Článek
Bund Deutscher Mädel (BDM) byl ženskou odnoží Hitlerjugend, kde nacisté vychovávali budoucí árijské matky. Uniformované dívky s pevně zapletenými copy měly být vzorem čistoty a tělesné zdatnosti. Realita však byla úplně jiná. Od čistoty ke skupinovým hrátkám, od prorodinné výchovy k potratům. Nacistická organizace pro dívky je dodnes jednou z méně známých, ale o to temnějších kapitol historie Třetí říše.
Od nevinných začátků k masovému spolku
Když v červnu 1930 vznikl BDM jako dívčí odnož Hitlerjugend, o vstup do něj nebyl velký zájem. Mladé německé dívky měly jiné zájmy. Různé dívčí skupiny napojené na nacistickou stranu existovaly už od roku 1923, věnovaly se však hlavně ošetřování mužů ze SA a pomoci chlapcům z Hitlerjugend při pouličních bojích.
Na konci roku 1932, těsně před nástupem nacistů k moci, měl BDM pouhých 25 000 členek. Vše se změnilo po uchopení moci nacisty. Během jediného roku vzrostl počet členek až dvacetinásobně. 1. prosince 1936 se členství v BDM pro německé dívky stalo povinným na základě zákona o Hitlerjugend. Do spolku musely vstupovat dívky od 10 do 18 let, rozdělené do dvou věkových skupin: Jungmädel (10-14 let) a samotný BDM (14-18 let). V roce 1944 patřil BDM se svými 4,5 miliony členek mezi největší světové dívčí mládežnické organizace.
Stejné oblečení a přísná pravidla
„Bílá košile, tmavě modrá sukně, černý šátek s koženým uzlem,“ popisují historické záznamy stejnokroj členek BDM. V zimě ho doplňovala hnědá bunda s krajským znakem. Dívky měly také slavnostní verzi a taneční úbor z bílých šatů a červené vestičky. Stejnokroj jim platili rodiče a pro většinu to byla čest.
Nacisté byli ohledně vzhledu mladých dívek nekompromisní. Žádné líčení, žádné zkoušení různých účesů. Jediný povolený účes byly zapletené copy. „Skromnost byla žádoucí a jednotnost povinná,“ uvádějí dokumenty. Adolf Hitler chtěl mít armádu blonďatých, modrookých nordických dívek, ve které nikdo nebude jiný.
Největším trestem pro členky BDM bylo odebrání odznaku či úplný zákaz nošení stejnokroje. Poslušnost byla nade vše.
Za zdmi nacistické výchovy
„Dívky se učily, jak rozpoznat rasu i proč jsou Árijci lepší než všichni ostatní,“ popisují historické prameny náplň výchovy v BDM. Štíhlé blonďaté dívky vařily, pomáhaly na poli, hrály na hudební nástroje a s nadšením vítaly Hitlera. Nacistické myšlenky prostupovaly každou část jejich života.
Ve volném čase hodně cvičily. Nacisté věřili, že sport zvyšuje plodnost a připravuje dívky na jejich hlavní úkol – stát se oddanými nacistickými manželkami a matkami, ochotnými rodit árijské děti jedno za druhým.
Od roku 1934 začalo vedení BDM sjednocovat pracovní náplně a vzdělávat oddílové vůdkyně. Zavedlo do sportu výkonnostní ocenění BDM a zaměřilo se také na kulturní práci a rozvoj výletní a táborové činnosti. Sportovní program sestával z atletiky, sportovních her a gymnastiky. Za atletické úspěchy a dosažené znalosti existovala řada ocenění – od různých obyčejných odznaků až po ty ve zlatě.
Od 19. ledna 1938 nabízelo vedení starším členkám možnost zapojit se do konceptu „Víra a krása“ (BDM-Werk Glaube und Schönheit). Sport a veřejné pochodování postupně ustupovaly orientaci na rodinnou výchovu. V dívčí tělesné výchově se kladl důraz na grácii a ženskost.
Střet mezi hlásanými ideály a skutečností
Nacisté chtěli utužovat vztahy mezi BDM a Hitlerjugend. Pořádaly se společné akce, sportovní soutěže i jiná setkání. V roce 1934 dostali všichni vedoucí BDM tajný pokyn, aby povzbuzovali svěřené dívky k intimnímu styku před svatbou, zatímco v Hitlerjugend byly volné vztahy s více partnery považovány za žádoucí chování.
Důsledky těchto „přátelských vztahů“ se brzy projevily v plné síle. Během sjezdu v Norimberku v roce 1936 (některé zdroje uvádějí rok 1939) otěhotnělo kolem 900 dívek ve věku 15-18 let. Během tohoto sjezdu docházelo ke skupinovým hrátkám, které šokovaly i samotné nacistické vedení. Jedna z těhotných dívek údajně uvedla 13 členů Hitlerjugend jako možné otce.
I když neexistují žádné oficiální záznamy, mnoho těchto dospívajících bylo pravděpodobně znásilněno. Kvůli této události bylo v roce 1937 zakázáno společné táboření pod širým nebem. Podle historických pramenů se „tábory s přenocováním staly pro dívky nepřípustné“.
Pro prudérní nacistickou společnost byl tento případ velkým skandálem. Všechny dívky byly poslány na potrat. Spolku BDM se poté začalo přezdívat „Svaz německých matrací“ (Bund deutscher Matratzen).
Dvojí tvář nacistické morálky
Už v roce 1935 se objevovaly zmínky o nemocnicích „plných těhotných dívek a pacientek s pohlavními nemocemi.“ Přitom nacistická ideologie oficiálně hlásala cudnost a morální čistotu.
Cílem nacistů nebylo potlačit sex, ale udělat z něj výsadu zdravých, heterosexuálních Árijců. Nacistická propaganda útočila na měšťáckou upjatost a staromódní stydlivost, které stavěla do protikladu s „árijsko-germánskou přirozeností.“ Jeden z nacistických rasových teoretiků dokonce mluvil o „nepřirozeném kulturním šílenství věčného manželství s jedním partnerem.“
Navzdory oficiálnímu požadavku mít hodně dětí byly kondomy snadno dostupné – dokonce i v automatech na nádražích a na veřejných záchodcích. V roce 1939 se objevily stížnosti, že „v Německu bylo každý rok použito 72 milionů kondomů.“
Program Lebensborn a nacistická populační politika
Pro „řešení“ těhotenství svobodných matek vytvořili nacisté program Lebensborn. Tento program nebyl „árijskou chovnou stanicí“, jak se někdy mylně uvádí. Ve skutečnosti sloužil jako způsob, jak zabránit potratům.
V domovech Lebensborn mohly německé ženy tajně porodit děti z nemanželských vztahů. Porody probíhaly bez nahlášení úřadům; organizace pak převzala péči o novorozence a následně je dala k adopci „čistokrevným“ německým rodinám.
Sám Hitler kritizoval společenské opovržení nemanželskými dětmi. V roce 1944 prohlásil: „Jakákoliv báseň, text nebo film, který zachází s nemanželskými dětmi jako s méněcennými, je zakázán.“ Jeho postoj měl však praktický důvod – válečný nedostatek mužů: „Od koho by teď měla mít německá žena dítě – od Ducha svatého?“
Výsledky nacistické populační politiky
Navzdory veškeré propagandě a tlaku na zvýšení porodnosti se nacistům nepodařilo dosáhnout jejich populačních cílů. Čísla hovoří jasně: třetina všech párů, které se vzaly v roce 1933, byla po pěti letech stále bezdětná; čtvrtina těchto manželství měla pouze jedno dítě.
Počet dětí narozených během nacistické éry nikdy nedosáhl porodnosti z 20. let – navzdory tvrdým trestům včetně trestu smrti pro německé ženy, které „zradily árijskou rasu“ tím, že šly na potrat.
BDM ve válce
Když vypukla druhá světová válka, byl Svaz německých dívek na válečné úsilí dobře připraven. Vedoucí orgány již od přelomu roku 1938/39 započaly s přestavbou mládežnických organizací. Problémem se však stal nedostatek vedoucích chlapeckých oddílů po odchodu mladých mužů na frontu. Dívky musely převzít nejen jejich úkoly, ale navíc udržet chod svazu.
Hermann Göring apeloval na dívky, aby se postavily „vážnosti situace“ a „spěchaly tam, kde již za starých časů ženy vždy nejlépe plnily své úkoly, v péči o příbuzné a nemocné.“ Dívky se tak angažovaly na letních táborech pro válečně postižené, sbíraly léčivé byliny a obnošené oděvy, pracovaly na venkově při sklizních, vyráběly hračky a pomáhaly v domácnostech.
Balily polní poštu pro wehrmacht, šily a opravovaly vojenské uniformy, zajišťovaly kulturu v kasárnách a vojenských lazaretech, pomáhaly při vojenských transportech. Pracovaly v nemocnicích, v Červeném kříži, roznášely propagandistické tiskoviny a přebíraly pomocné práce u pošty, v městské dopravě a na nádražích.
Přibližně 3 000 dívek přešlo rovnou k SS a část z nich se stala dozorkyněmi v koncentračních táborech.
Po pádu Třetí říše
Příběh BDM představuje zvláštní kapitolu v dějinách nacistického Německa. Za oficiálními řečmi o cudnosti a mateřství se skrývala skutečnost sexuálního zneužívání a pokrytectví. Norimberský případ s 900 těhotnými dívkami byl jen vrcholem ledovce systému, který dělal pravý opak toho, co veřejně hlásal.
Na základě rozhodnutí Spojenecké kontrolní rady z 10. října 1945 byla organizace BDM společně s dalšími nacistickými organizacemi oficiálně zrušena, prohlášena za nezákonnou a její majetek podléhal konfiskaci.
Po válce některé bývalé členky BDM skončily v pracovních táborech na Sibiři jako součást sovětských reparací a kolektivního trestu německého obyvatelstva, přestože bylo všeobecně známo, že do spolku musely vstoupit povinně. Mnohé z nich tak zaplatily dvojí daň – nejprve své mládí obětovaly nacistickému systému a poté i své zdraví sovětským pracovním táborům.
