo, tak zůstává otevřená.
Svědectví Franci Rabinekové o životě v ženských táborech
V nedalekém táboře Dessauer Ufer v Hamburku přežívala jiná žena s jiným osudem. Franci Rabineková Epsteinová přišla do Terezína v září 1942, měsíc po svém manželu Joem Solarovi. V Terezíně přežívali lépe než mnozí ostatní vězni. Joe obchodoval na černém trhu, Franci šila a cíleně navazovala přátelství s lidmi, kteří jí mohli pomoci. V přeplněných kasárnách, kde spaly desítky lidí na jednom místě, si páry hledaly alespoň trochu soukromí. Spolu s Joem si na kasárenské půdě přepažili kout zvaný kumbál, útočiště, které si vězni budovali z čehokoliv po ruce. V prosinci 1943 odvezl transport část terezínských vězňů do rodinného tábora v Auschwitz-Birkenau. O pět měsíců později, v květnu 1944, přišla na řadu i Franci.
V táboře Birkenau psala Franci zápisky ve třetí osobě a místo jména používala své tetované číslo. Její zápisky dokládají, že sexualita a intimita existovaly v táborech i jinak než jako výměnný obchod — jako vnitřní útěk od každodenní hrůzy. V jednom ze zápisků zachytila, jak se její mysl v nesnesitelných podmínkách uchylovala k milostným fantaziím o muži, kterého milovala před válkou a který mezitím emigroval. „Jiné noci si přehrávala nekonečné fantazie ze svých sedmnácti let, jež skončily emigrací jednoho mladého muže. Nyní si představovala nejdivočejší milostné scény, jež se nikdy neodehrály, cítila jeho paže kolem sebe, ba dokonce vůni jeho dýmky. Podivuhodně nikdy v těchto sexuálních fantaziích nehrál roli její manžel.“
Fantazie ale brzy vystřídala realita, která rozhodovala o životě a smrti. Na selekci v Birkenau rozhodovalo povolání o tom, kdo půjde do práce a kdo do plynové komory. Franci bez váhání řekla elektrikářka místo švadleny. V červenci 1944 ji s dalšími pěti sty ženami převeleli do Hamburku, kde bez jakékoli ochrany odklízely sutiny po nočních náletech. V Neugrabenu musela Franci svou lež dotáhnout do konce, protože velitel tábora od ní skutečně požadoval, aby pracovala jako elektrikářka. Vzpomněla si na to, co odkoukala od otce inženýra, a začala instalovat telefonní linky a zapojovat rozvody. Nikdo nepřišel na to, že o elektřině toho věděla jen velmi málo. V dubnu 1945 ji přesunuli do Bergen-Belsenu, kde zůstala do konce války.
Franci se po válce vrátila do Prahy, ale po komunistickém převratu v roce 1948 odešla do New Yorku. Tam znovu otevřela módní salon a vdala se za Kurta Epsteina, svého plaveckého trenéra. Byla jednou z mála, které o tom, jak ženy v táborech vyměňovaly intimitu za přežití, napsaly otevřeně. Rukopis, který Franci sepsala anglicky, ačkoli sama vyrůstala v Praze, předložila nakladatelům v polovině sedmdesátých let. Nikdo ho vydat nechtěl. Byl, jak později napsala její dcera Helen Epsteinová, příliš před svou dobou. Vydání se dočkal teprve čtyřicet pět let poté, kdy ho Helen připravila pro tisk a vydala pod názvem Franci's War: A Woman's Story of Survival. Franci se toho nedožila.
Poválečné obviňování a vyšetřování kolaborace žen
Pro ženy, které se z táborů vrátily, válka neskončila osvobozením. Každá z nich musela projít ještě jednou zkouškou, tou poválečnou. Od každé z nich se očekávala čistá minulost a přijatelný příběh. Jedna z přeživších terezínského ghetta zaznamenala otázky, které po válce slýchávala. „Jak jsi přežila? Co jsi musela udělat, aby ses zachránila? A v jejich očích planula jiskra podezření: kápová? prostitutka?“
Dvě izraelské výzkumnice prováděly rozhovory s ženami, které holokaust přežily, a narazily při každém z nich na stejný vzorec. Ženy se snažily podat správný příběh, ten, který byl od nich očekáván. Téměř bez výjimky každou výpověď uzavíraly stejnými slovy: „Ale já jsem to neudělala.“ Podobně to viděla Ruth Klugerová, která holokaust přežila jako dvanáctileté dítě. „Ženy nemají minulost, nebo se předpokládá, že ji nemají. Muž může mít zajímavou minulost, žena jen nemravnou.“
Historický výzkum sexuálního násilí během holokaustu
Historické bádání o sexuálním násilí za holokaustu narazilo na odpor ze dvou stran zároveň. Přeživší se bránily, protože se bály, že na ně padne stín podezření. Historici se bránili, protože se obávali, že propojení sexu a vyhlazování znevažuje oběti. Když Joan Ringelheimová předložila první data o sexuální zranitelnosti židovských žen za holokaustu, obvinili ji, že narušuje paměť obětí a nahrává popíračům holokaustu. Když Sonja Hedgepethová a Rochelle Saidelová přednesly podobné závěry na konferenci, uslyšely od uznávaného kolegy slova „O tom mluvit nesmíte, nemáte-li důkazy.“
Beverley Chalmersová, autorka knihy Birth, Sex and Abuse: Women's Voices Under Nazi Rule, dospěla k závěru. „Přeživší o ničem, co se týkalo sexu, nemluvili, nechtěli, aby jejich děti a vnoučata věděly, co se jim stalo.“
Dnes je podle Hájkové jasné, že sexualita za holokaustu patří k zásadním tématům celého oboru. Cesta k tomuto uznání vedla přes desetiletí, kdy akademici téma odmítali a veřejnost o něm nechtěla slyšet. Hájková trvá na tom, že rozhodnutí těchto žen mají být brána vážně jako skutečné volby, ne jako pouhé přizpůsobení se osudu.
Hájková, dnes vedoucí Centra pro evropské historické výzkumy na Warwickově univerzitě, ve svém výzkumu pokračuje.
Zdroje:
