Lobotomie pro neposlušné ženy: Umlčeli je ostrým hrotem v mozku. Krásné Rosemary Kennedy bylo 23 let

První lobotomii sekáčkem na led provedl psychiatr Walter Freeman 17. ledna 1946 ve své washingtonské ordinaci. Pacientkou byla devětadvacetiletá žena v domácnosti Sallie Ellen Ionesco, která trpěla těžkými depresemi. Freeman ji uvedl do bezvědomí elektrošokem. Nad oční bulvu jí přiložil ostrý hrot, kterým prorazil strop očnice. V čelních lalocích mozku pak provedl několik řezů. Když skončil, poslal pacientku domů taxíkem.

Jeho syn Frank po letech vyprávěl, že úplně první nástroj pocházel z kuchyňské zásuvky Freemanových, kde několik sekáčků na led leželo mezi ostatním náčiním. Ve Spojených státech nakonec podstoupilo lobotomii kolem 50 000 lidí, nejvíce mezi lety 1949 a 1952. Většinu tvořily ženy.

Lobotomie v té době nebyla novinkou. Už v roce 1935 ji zavedl portugalský neurolog António Egas Moniz, který se k mozku dostával otvory vyvrtanými do lebky. Walter Freeman jeho postup upravil a 14. září 1936 jej spolu s neurochirurgem Jamesem Wattsem poprvé použil ve Spojených státech. Na operačním stole ležela Alice Hood Hammatt, žena v domácnosti z kansaské Topeky. Zpráva o zákroku se dostala na titulní stranu deníku The New York Times a této operaci se začalo říkat chirurgie duše.

Freeman věřil, že za duševními nemocemi stojí příliš silné emoce a že jejich přerušením v mozku lze pacientům pomoci. V době, kdy psychiatrické léky prakticky neexistovaly a státní ústavy byly přeplněné, nacházel pro svůj názor dost posluchačů. Dosavadní léčba navíc často působila stejně drasticky. Lékaři zkoušeli kóma navozené opiem, pacientkám odstraňovali vaječníky a dalším nemocným mandle nebo zuby. Používali dokonce i injekce koňské krve.

V roce 1937 zveřejnily The New York Times seznam potíží, při nichž měla lobotomie pomáhat. Vedle bludů a halucinací se na něm objevily také úzkost, napětí, nespavost, záchvaty pláče nebo nervové zažívací potíže. Americká lékařská asociace přitom upozorňovala na vážné následky včetně úplné ztráty rozumových schopností a smrti. Časopisy Time, Life a Newsweek přesto o Freemanovi a Wattsovi psaly příznivě.

Při prvních operacích zůstávali pacienti při vědomí. Sociolog Andrew Scull z Kalifornské univerzity v San Diegu popsal deníku The GW Hatchet, jak takový zákrok vypadal:

„V začátcích prováděl zákrok Jim Watts jako chirurg, Freeman seděl, držel pacienta za ruku a celou operací ho slovně provázel. Když pacient začal být zmatený, přestali řezat. Byla to čistě metoda pokusu a omylu.“

V roce 1941 přivezli do nemocnice Univerzity George Washingtona třiadvacetiletou Rosemary Kennedy, sestru pozdějšího prezidenta Johna F. Kennedyho. Freeman s Wattsem ji operovali stejnou metodou. Rosemary se od dětství učila pomaleji než jejích osm sourozenců. Ani roky ve speciálních školách a individuální výuka ji neposunuly dál než na úroveň čtvrté nebo páté třídy. Dobře se cítila ve škole vedené řeholnicemi na anglickém venkově, kam chodila v době, kdy její otec Joseph Kennedy působil v Londýně jako velvyslanec.

Po návratu rodiny do Spojených států se její stav zhoršil. Bývala podrážděná, propadala záchvatům vzteku a opakované křeče naznačovaly, že se u ní už koncem dospívání rozvinula epilepsie. Joseph Kennedy se obával, že dcera zaplete rodinu do skandálu a poškodí její politické ambice. Oslovil proto Freemana s Wattsem a s operací souhlasil sám, přestože ho Rosemaryini sourozenci prosili, aby zákrok nepovolil. Manželce Rose nic neřekl. O připravované operaci se podle pozdějších svědectví nedozvěděla ani Rosemary.

Freeman s Wattsem jí ostříhali vlasy, připoutali ji k operačnímu stolu a navrtali lebku. Výsledek byl katastrofální. Rosemary po zákroku nedokázala chodit ani mluvit. Obojí se celé měsíce učila znovu, z řeči jí nakonec zůstalo jen několik slov. Zdravotní sestra, která při operaci asistovala, byla tím, co viděla, natolik otřesená, že zdravotnictví nadobro opustila.

Freeman stav po lobotomii označoval za „chirurgicky navozené dětství“ a příbuzným tvrdil, že jde jen o přechodné období před návratem uzdravené osobnosti. U Rosemary se však žádné zlepšení nedostavilo. Otec ji nejprve umístil do sanatoria několik hodin jízdy severně od New Yorku. Později ji umístil do katolického ústavu svaté Koletty v Jeffersonu ve Wisconsinu. V jeho areálu pro ni nechal postavit vlastní domek, kde o Rosemary pečovaly řeholní sestry. Zemřela v roce 2005 ve věku 86 let.

