Článek
Byla vizionářkou, která předběhla svou dobu. Hildegarda z Bingenu patří k nejvýznamnějším postavám středověku. Byla vizionářkou, teoložkou, autorkou lékařských spisů, skladatelkou i výraznou osobností církevní politiky v prostředí ovládaném muži. Svými listy dokázala oslovit papeže, císaře i obyčejné věřící. Její vize měly prorocký charakter, ale zároveň reagovaly na konkrétní problémy své doby.
V roce 2012 jí papež Benedikt XVI. udělil titul učitelky církve, který nese jen několik žen v dějinách. Vedle Terezie z Ávily, Kateřiny Sienské a Terezie z Lisieux tak zaujala místo mezi nejvýznamnějšími ženskými autoritami v dějinách katolické církve.
Dětství a vize Hildegardy z Bingenu
Hildegarda se narodila roku 1098 v Bermersheimu na Rýně jako desáté dítě šlechtické rodiny. Podle tehdejšího zvyku bylo právě desáté dítě považováno za „desátinu“ věnovanou Bohu. Rodiče proto rozhodli, že jejich dcera vstoupí do kláštera. Už od dětství tak vyrůstala v prostředí, které ji nasměrovalo k duchovnímu životu.
Od útlého věku ji provázely nevysvětlitelné vize. Sama o nich napsala:
„To, co píši, je to, co vidím a slyším při svých viděních. Netvořím jiná slova než ta, která slyším, a zaznamenávám je v prosté latině… Slova z těchto vidění nejsou jako slova pronášená ústy mnohých, ale jako mihotající se plamen nebo obláček plující po jasné obloze.“
V osmi letech byla svěřena do péče Jutty ze Sponheimu, poustevnice, která vedla malou komunitu při klášteře v Disibodenbergu. Obě ženy spojovalo vědomí zvláštního povolání. Jutta se stala její učitelkou a Hildegarda v jejím společenství prožila první hluboké vize, které později určily směr jejího života.
Po Juttině smrti převzala vedení komunity. Dlouho váhala, zda má své zážitky zveřejnit. Nakonec se odhodlala, protože, jak sama uváděla, dostala k tomu přímý Boží příkaz:
„Křehký člověče, popeli z popela, prachu z prachu, řekni a napiš, co vidíš!“
První velké dílo Scivias vzniklo v letech 1141–1151 a zahrnovalo 26 vizí. Hildegarda diktovala, mniši zapisovali, především její sekretář Vollmar z Disibodenbergu. Sama ale dohlížela, aby text odpovídal jejímu prožitku a nebyl zkreslen.
Proroctví pěti zvířat a Antikrist
Právě ve Scivias se objevují obrazy, které později získaly zvláštní pozornost. Nejznámější částí jejích vizí je obraz pěti zvířat. Psa, lva, vlka, medvěda a koně spojovala s různými epochami a s lidskými neřestmi, jako byla nestálost, dravost, nenasytnost, hrubost a falešná moc. Hildegarda v nich viděla postupný úpadek společnosti.
Na tento sled navazovala postava Antikrista, který měl přijít jako podvodník a svést lidstvo. V jejím líčení byl zpočátku nenápadný, získával si přízeň, aby pak přivedl svět k chaosu a utrpení. Tyto obrazy se nedají číst jako přesný kalendář událostí, spíše jako varování, že každá doba nese riziko pádu. Zároveň v nich byla i naděje, že po období temnoty přijde obnova.
Hildegardiny vize o přírodě a církvi
Její další knihy, Liber vitae meritorum a Liber divinorum operum, ukazují, jak se její duchovní zkušenosti rozvíjely. Nešlo už jen o varování, ale o pohled na celý svět jako na harmonický celek spojený v Božím řádu. Ústřední pojem viriditas – doslova „zelenost“ – vyjadřoval životní sílu, která prostupuje přírodu i člověka.
V jednom z vidění zazněla otázka:
„Kde pak je onen pán, kterého jsme nikdy neviděli?“ A Bůh odpověděl: „Vy mě nevidíte ve dne a v noci? Vy mě nevidíte, když zaséváte a když déšť zalije osivo, aby povyrostlo?“
Příroda pro ni nebyla pouhým pozadím lidského života, ale přímým důkazem Boží přítomnosti. Stejně silně vnímala i Církev, kterou zobrazovala v ženských symbolech. Jako nevěstu i jako zraněnou postavu poznamenanou hříchy duchovenstva. Vrcholem jejích vizí byl nebeský Jeruzalém, zářivé město spravedlnosti a harmonie.
Hildegarda jako léčitelka
Její zájem ale nesměřoval jen k teologii. Hildegarda se věnovala také medicíně a zanechala spisy, které se čtou dodnes. V dílech Physica a Causae et Curae prokázala detailní znalosti rostlin, zvířat a léčivých prostředků. Doporučovala převařovat vodu, aby se předešlo nemocem, radila, jak pečovat o nervový systém a jak se chránit před stresem. Popsala i léčivé účinky saunování a věnovala se gynekologickým potížím, což bylo na svou dobu mimořádné.
Její rady jsou často překvapivě konkrétní. Jeden z receptů doporučuje na žaludeční potíže směs pelyňku a vína: bylinku bylo třeba krátce povařit ve víně, nápoj scedit a pít po malých dávkách. Takových receptů obsahují její spisy desítky – od bylin přes kameny až po různé druhy ovoce a zeleniny, které měly podle ní léčivé účinky.
Pro Hildegardu byla příroda klíčem nejen k léčbě, ale i k pochopení Božího řádu. Zdraví člověka vnímala jako propojení těla a duše, které musí být v rovnováze.
Hudba a spiritualita
K rovnováze patřila také hudba. Hildegarda ji chápala jako prostředek, jak vyjádřit zkušenost s Bohem a posílit vnitřní jednotu člověka. Sama napsala:
„Hudba neboli chvalořečný jásot, který zní v jednoduchosti a prostoduchosti jednotnosti a lásky, vede věřící ke shodě.“
Dochované skladby ukazují neobvyklou melodickou šíři. Nebály se odvážných intervalů a často se inspirovaly přírodními obrazy. „Ó líbezná větvi, vykvetlá z kořene Jessy. Jak velká je to síla, že Bůh kouká na tu nejkrásnější dceru, jako orel na Slunce,“ stojí v jednom z jejích zpěvů.
Hudba pro ni nebyla jen součástí liturgie, ale také prostorem, kde ženy mohly tvořit. I proto složila lyrické drama Ordo Virtutum, ve kterém postavy zpívají o boji duše, zatímco ďábel jen mluví – podle Hildegardy totiž s pádem ztratil schopnost zpěvu, a tím i spojení s harmonií stvoření.
Stejně odvážná byla i ve svých životních krocích. Když se rozhodla odejít z Disibodenbergu a založit vlastní klášter v Rupertsbergu, narazila na odpor mnichů. Přesto prosadila, že ženy budou mít vlastní komunitu a samostatné vedení. Později založila ještě druhý klášter v Eibingenu, čímž potvrdila svou nezávislost a organizační schopnosti.
Proměny pohledu na Hildegardu v dějinách
Hildegardiny spisy nezůstaly zapomenuty. Už Jan Hus ji zmiňoval jako prorokyni kritizující úpadek církve. V husitských dobách byla její slova spojována s představou blížícího se konce starého řádu.
V baroku byla vnímána jako svědkyně víry a vzor ženské světice. Romantici 19. století v ní objevili básnířku přírody a vizionářku, zatímco katolická obnova ji chápala jako hlas volající k reformě.
Ve 20. století se její proroctví začala číst novým způsobem. Obraz pěti zvířat si někteří spojovali s předpovědí světových válek a totalitních režimů. Jiní v jejích spisech hledali kritiku moderní civilizace, která se odcizila přírodě. Feministické teoložky v ní objevily ženský hlas, jenž dokázal získat váhu i v prostředí ovládaném muži.
Hildegarda v dnešní době
V současnosti se k Hildegardě hlásí ekologická hnutí, která její pojem viriditas interpretují jako výraz duchovní ekologie a propojení člověka s přírodou. V esoterických kruzích vystupuje jako léčitelka a vizionářka, v populární kultuře se její postava objevuje v románech, filmech i hudbě.
Americký časopis New Yorker k tomu poznamenal, že „její symboly překračují staletí a stále dokážou vyvolat silnou odezvu.“ Česká média pak připomněla, že její vize dokážou zasáhnout i dnešní společnost.
O její odkaz se zajímají i zastánci zdravého životního stylu. Produkty označené jako „podle Hildegardy“ – od bylinkových čajů až po kořenící směsi – jsou dodnes oblíbené v mnoha evropských zemích. Její příběh se dostal i na filmové plátno v německém snímku Vision z roku 2009.
Hildegarda zemřela 17. září 1179 ve věku 81 let, což bylo na středověké poměry mimořádného věku. Podle jejích sester se v noci její smrti na obloze objevily dvě jasné duhy a nad klášterem se rozzářilo světlo v podobě rudého kříže. Už tehdy byla považována za světici.
Její spisy však nejsou jen součástí teologického dědictví. Čtou se i dnes, protože se dotýkají otázek, které zůstávají živé: úpadku hodnot, krize institucí, vztahu k přírodě i hledání naděje. Hildegarda zdůrazňovala, že žádná doba není bez nebezpečí, ale každá nabízí i možnost obnovy. Právě proto její proroctví přežila staletí a neztratila svou sílu.