Freemanovi nevyhovovalo, že zákrok mohl provádět jen s chirurgem Wattsem na operačním sále, a proto hledal jednodušší způsob. V roce 1945 se doslechl o italském lékaři, který se k mozku dostával přes oční důlek, a začal experimentovat s vlastní verzí. Transorbitální lobotomie trvala méně než deset minut, nezanechávala jizvy kromě dvou modřin pod očima a dala se provést i v obyčejné ordinaci. Watts s novou metodou nesouhlasil. V roce 1950 proti ní otevřeně vystoupil a dlouholetá spolupráce obou mužů skončila. Freeman pokračoval sám.

Spojené státy projel jedenáctkrát, dodávkou objel 55 psychiatrických léčeben a svou metodou operoval nejméně 2 500 pacientů ve 23 státech. Přihlížející lékaře a sestry rád šokoval tím, že zaváděl nástroje do obou očnic současně, každý jednou rukou. V červenci 1952 provedl během pouhých dvou týdnů v Západní Virginii 228 zákroků. Šlo o státem placený projekt, kterému noviny říkaly Operace Sekáček na led. Za jediný den tam Freeman operoval 25 žen.

O dva roky později jeho práci zblízka sledovala začínající zdravotní sestra Helen Culmer, která ve státní nemocnici v Západní Virginii při zákroku držela pacientovi hlavu. V rozhlasovém dokumentu My Lobotomy později vzpomínala: „Měl nástroj, který mi připadal jako hřebík, veliký hřebík.“ Jeden pacient toho dne zemřel, protože se lékařům nepodařilo zastavit krvácení.

S rostoucí slávou začal Freeman doporučovat lobotomii i lidem, kteří netrpěli těžkou duševní nemocí. Anna Ruth, matka Carol Noell, k němu přišla v roce 1950 kvůli silným bolestem hlavy. Ty po zákroku zmizely, změnilo se ale její chování. Podle dcery působila Anna po lobotomii v mnoha situacích jako dítě a nedokázala se řídit běžnými společenskými pravidly. Bez rozpaků si například sedla mezi hosty v cizím domě. Některé schopnosti jí ale zůstaly i po zákroku. „Byla tak chytrá, tak chytrá, ale neměla to kde uplatnit,“ vzpomínala Carol. Její matka dokázala po lobotomii porážet hrací automaty ve městě a na pouti správně odhadla počet mincí ve sklenici.

Vlastní děti ji pak vnímaly spíš jako kamarádku na hraní než jako matku. Carol jí nikdy neříkala mami a svou vlastní dceru za ní nevzala ani jednou. O tři roky později podstoupila lobotomii kvůli poporodní depresi Anita McGee, která pak většinu dalšího života strávila v ústavech.

Patricii Moen operoval Freeman v roce 1962, když jí bylo 36 let. Po třinácti letech manželství neustále plakala a jednou spolykala celé balení prášků. Freeman jejímu manželovi Glenovi řekl, že operace představuje poslední možnost, a souhlas podepsal právě on. Patricia si pamatovala i lékařovo varování. Mohla zůstat zcela bezvládná nebo zákrok nepřežít. Tehdy jí to podle vlastních slov bylo jedno. Glen po více než čtyřiceti letech řekl: „Opravdu nevidím ve většině ohledů žádnou změnu, až na to, že se s ní mnohem lépe vychází.“ Patricia svůj život po operaci hodnotila jinak. Tvrdila, že se cítila svobodnější a znovu se pustila do vaření, nákupů a péče o domácnost.

Také dcera Freemanovy první pacientky Sallie Ellen Ionesco vyprávěla, že matčiny sebevražedné stavy po operaci okamžitě ustaly. Výsledky ale byly velmi rozdílné. Neurolog Elliot Valenstein, který o dějinách lobotomie napsal knihu, uvádí, že někteří pacienti se zdánlivě zlepšili, jiní zůstali beze změny. Další byli po operaci odkázaní na cizí péči a část zemřela. Freeman sám provedl 3 439 lobotomií. Úmrtnost při jeho zákrocích dosahovala 14 procent.

V roce 1949 dostal António Egas Moniz za lobotomii Nobelovu cenu. Na ocenění ho navrhl sám Freeman. O pět let později se začal používat chlorpromazin, první moderní psychiatrický lék, a zájem o lobotomii rychle opadl. Univerzita George Washingtona ve stejné době požádala Freemana, aby kvůli negativní publicitě kolem jeho operací odešel. Přestěhoval se do Kalifornie, v Sunnyvale si otevřel malou ordinaci a dál prováděl lobotomie. Poslední zákrok provedl v únoru 1967. Helen Mortensen, žena v domácnosti, u něj podstupovala už třetí lobotomii. Zemřela na krvácení do mozku a Freeman poté dostal zákaz dalších operací.

Prodal dům, nastěhoval se do obytného vozu a až do své smrti v roce 1972 objížděl bývalé pacienty, aby doložil, že jim jeho metoda pomohla. Ve stejném roce proběhla v Kongresu slyšení o možném zákazu lobotomie. K plošnému zákazu však nedošlo a zákrok zůstal ve Spojených státech formálně legální, přestože se dnes téměř neprovádí.

Rose Kennedy a její dcera Eunice začaly o Rosemary veřejně mluvit už v šedesátých letech. Rodinná nadace se následně zaměřila na podporu lidí s mentálním postižením. Z iniciativ Kennedyových vzešly mimo jiné Speciální olympiády a organizace Best Buddies, které fungují dodnes.

Zdroje: storycorps.org, gwhatchet.com, www.vice.com, www.livescience.com, thebsdj.cardiffuniversitypress.org